Již pouhé dva roky zbývají Josefu Baxovi v čele Nejvyššího správního soudu, který vede od roku 2003. To, že by vystřídal v čele Ústavního soudu Pavla Rychetského, se momentálně příliš pravděpodobně nejeví, jak vyplývá z jeho slov v rozhovoru pro Českou justici. Dovede si prý ale docela dobře představit, že by na Nejvyšším správním soudu zůstal jako řadový soudce. „Základ je být soudce a být jenom soudcem není žádná hanba. Jako předseda soudu jsem nepřestal být soudcem a stále soudím, takže snad jsem to řemeslo ještě nezapomněl,“ myslí si Josef Baxa. Nastínil také, jak by si představoval proces pročištění přebujelé legislativní činnosti vlády a zákonodárců.
Pane předsedo, podle Ministerstva spravedlnosti by v důsledku přijetí vyhlášky, která exekutorům sníží tarif, mělo dojít ke zlepšení sociální situace povinných či přesunu části nezaměstnaných ze sféry „šedé ekonomiky“ do sféry legální ekonomiky. Vy jste ale v připomínkách takovou argumentaci za NSS označil jako „ryzí spekulace, které nepůsobí přesvědčivě“. Proč?
Hodně jsem přemýšlel, jestli se k tomu mám vyjádřit. Protože při respektu k rolím v rámci dělby moci si myslím, že justice by neměla mít silné nebo významné slovo v legislativním procesu. Čas od času se vyjadřuji k návrhům právních předpisů, když se mi zdá, že není zachován koncepční přístup. Tady jsem měl pocit, že exekutoři jsou takovým otloukánkem. Podklady, které mi zaslalo Ministerstvo spravedlnosti, jsem četl velmi pečlivě. Navrhovaný zásah je takový, že pokud se provede, tak bych očekával, že bude mít opravdu hmatatelné efekty. A to tam nevidím. Ministerstvo tvrdí, že vymahatelnost dluhů se zkrátí v podstatě o dny, maximálně o týdny. A že podle modelových případů, které přikládají, to opatření ušetří stokoruny, maximálně tisícikoruny. Ministerstvo to optimisticky uzavírá tak, že dlužníci se dříve dostanou z problémů, zapojí se zpátky do ekonomiky a nastartují své životy. Podle mého názoru je to přání, které je otcem myšlenky, je to velká iluze. Já snad nebudu podezříván, že jsem agentem exekutorů. Nikdy jsem je nevnímal výrazně sympaticky, ale když už jsou součástí mechanismu vymáhání práva, tak je třeba s tím takhle nakládat. Jsou tady orgány veřejné moci a tu moc buď vykonává stát sám, nebo ji někomu svěří s tím, že si ponechává dohled. Což je případ někdy notářů a tady třeba soudních exekutorů. A já nemohu dělat rozdíl v tom, jestli půjde o výkon rozhodnutí, exekuci, daňovou exekuci, správní exekuci. Všechno musí mít plnohodnotnou podporu a podmínky, aby to fungovalo. A jestliže tady dochází a docházelo k obrovským excesům v chování jak jednotlivých exekutorů, exekutorských úřadů, tak třeba i řekněme v chování celé Exekutorské komory, tak na to už bylo v minulosti legislativně reagováno a myslím, že poměry se dost změnily. Pokud chceme zavést ještě větší pořádek, tak je to věc státu a jeho dohledu. A ne že začnu z takového konce, jako je snižování tarifů.
Vy byste tedy šel cestou komplexnější revize exekučního řádu?
Jistě. Ten zákon platí zhruba 15 let a má za sebou více než 40 novel. A to bychom ještě napočítali mnoho novel, které byly napsány a nebyly schváleny. To je podle mého názoru na to to zmuchlat a začít znovu. A s bohatými zkušenostmi nastavit jasná pravidla, upřesnit role exekutorů, zaměstnanců, komory, ministerstva. Samozřejmě ani věřitelé nejsou homogenní skupina. Zájmy velkých věřitelů jsou jiné, než zájmy malých věřitelů. Jsme přece právní stát a nejde o žádné divoké vymáhání dluhů. Často používám takový ten příměr „příznaky a příčiny“. Nereagujme na příznaky, ty nám něco ukazují. Musíme jít po příčinách a ty odstraňovat. Za zadlužení lidí přece nemohou exekutoři.
