Podle Exekutorské komory přijetí novely exekučního řádu, která se právě nachází v meziresortním připomínkovém řízení, neřeší příčiny nadužívání exekucí, ale pouze se snaží potlačit důsledky. Návrh, ač si klade za cíl zjednodušovat a standardizovat exekuční řízení, ve skutečnosti zatěžuje všechny osoby zúčastněné na exekučním řízení – povinné, oprávněné, poddlužníky soudy i soudní exekutory. „S ohledem na navrhovanou účinnost této novely až od 30. června 2018 navrhujeme vrátit návrh zpět do vnitřního připomínkového řízení k přehodnocení, dopracování zprávy RIA a odůvodnění a provedení nezbytných analýz,“ konstatuje ve svých připomínkách Exekutorská komora.
„V obecné rovině vnímáme potřebu reakce na některé systémové i závažné dílčí problémy v oblasti zajišťování vykonatelnosti práva. Velice vítáme snahu předkladatele reagovat na snesené problémy, nicméně ve velké části považujeme zvolené prostředky za nevhodné, ba i nezpůsobilé k dosažení vytyčeného cíle,“ uvádí EK ve svých připomínkách. „Předložený materiál vnímáme jako základ pro podrobnější rozpracování jednotlivých témat v širším kontextu a jako podnět k pokračování diskuse, kterou jsme zahájili s předkladatelem před zahájením mezirezortního připomínkového řízení, jež ale prozatím nevedla k odstranění rozporů. Upozorňujeme, že přijetí materiálu v této podobě nepovede ve své celistvosti k vytyčenému cíli, naopak některé deficity současné právní úpravy prohloubí.“ Předkládaný návrh podle připomínek neřeší příčiny nadužívání exekucí, ale pouze se snaží potlačit důsledky. Návrh, ač si klade za cíl zjednodušovat a standardizovat exekuční řízení, ve skutečnosti zatěžuje všechny osoby zúčastněné na exekučním řízení – povinné, oprávněné, poddlužníky soudy i soudní exekutory.
Chráněný účet
Jedním z Komorou kritizovaných opatření je návrh tzv. chráněného účtu. Ten by měl zlepšit situaci povinných, kterým na účet u peněžního ústavu, jež byl postižen exekučním příkazem, chodí peněžní prostředky po provedení srážky ze mzdy či peněžní prostředky ex lege nepostižitelné. Navrhovatel při tvorbě zjevně čerpal inspiraci ve Spolkové republice Německo. „Bohužel již nikterak nereflektuje obtíže, které v SRN po zavedení obdobné právní úpravy vznikly, současně tyto nijak nezmiňuje ani v důvodové zprávě. Předkládaný návrh výrazným způsobem zasahuje do vymahatelnosti práva v České republice, aniž by potenciální klady byly porovnávány se zápory, které navrhovaná právní úprava jistě přinese.“ To platí podle připomínek zejména pro peněžní ústavy, jimž implementace návrhu zákona přinese obrovské náklady bez jakékoli kompenzace. Současně návrh přináší další možnost zneužití ze strany povinných. Navrhované právní úpravě je nutno vytknout vysokou míru nepřehlednosti a nesrozumitelnosti, a to jak pro odborníky, zejména pak pro právní laiky.
Povinné zastavení exekuce
„Povinnost exekutora vždy zastavit exekuci, není-li složena záloha na náklady exekuce, s výjimkou subjektů od zálohy osvobozených zasahuje do práva věřitele a exekutora na smluvní volnost. Soudní exekutor je podnikatelem a jednou ze záruk svobody podnikání je právo se rozhodnout, zda bude záloha požadována či nikoli,“ kritizuje EK další z navrhovaných opatření. „Toto právo zahrnuje jak právo požadovat zálohu za provedení služby i po subjektu, který by ve výkonu byl osvobozen od soudních poplatků, tak ji zároveň z vlastního rozhodnutí nepožadovat. Omezení soudního exekutora v tomto právu je v rozporu právem smluvní volnosti a právem na svobodu podnikání.“
Příslušné paragraf Exekučního řádu je s ohledem na přechodné ustanovení k exekučnímu řádu retroaktivní a nepřípustně zasahuje do práva na legitimní očekávání těch oprávněných, kteří podali exekuční návrh před nabytím účinnosti zákona. Fakticky se jim retroaktivně pod pohrůžkou zastavení exekuce vnucuje povinnost složení zálohy na náklady exekuce. Navrhované ustanovení ve své nynější podobě znamená, že oprávněný je trestán např. za to, že soud či soudní exekutora je ve svém pomalý a aplikace tohoto zákona se mlže v konkrétních případech ukázat vůči oprávněnému jako nepřiměřeně tvrdá. Navržený model nevede u dlužníků, jež trápí vícečetné exekuce ke koncentraci, ale k oscilaci v přidělování mezi tu více či méně blízkými exekutory, s tím, že ke koncentraci prakticky nedojde nikdy, ledaže se dlužník s vícečetnými exekucemi dokáže vypořádat najednou, což je však u takového dlužníka velice nepravděpodobné, anebo je zcela navždy nemajetný a bez příjmu.
