Ovlivňování justice v komunismu fungovalo v praxi jako takzvané právo po telefonu. Volalo se, jak si to politické vedení představuje, říká v rozhovoru pro Českou justici bývalý politický vězeň, nezávislý kandidát do Senátu za ODS František „Čuňas“ Stárek. Podle něj se nakonec očista justice od normalizačních soudců podařila. „Je to spíše o duchu justice. Podstatné je, jaký duch dnes má. A myslím si, že tou snahou o očistu byl nastaven nějaký proces. To, že soudce tlačí média, že ho tlačí společenská objednávka, s tím si musí každý soudce svoje svědomí srovnat. To jsou ale nepřímé záležitosti. On může být médii prohlášen za idiota, za gaunera, ale rozsudek může vynést podle sebe.“
Před listopadem 1989 jsi byl třikrát odsouzen za „protistátní činnost“. Jak bys dnes s odstupem hodnotil tehdejší soudce, kteří tě odsoudili? Je možné mezi nimi nějak diferencovat, a zachoval se alespoň některý z nich byť v rámci možností férově?
Já si konkrétně všechny tři soudce, kteří mne odsoudili, pamatuji. V prvním případě, kdy mne odsoudili v Plzni, v procesu s The Plastic People of the Universe v roce 1976, tak ten soudce se jmenoval Telín. A to hovoří za všechno. To byl typický představitel stalinistických soudců – vykřikoval na nás, snažil se nás vychovávat, a jeho jednání bylo horší než prokurátora. Nebyl vůbec soudcovsky nestranný, naopak byl od začátku postavený proti nám. A nejenom proti nám, ale i proti svědkům. Dostával ze svědků to, co od nich chtěl slyšet. Bylo to prostě brutální. Jeho verdikt, kdy Kocourovi dal třicet měsíců, Skalákovi osmnáct a mně osm, krajský soud sundal přesně na půl. A tím, že jsem měl již šest měsíců odsezených, tak mi dali čtyři měsíce s roční odkladovou lhůtou. Skalák o něm napsal takový popěvek: do rukou nám dali soudce Telína, ten by moh tak soudit myši ze mlýna. Odpovídá to.
A další případy?
Ve druhém případě, v roce 1982, v Chomutově, to byl soudce Vaňáček. Byli jsme tenkrát s Magorem rok ve vazbě. Nikdo to nechtěl soudit. V Teplicích, protože jsme byli na vazbě v Litoměřicích, řekli ne, to by vyvolalo nepříjemnosti, protože Stárek je tady odsud. V Chomutově byl těžký alkoholik, již zmíněný Vaňáček, kterého už měli na lopatě, že ho vyhodí z justice. A on ten případ Vokna dostal v podstatě jako záchranné lano. Samozřejmě, že po něm sáhl. Soudil to ne nezaujatě, ale nezajímavě. Toho to nezajímalo. Prostě to potřeboval odsoudit, a se vší pravděpodobností už měl připraveno, na kolik to má odsoudit. V té době vrcholila normalizační represe, byla zde akce Asanace, mlátili tady lidi, Třešňáka pálili cigaretou, Zinu Freudovou svlékali estébáci, prostě represe byla na vrcholu, a tak také vypadal onen soud. Magor dostal tři a půl roku do Valdic, já dostal dva a půl roku na Býtezi, prostě tenkrát si to s námi vyřídili na „plné knedlíky“. Zatímco u toho prvního soudu jsme pro ně byli jenom takový hmyz, který lítá kolem hlavy, a je potřeba ho jenom zaplácnout, aby nebzučel, v tom druhém případě to bylo regulérní zničení nepřítele.
Poslední trest jsi nakonec ani neodseděl celý díky amnestii, že ano?
Ten třetí případ byl už zase o něčem jiném. To bylo v roce 1989, takže to bylo opět podmíněno jinou dobou, kdy se to stalo. Už byla venku petice Několik vět, a bolševik se drolil. Nicméně tenkrát mne soudili ve velmi provinčním městečku Ústí nad Orlicí, nějaká soudkyně Faifarová, o které jsem se později dozvěděl, že tam dělala i jiné případy tohoto typu, třeba pankáče Kamila Petrovického také odsoudila, takže na tamním soudu byla na tohle specialistka. Patrně direktivou, kterou dostala, bylo, odsoudit to stejně jako v předchozím případě – tedy dva a půl roku natvrdo, a dva a půl roku ochranného dohledu. Tak to pouze zopakovala, ale zopakovala to v červnu 1989, odvolačka pak byla v srpnu. Když doběhl ten okres, tak Anička Šabatová, která tam seděla, vstala, naklonila se ke mně, a řekla – to neodsedíš. To už po Česku jezdil Michnik jako poslanec Sejmu, a několik měsíců na to se bortila berlínská zeď. I mně připadalo, že bych to nemusel odsedět, i když můj odhad byl, že ta změna nastane až v devadesátém roce, někdy při těch příležitostech, jakými byly první máje, anebo Palachův týden.