Ministr Pelikán ale argumentuje i tím, že exekutorských úřadů je mnoho, efektivnější systém by byl podle něj s polovinou z nich. Pokud jich část zanikne, bude to podle ministra jedině dobře. Není exekutorů skutečně příliš mnoho?
Je jasné, že ti ekonomicky silnější snížení tarifů unesou a ti ostatní ne. Dojde k větší monopolizaci. A víme, jaké jsou negativní důsledky monopolizace. To už bude něco jiného, než je to dnes a nevím, jestli se to pořád bude slučovat s požadavky spravedlivého procesu a právního státu. Je to vážná otázka. Já vím, že i z druhé strany část exekutorů a nejen exekutorů, ale obecně veřejnosti, na tu činnost pohlížela jako na podnikání. Já bych to opravdu vrátil do pozice, že jde o výkon veřejné moci, prováděný soukromými subjekty. Soudní exekutory je třeba je vnímat jako širší část justice a tak k tomu přistupovat.
Zástupci Nejvyššího soudu dokonce v připomínkách uvedli, že vyhláška, která sníží exekutorům tarify, by mohla být ústavně nekonformní kvůli zakládání nerovnosti před zákonem co se týče postavení oprávněného a povinného. S tím se ztotožňujete?
Uvidíme, to bych nechtěl nějak ostře komentovat. Faktem je, že si skoro člověk nepamatuje, že by se tyto tarify nějak měnily směrem dolů. Na konci 90. let se tohle stalo u advokátního tarifu, ale to bylo všeobecné. Bylo to tehdy odůvodněno ekonomickou situací a bylo jasné, že advokáti dostávájí hodně velké částky ze státního rozpočtu. Advokáti skřípali zuby, ale nakonec se to nějak spolklo, uneslo a došlo ke změně. V případě snižování tarifu exekutorům mi to připadá trochu jako sankce.
Soudní znalci jsou v poslední době kritizováni z mnoha stran. K tomu přispívají mediálně známé případy. Proto ministerstvo spravedlnosti připravilo nový zákon o znalcích. Já už jsem slyšela, že jste veřejně kritizoval například to, že by v civilním řízení odpadla možnost zajistit si vlastní znalecký posudek. Jak byste návrh posoudil jako celek?
Hovoříte o soudních znalcích, ale to nejsou žádní soudní znalci. Je to zákon o znalcích. To, že se pohybují v justici je fakticita, kvůli které se jim začalo říkat soudní znalci. Je to dáno možná tím, že justice má na hrbu správu této činnosti. A to je zásadně špatně. Justice nemůže ručit za to, aby vstup do funkce znalce garantovala z hlediska zákonných požadavků, natož znalce sankcionovat. A právě v tom novém návrhu se ze soudů dělají podivné správní orgány, které budou rozhodovat o přestupcích. Jisté je, že v tom souboru deseti tisíc znalců, je velký nepořádek. Státní razítko má k dispozici kdekdo a někdy ty posudky podle toho vypadají. Cestou z toho ale není to, že omezíme v procesních předpisech ustanovení, že si někdo může znalce najmout a nechat si zpracovat znalecký posudek a předložit ho jako důkaz. Vždyť znalci nepracují jen pro veřejný sektor. V trestním řízení platí 15 let, že obviněný může předložit znalecký posudek. Po nějaké době se tím inspirovalo i civilní řízení, stalo se to součástí občanského soudního řádu, platí to i pro správní řízení. A teď ministerstvo říká zrušíme to, ale jen pro civilní řízení. Tady je opět nedostatek širšího koncepčního uvažování. I taková ta znalcománie, že znalecký posudek je důkaz nad důkazy, by se měla opustit. Znaleckou činnost by měla vykonávat velmi úzká skupina expertů, jejichž kontrolu by si měl stát ponechat. A co se týče těch ostatních, proč budu říkat nějakému s prominutím vetešníkovi znalec, když je to odhadce ceny? Bohužel podobně jako u exekutorů, tak u části znalců převládl pocit, že je to podnikání a pak se může stát, že skutečně vypracují ne zcela objektivní posudek, který pomůže jedné ze stran.
Nepřispělo by ke zkvalitnění posudků navýšení odměn pro znalce, které sami znalci považují za nedostatečné?