Koncentrace řízení
Stejně tak EK vadí i navrhované řešení koncentrace exekučních řízení které považuje za krajně nevhodné, protože přinese nadměrnou administrativní zátěž soudních exekutorů, soudů i oprávněných. Povede rovněž k založení nerovnosti mezi soudními exekutory a k narušení hospodářské soutěže – pokud soudní exekutor, který je např. jmenován v posledních letech, a tedy nevede žádné starší exekuční řízení, bude v podstatě v mnoha řízeních jen postupovat exekuční návrhy jiným exekutorům a nebude mít faktickou možnost realizovat exekuční řízení, tedy ruku v ruce s tím získat odměnu. To bude podle exekutorů znamenat rozpor s LZPS, která zakotvuje svobodu podnikání, ale pakliže soudní exekutor v soukromoprávní rovině vystupuje jako podnikatel, pak nelze takto tvrdě zákonem regulovat jeho možnost „soutěže“. „Kdyby omezení nebylo, měl by možnost kvalitou svých služeb dosáhnout toho, že by k němu podávalo exekuční návrhy podstatně větší množství oprávněných – takto je mu v podstatě uměle regulována možnost jakéhokoliv výdělku.“ V neposlední řadě EK vadí omezení práva oprávněného na volbu exekutora.
Navíc ani předkladatelem uvedené kritérium nepovede ke koncentraci, když v průběhu času bude docházet ke změnám (některé exekuce skončí atp.), tzn. „koncentrovaným exekutorem“ nemusí být vždy jeden a ten samý. „Dle hrubých údajů z CEE vychází, že tzv. „koncentrace“ k prvnímu exekutorovi by znamenala, že cca 60 % exekucí na stávající povinné bude „přidělena“ dvaceti soudním exekutorům, což povede k výrazným disbalancím uvnitř i vně systému. Soudním exekutorům budou zbytečně vznikat mzdové i poštovní náklady na zbytečném zakládání spisů, v nichž nebudou nikdy pověřeni. To vše proto, že oprávněný má nadále neomezenou volbu podacího místa – soudního exekutora, k němuž exekuční návrh podá. Zvolené řešení je tak zcela neúčelné a soudní exekutory v drtivé většině případů zatíží zcela neúčelnými úkony.“
Jak dále Komora uvádí, řízení s různými oprávněnými mohou svým zahájením předcházet účinnosti novely, tudíž novela nemůže omezit dřívější oprávněné v dříve neomezeném dispozičním právu změnit exekutora, případně k návrhu jednoho oprávněného vnutit všem oprávněným jiného soudního exekutora. „Navržená úprava, jakkoliv se o to zřejmě upřímně snaží, nevede k ministrem vytčenému cíli, tj. že o dlužníka se bude starat jediný exekutor na základě teritoriálního principu, tedy ten, který je k němu nejblíže. Výsledkem této úpravy nejenže nebude soustředění exekucí k jedinému exekutorovi, který je nejblíže, ale ani soustředění k jedinému exekutorovi. Jestliže je skutečným cílem, aby se o dlužníka staral jediný exekutor, pokud možno ten, který je k němu teritoriálně nejblíže, pak se navržený postup a zvolená kritéria přidělování blíží k tomuto cíli velice klopýtavě až vyhýbavě. K významné míře koncentrace nedojde dříve jak po cca deseti letech.“
Navržený model nevede u dlužníků, jež trápí vícečetné exekuce ke koncentraci, ale k oscilaci v přidělování mezi tu více či méně blízkými exekutory, s tím, že ke koncentraci prakticky nedojde nikdy, ledaže se dlužník s vícečetnými exekucemi dokáže vypořádat najednou, což je však u takového dlužníka velice nepravděpodobné, anebo je zcela navždy nemajetný a bez příjmu. Druhým aspektem podle připomínek je, že takto navržená pravidla přidělování budou v nejbližších cca nejméně pěti letech způsobovat úplnou nepředvídatelnost pro exekutora ve vztahu k nápadu jeho věci, neboť je-li kolem 95 % exekucí nařizováno opakovaně, pak lze očekávat, že cca 85 % nápadu věcí se bude turbulentně přemísťovat mezi exekutory podle toho, kdo jak dlouho vede určité řízení, jaký měl v tom kterém roce nápad věcí, jak moc notorické dlužníky ve svém portfoliu má.