Pokud vím, tak tam pak byla ještě taková polistopadová dohra. Jak to probíhalo?
Ten případ byl z justičního hlediska zajímavý tím, že rozsudek nabyl právní moci v srpnu, ale už v listopadu mi dával prezident Husák amnestii. Bylo to na základě jednání u kulatého stolu mezi premiérem Adamcem a Občanským fórem, tak tam jedním z požadavků bylo propuštění politických vězňů. A oni si to vykládali tak, že politickými vězni míní opozice jenom několik lidí, celkem sedm. Takže 25. listopadu nám dal Husák amnestii, a následující den jsem šel domů. Nicméně pokračování to mělo v tom, že paní Faifarová měla být v únoru 1990 potvrzována Českou národní radou ve funkci soudkyně. V té době už tam byla kooptována Hanka Marvanová, dostala příslušné materiály, a to byl fofr. Jeden den dostala materiály, a už druhý den se mělo hlasovat. Vzpomněla si na sdělení VONS o mém případu, ještě týž večer přijela do redakce Vokna, hned jsme vzbudili mého tehdejšího obhájce Milana Hulíka, v noci otevřel advokátní poradnu v Bolzanově ulici, dal Marvanové dokumentaci k tomu soudu, ta ji druhý den ráno přinesla do ČNR, a vystoupila s pozměňovacím návrhem, a Faifarovou ČNR neschválila.
Jak se podle tebe podařila debolševizace české justice? VONS tehdy kritizoval, že prošla řada soudců, kteří by soudit neměli.
Je to spíše o duchu justice. Podstatné je, jaký duch dnes má. A myslím si, že tou snahou o očistu byl nastaven nějaký proces. Fakt je ten, že probíhal velmi zvolna, řekl bych takovým kamarádským způsobem. Třeba v případě paní Faifarové, která se v Ústí nad Orlicí stala notářkou, kdy si nakonec ještě finančně polepšila. Nicméně z mého pohledu to bylo dostatečné. Já jsem nechtěl krev – stačilo, že už nerozhodovala o lidech. Ještě v mém případě jsem si říkal, že to prostě musela udělat, ale když jsem se dozvěděl o dalších případech, tak jsem pochopil, že to byla její specializace.
Bylo něco, co politické procesy v době normalizace spojovalo?
Byl to právní formalismus. O tom, jak vypadal právní formalismus v oněch letech, výborně vypovídá publikace, která vyšla v devadesátých letech, a kde je také proces s The Plastic People of the Universe uveden jako příklad. O co vlastně šlo v sedmdesátých letech? Oproti padesátým létům, kdy se vynucovala doznání od vězňů, kteří na sebe museli říci všechno možné i nemožné, a pak je odsoudili, tak v naší době už bylo úplně jedno, co tam kdo řekl. Bylo jim jedno, co řekli svědci, co řekli obvinění, ten proces byl hotový dřív, než vůbec začal. To byla ona změna od padesátých let, kdy nás už nemlátili, abychom se naučili nějaká obvinění a výpovědi. Rozsudek padl stejně.
Mediálně byl asi nejzajímavější případ Pavla Wonky, který zemřel v kriminálu, a jehož odsoudila soudkyně Marcela Horváthová. Ta pak dále působila v polistopadové justici, jako by se nechumelilo. Jak na to vzpomínáš?