Naopak, to si myslím, že by přilákalo ještě více takových lidí, kteří by znaleckou činnost brali jako podnikání.
Vy jste v nedávné diskuzi s politologem Petrem Robejškem hovořil o tom, že je třeba omezit legislativní činnost vlády nebo dojde k ochromení práva, protože zákonů se přijímá příliš. Ostatně v tomto názoru nejste osamocen, zaznívá nejen z řad justičních představitelů, ale i politiků. Jak by mělo podle vás v praxi vypadat takové rušení nadbytečných zákonů?
Stop stav na přijímání zákonů by nic nevyřešil. Tak, jak se tvoří legislativní plán vlády, tak se musí plnohodnotně, a možná je to ještě důležitější, udělat plán čištění právního řádu. Vláda musí dát za úkol všem ministrům a institucím: řekněte, které předpisy máte v gesci, řekněte, které předpisy ve výkonu státní správy ve vašem úseku tvoří platné právo. Už vůbec tuto inventuru udělat by nebylo jednoduché. Pak by stačilo říci: Bez kterých zákonů se můžete obejít? V první fázi by se vyčistily ty předpisy, na které, jak se říká, někdo zapomněl. Pak by se musely, i když by to bylo trochu tnutí do živého, zrevidovat agendy. To platí hlavně o veřejném právu. Ministři by museli říct, co všechno dělají, včetně podřízených úřadů a jestli je potřeba to dělat. Je to opět o úrovni a rozsahu veřejnoprávní regulace. Najednou by se zjistilo, že některé agendy by se mohly škrtnout, tudíž i tedy ten zákonný podklad.
Kdo by ale takový proces řídil?
To by muselo být zajištěno institucionálně. Když řekneme „zákonodárci“, tak můžeme myslet poslance, senátora nebo úředníka, referenta v legislativním odboru někde na ministerstvu. Ten, kdo sedne ke stroji a začne psát nějaký text, by měl být veden velkou zdrženlivostí a odpovědností, že zasahuje do systému, který se vyznačuje jednotou, bezrozporností, racionalitou a to, že do něj zasahuje, je velmi vážná věc. Realita je ale taková, že přijímání zákonů je nástroj politického vládnutí, politici se tím vcelku netají. Chtějí prosadit své cíle. To můžou dělat penězi a můžou to také dělat právními předpisy. Takže to logicky dělají a nehledí doleva, doprava a proto právní řád takto vypadá. A není tu nikdo kdo by hlídal, aby se to nerozpadlo do rezortismu. Například ministerstvo financí hraje docela silnou roli ve věci veřejných rozpočtů. Co toto ministerstvo řekne nebo naopak neschválí, tak je nebo není. V právu nikdo takový není. Říkal jsem mnoha ministrům: vyhoďte pytle s pískem z toho vašeho balónu, to znamená správu a justici a povzneste se, buďte ministerstvem legislativy. Jsou to otřepané věty, ale i šatník doma si musíte občas probrat, i les se musí prořezat. Jinak vidíme, jak to dopadá. Právo odrazuje, znechucuje a nikdo se nevyzná v předpisech pro každodenní použití.
Právo se tedy podle vás rozpadá do uzavřených specializovaných světů?
I samotní právníci tomuto stavu nebrání, ale jdou mu naproti. Protože se specializují, vytváří malé odborné komunity, píšou o tom, zavedou si vlastní hantýrku atd. Právo se parceluje na subsvěty a vzájemně se mezi sebou vůbec nebaví, natož aby se právníci bavili například s ekonomy, se sociology, s filozofy. Vždyť právo má přece obsah právě třeba filozofický nebo sociologický a tyto hlasy by měly plnohodnotně zaznít.
Nejen v justici se dlouho mluvilo o tom, že byste příští rok mohl nahradit Pavla Rychetského v čele Ústavního soudu. Nyní ale tyto hlasy utichají a z kuloárů je slyšet, že prezident Miloš Zeman by si vás v čele ÚS už příliš nepřál. Co se stalo?
Samozřejmě zaznamenávám, že se o tom mluví. O tom i o onom. Ale se mnou o tom nikdo nemluví, tedy z těch rozhodujících. Když si něco takového přečtu nebo o tom uslyším, tak o tom musím přemýšlet, ale udržuji si odstup od hlubší úvahy na toto téma. Pokud by si někdo myslel, že bych se někdy potom měl stát třeba ústavním soudcem, tak je to opravdu rozhodnutí toho, kdo k tomu má kompetence, tedy prezidenta republiky. Ten navazující proces je známý. Já o to nebudu nijak usilovat nebo se ucházet. Určitě takových osob jako jsem já, je celá řada.