Vraťte novelu zpět
Exekutor v tu chvíli ztrácí možnost, pokračují námitky EK, jakkoliv podnikatelsky působit, protože nemůže oprávněnému z valné části zaručit, že bude exekuce provádět pro něj právě on. Což možná bude sice směřovat k rozbití nadstandardních dodavatelsko-odběratelských vztahů mezi systémovými zadavateli exekucí a exekutorem, ale také to znamená pro exekutora ztrátu možnosti jakkoliv hospodářsky plánovat a řídit ekonomiku svého úřadu. „Mohu-li“ vlastním úsilím, pílí a kvalitou práce ovlivnit jen asi z 5 % kolik a jakých kauz dostanu k řešení a můj nápad je řízen do značné míry nespočitatelně složitými vlivy, jejichž původ vězí nikoliv v současné aktivitě, ale v aktivitě v minulosti, pak z 95 % tato činnost není podnikáním. Dochází tedy nepřímo k redefinici postavení soudního exekutora, které by měla předcházet široká odborná diskuse se všemi aktéry.“
Navrhovaná nově zaváděná pravidla rozdělování nápadu jsou podle Komory extrémně protekcionistická ve prospěch zavedených velkých úřadů a ve svých důsledcích povedou k plíživé ekonomické likvidaci menších a středních exekutorských úřadů a nastolení situace, kdy nebude žádným způsobem možné ekonomicky otevřít nový exekutorský úřad. Takováto úprava je v příkrém rozporu s pravidly hospodářské soutěže.
Myšlenka přidělování exekucí podle toho, kdo má nejstarší exekuci, tj. vede řízení nejdéle také tak trochu vede k tomu, že nová řízení mohou být přidělována vlastně tomu nejpomalejšímu a nejliknavějšímu z exekutorů, který řízení vede. Pokud vůči povinnému byly nařízeny jiné exekuce i později a schopnější exekutoři je skončili dříve, než byla skončena příslušná nejstarší napadlá věc, nová věc jim nebude přidělena. I po skončení přechodného období bude pro exekutora extrémně žádoucí neukončit nejstarší věc. V podstatě bude motivován, aby „si držel v portfoliu“ nejstarší exekuce, upozorňuje na další nelogičnost návrhu EK. Požadovaného cíle by šlo legislativně několikanásobně jednodušeji dosáhnout zavedením principu místní příslušnosti. Pokud by tomu tak bylo, nebylo by třeba ani koncentrace, neboť by věci povinného byly tímto přirozeně koncentrovány maximálně mezi tři exekutory. Pokud by bylo třeba zavést důslednou koncentraci ve smyslu jeden povinný – jeden exekutor, pak nejlépe je přidělovat spisy rovnoměrně mezi místně příslušné exekutory např. „vyváženým písmenkovým systémem“ podle názvu/jména povinného. „Má-li být dosaženo, alespoň dílčím způsobem cíle, že řízení se budou koncentrovat „co nejblíže povinnému“. Bylo by žádoucí doplnit pravidla přidělování exekucí dle § 35 a souvisejících přechodných ustanovení o princip, že oprávněný se může vždy vyhnout nejistotě, kdo bude jeho věc řešit, díky složitému mechanismu přerozdělování, tím, že navrhne jako exekutora toho, kdo má sídlo v obvodu exekučního soudu. S ohledem na navrhovanou účinnost této novely až od 30. června 2018 navrhujeme vrátit návrh zpět do vnitřního připomínkového řízení k přehodnocení, dopracování zprávy RIA a odůvodnění a provedení nezbytných analýz,“ uzavírá Exekutorská komora.
Dušan Šrámek