V roce 1989 jsem seděl ve vazbě v Hradci Králové. Bylo to půl roku poté, co tam Wonka zemřel. Byl jsem o dvě cely vedle, kde k tomu došlo. Mimochodem z té cely jsem pak po revoluci vytrhnul odposlechy. A protože tam ještě seděli vězni, kteří tam seděli už za Wonky, tak jsem začal vyšetřovat jeho smrt. Posílal jsem jim koně, a domlouval jsem se s nimi. Takže když jsem byl potom v ČNR v komisi pro objasnění Wonkova úmrtí, tak jsem měl v podstatě jasno. Podle mého názoru, ať již pak komise konstatovala cokoli, vinen byl jednoznačně doktor Pek. A všichni ti ostatní, Horváthová, prokurátoři, to všichni jenom plnili svoje byrokratické předpisy. A ta byrokracie Wonku zabila. Ale na začátku stál doktor Pek, který jako šéflékař měl udělat správné rozhodnutí, a to poslat jej do nemocnice. A to neudělal, což bylo zanedbání lékařské péče. Ti ostatní včetně Horváthové už potom jenom slepě a byrokraticky plnili svoje povinnosti.
Jaké byly metody oné formální justice?
Důležité je si ujasnit, jak to ovlivňování v komunismu fungovalo v praxi. To bylo takzvané právo po telefonu. Tam se volalo, jak si to politické vedení představuje. Když byl zatčený Jan Princ, tak jsem byl pověřen jako zmocněnec rodiny. Sháněl jsem mu advokáta, a chtěl jsem, aby to vzala doktorka Nedvědecká z advokátní poradny v Ústí nad Labem. A tam slyšela, že je Děčín ostrov sám o sobě, protože v jedné hospodě sedí šéf prokurátorů, předseda soudu a předseda advokátní poradny, a tam se dělají rozsudky, proto nemá cenu u tamějšího soudu cokoli dělat.
Jediný důkaz této justice po telefonu, že stranický sekretariát mohl zvednout sluchátko a říci: Soudruhu předsedo, my to chceme takhle a takhle, se týká opět právě procesu s The Plastic People of the Universe, protože o tom bádám. Jde o to, že poslali ministru vnitra Obzinovi pro informaci připravenou obžalobu, na čtrnáct lidí, a on tam napsal na okraj: ne, udělat jenom tři až čtyři, počkat, ostatní řešit jiným způsobem, po volbách – prostě napsal jim tam body, jak mají postupovat, které se týkaly i soudů a prokuratury, což vůbec neměl ministr vnitra ve své kompetenci. Nicméně on věděl, že když to napíše na ten papír, tak to všichni budou respektovat. A když si potom vezmeš, jak to dopadlo, tak přesně podle těchto rukopisných instrukcí, které jsou na tom papíře. Neodsoudili žádné dělníky, ale pouze ty, co měli rozdělanou nebo už vystudovanou vysokou školu. A ten papír jsme jako kopii otiskli na frontypisu Hnědé knihy o procesech s českým undergroundem.
Myslíš, že jsou určité náznaky, že by se politické ovlivňování justice mohlo vrátit
Tohle podle mne už neexistuje. Dneska kdyby jenom někdo vzal telefon, a zavolal soudci, tak se mu prostě vychechtá. To je do jisté míry vítězství. To, že soudce tlačí média, že ho tlačí společenská objednávka, s tím si musí každý soudce svoje svědomí srovnat. To jsou ale nepřímé záležitosti. On může být médii prohlášen za idiota, za gaunera, ale rozsudek může vynést podle sebe.
Bc. František Stárek
(nar. 1952), publicista a disident, kandidát do Senátu za Prahu 6, Řepy, Zličín, Nebušice, Lysolaje a Přední Kopaninu
František Stárek, známý pod přezdívkou Čuňas, zasvětil svůj život boji za demokracii a svobodu. V době totality byl za své demokratické postoje celkem třikrát odsouzený a úhrnem pět let strávil za mřížemi. Byl šéfredaktorem a vydavatelem undergroundového časopisu Vokno. Zároveň se aktivně věnoval činnosti v Chartě 77, kde se účastnil práce kolektivu mluvčích a organizoval Fóra Charty 77. Spolupracoval s Výborem na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Podílel se na činnosti Polsko-československé solidarity a dalších aktivitách spojených s nezávislými občanskými iniciativami.
Po Sametové revoluci nastoupil, na přání Václava Havla, ke kontrarozvědce (dnešní BIS), kde pracoval až do roku 2008. Do politiky se rozhodl vstoupit proto, že spojená vláda levice a oligarchy představuje největší ohrožení občanských svobod od listopadu ‘89. Dnes pracuje jako badatel v Ústavu pro studium totalitních režimů, kde se věnuje zejména zkoumání českého undergroundu.
Dušan Šrámek