Určitý posun ve vašich vztazích s prezidentem zjevně nastal. Došlo k nějaké rozepři? Jak byste popsal váš vztah?
Kdykoliv mě prezident požádal o setkání nebo názor, tak jsem samozřejmě vždy přišel a mluvil jsem tak, jak jsem zvyklý, úplně otevřeně. Ať už šlo o kandidatury některých soudců nebo věci fungování práva, fungování justice. Pozvali jsme pana prezidenta i k nám na NSS. Samozřejmě, pan prezident má své názory, my máme někdy jiné názory, to je logické. Ale o rozepřích bych rozhodně nemluvil.
V čele NSS skončíte za dva roky. Uvažujete o tom, jaká bude vaše další „mise“? Dovedete si představit, že byste tady zůstal jenom jako řadový soudce?
Proč to slovo jenom? Celý život říkám, že funkcionáři by neměli přemýšlet o tom, že musí být za každou cenu pořád funkcionáři, ale že je to vymezené období. Budu-li zdráv a dojdu až do toho září 2018, budu mít za sebou 15 let ve funkci. To je dost dlouhá doba na to, abych si dokázal, že na to místo patřím a že za mnou nějaké dílo bylo. Pak musí přijít někdo jiný a budu rád, když v té linii, kterou jsem se snažil nastavit, bude pokračovat a nebude kormidlem prudce otáčet někam jinam. Na druhou stranu, soud není žádná monarchie a předseda soudu není žádný panovník, který ukáže prstem na svého nástupce. Je to věc, která mě zajímá, rád se podělím o svůj názor. Ale respektuji, že rozhodování o mém nástupci je v rukou jiných ústavních činitelů.
Slovo jenom jsem použila kvůli tomu, že máte v justici určitou autoritu a spousta nejen soudců by vás ráda viděla na nějaké vlivnější pozici, než je soudce NSS.
Já nesdílím takový optimismus, že by mě všichni někde rádi viděli. Jak člověk jde životem, tak nezískává jenom příznivce a přátele a to i kvůli tomu, jak se chová. Jen kvůli tomu, abych se teď upnul na nějakou kariérní představu a podle toho měnil svoje chování, to dělat nebudu. Pokud moje schopnosti a dílo, které mám za sebou někoho zaujmou a řekne si: bylo by dobré, kdyby ten člověk ještě mohl něco dokázat, tak o tom budu uvažovat. Ale že bych někde aktivně leštil kliky, to opravdu ne. Základ je být soudce a být jenom soudcem není žádná hanba. Jako předseda soudu jsem nepřestal být soudcem a stále soudím, takže snad jsem to řemeslo ještě nezapomněl. Dokážu si to představit a nepovažoval bych to jako nějaký pád do propasti.
Blíží se také prezidentská volba. Různé iniciativy už šermují jmény kandidátů ze všech možných oborů. Vás nikdo neoslovil a popřípadě uvažoval byste o tom?
To je další z řady příběhů, kterým se opravdu směju. Já chápu, že hledání kandidátů vždy provází druhé poloviny funkčních období, ale to je jiná liga, jiná kategorie. Bezradnost některých aktérů vede k tomu, že se obracejí na všeobecně uznávané autority. A teď nechci, aby to znělo, že to jsem já, ale prostě hledají se profesoři, hledají se bývalí soudci, hledají se vědci, hledají se takové figury. Ale proč ne. Lidé ať diskutují, jakou charakteristiku má mít prezident republiky, co v něm chtějí vidět. Že padají nějaká jména, tak prostě padají. Jednou to bude Karel Gott, podruhé to bude Jaromír Jágr a potřetí to bude někdo jiný. Ono se z toho vydestiluje nějaké jméno.
Nabídku jste tedy nedostal?
Vážně ne. Já si myslím, že to je úplně jiná úroveň. Je to velmi politická funkce, vrcholně politická. Já jsem celý život soudce. To by znamenalo přestoupit do jiného světa. Myslím, že možná v justici mám něco za sebou, ale svět není jenom justice.
Ministr Pelikán se dlouhodobě staví vlažně k myšlence, kterou nejen vy v rámci justice prosazujete. A to zřízení samosprávného orgánu justice, například Nejvyšší rady soudnictví. Můžete nastínit, jak podle vás teď ta debata okolo případného vzniku s ministrem vypadá?
Pochopili jsme, že pan ministr má jinou představu o tom, jak má být justice řízená a spravovaná a že ho nepřesvědčíme. Takže ho přesvědčovat nebudeme a počkáme asi na budoucnost. Já jsem v tomto vcelku trpělivý. Nebudu říkat, že pokud nebude Nejvyšší rada soudnictví, tak justice nebude fungovat nebo že se zhroutí. To tak není. Nakonec ten vývoj ukazuje, že to může být i tak. Chtěl bych jen, při své zkušenosti a schopnosti předvídat určité věci, předejít situaci, aby justice selhala, protože nebude institucionálně zajištěna proti zásahům do její nezávislosti. A ruku v ruce s tím jde efektivnost. Je hezké říkat, že nikdo nikomu do ničeho nezasahuje, ale ta systémová rizika existují a je to jen úroveň takového politického apetitu, kdy bude mít někdo menší nebo větší zábrany. Vidíme to i v okolních zemích, v Polsku, v Maďarsku, a to nechci mluvit ani o Turecku.
Odpůrci vaší myšlenky ale argumentují, že je zde tradiční dělba moci a je nežádoucí vytvářet zde nějakou čtvrtou, justiční moc.
Cesta k efektivnímu soudnímu systému bez justice neexistuje. To si můžou ministři myslet, co chtějí. To není výhrůžka, ani vydírání. Neříkám, že by justice měla vládnout, k tomu jsem velmi kritický, ale měla by být slyšet. Typické uvažování politických mocí, ať už jde o vládu nebo Parlament, získat moc, rozšířit moc, udržet moc, takto justice takto neuvažuje. Má také moc, ale ta moc je jiná, jinak koncipovaná, navíc velmi rozmělněná. Justice není zformována. Tu moc nosí jednotliví soudci ve svých rozhodnutích. Ale je naší, řekněme, neschopností, že jsme o potřebě Nejvyšší rady soudnictví nepřesvědčili ani veřejnost, ani politiky, ani nikoho jiného a že to téma pořád neseme my místo toho, aby z vnějšku přicházelo.
Předseda Nejvyššího soudu Pavel Šámal je poměrně aktivní v debatě o možném překreslování soudní mapy České republiky. S reformou se podle něj musí začít hned u nejnižších soudů, které by se do budoucna neměly označovat za okresní, ale za soudy prvního stupně. Až následně bude možné řešit, co s vyššími články justice. Jak se k překreslování soudní mapy stavíte vy, jsou zásadní změny potřeba?
Jsem si tím jist. Je to jedna z cest a je to o dlouhodobém koncepčním uvažování. Neříkejme tomu reforma. Je to spíš strategie, jak dojít k efektivní soudní soustavě. Právo je v dynamice, společnost také, takže institucionální stránka prosazování práva nebo ochrany práv nemůže být zkamenělá. Konec konců, když se podíváte na organizaci soudnictví třeba sto let zpátky tak uvidíte, že takových změn proběhlo už docela dost. Byly to změny od rakousko-uherských soudečků v každém malém městečku do větších celků. Je jasné, že justice je nejdražší mechanismus, který stát má, takže musí být sakra ohlídáno, aby účelně pracovala. Je zde ústavní záruka, že nikdo nesmí být odňat zákonnému soudci s dovětkem, že příslušnost soudu a soudce stanoví zákon. Ústavní soud mockrát řekl, že je věcí státu, jak si zorganizuje soudnictví. Právě kvůli účastníkům řízení, kvůli lidem, kteří se na soud obracejí, nebo kteří jsou třeba žalováni. Musíme zajistit, aby justice fungovala v každém svém článku. Nemůže být přeci rozdíl v tom, že někde si na rozsudek počkám rok a ve vedlejším okrese si na stejný rozsudek počkám tři roky. To se mám kvůli tomu stěhovat, abych měl příslušnost jinde? Ne, to je věcí státu.
Jste tedy pro rušení okresních soudů nebo jaké jsou vaše konkrétní představy?
Nechci to zjednodušovat na to zrušit vrchní soudy nebo zrušit okresní soudy. Systém by se měl postavit tak, aby byl stejně silný ve všech článcích a podle toho se pak stanovila pravidla příslušnosti. Nemusí všichni dělat všechno, nemusí být soud v každém malém městě s univerzální agendou. Je to podobné jako třeba ve zdravotnictví.
Je třeba udělat inventuru. Do justice ročně proudí určitý objem agendy a teď jde o to, aby soustava byla dostatečně robustní na jedné straně, ale i vnitřně pružná na straně druhé. Nemůžeme připustit, že by se se soudci hýbalo sem tam, protože to se dá jistě také zneužít. Nemůžeme si také myslet, že se spisy budou distribuovat podle toho, kde bude zrovna volno na stole. O to je důležitější stanovit pravidla, která by umožňovala distribuci do základních článků a uvnitř to už svěřit odpovědnému předsedovi soudu. Takto se přece chová daňová správa, tak se chová policie. Když někde vzroste kriminalita, tak se nebudeme tvářit, že tam bude stejné obvodní oddělení o pěti policistech jako jinde, kde je klid a kradou se tam pouze slepice.
Změny které nastiňujete, by ale jistě znamenaly přesuny soudců. Jak už ze zkušeností víme, tyto změny se často u soudců nesetkávají s velkým pochopením.
Chápu, že justice bude první, která to nebude chtít. Ale proboha, jsem soudce České republiky, tak musím být tam, kde je potřeba a ne se řídit podle toho, kde chci bydlet a pracovat a kde to chci mít dvě stanice tramvají do práce.
A co správní sounictví, jak by se měla překreslit jeho mapa?
Správní soudnictví je malý píseček. V třítisícové justici je správních soudců 30 tady na NSS a nějakých 90 na krajských soudech. Díky pobočkám je těch 90 soudců rozptýleno ne do osmi, ale do jedenácti míst. To nejsou soudy, to jsou soudečky. Některé senáty dokonce ještě dělají ještě i jinou agendu. Pokud budete mít středně velké pracoviště, třeba o dvaceti soudcích, tak při pestrosti naší agendy je velmi důležité mít neformální dialog mezi soudci. Kdyby vznikly třeba čtyři správní soudy o dvaceti, pětadvaceti soudcích, tak rychlost rozhodování, kvalita rozhodování by byla úplně někde jinde, než dnes. Ministři si tyto velké úvahy zpravidla neosvojují, protože několikanásobně přesáhnou rámec jejich vymezeného času. I proto kdyby justice měla samosprávný orgán, mohli bychom přinést analýzy o tom, jak by to fungovalo. A pak je to k nějakému politickému zvážení.
Budete se snažit ještě takovou myšlenku prosazovat i politicky, aby vznikly jen čtyři specializované správní soudy?
Neříkám, že tak by to mělo být, ale přeci jen to, že správní soudnictví v prvním stupni je včleněno do obecných krajských soudů, tak správní úseky i díky své velikosti jsou takovými Popelkami. Jejich personální doplňování mají v rukou předsedové. Obecná justice žije v módu, že se začíná na okresním soudu a kdo není čekatel, nemůže být soudcem, kdo není soudcem na okrese, nemůže jít na kraj. Když přicházíme s tím – vezměte někoho rovnou, udělejte z něj správního soudce na krajském soudu, tak se to někdy střetává s tradičním pohledem kariérního žebříčku. Jsou to docela rozdílně uvažující světy. Neříkám, že se to musí stát, ale v zahraničí je to docela běžné. Ale chápu, že správní soudnictví není předmětem takové kritiky a potíží, že by to někoho vedlo k nějakým zásadním systémovým změnám. Takový naivka zase nejsem.
Zmínil jste začínající soudce. Prezident Miloš Zeman při srpnovém proslovu začínajícím soudcům připomněl slova prezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu Miloslava Kaly, který se pozastavil nad výší nástupního platu soudců a nad výrazně nižšími nástupními platy učitelů. Dají se tyto profese srovnávat?
Určitě to nejde porovnávat. Začínající soudce může druhý den, co byl jmenován, dostat spor o katedrálu sv. Víta. To by začínající lékař nikdy nedostal, aby druhý den po příchodu do nemocnice musel transplantovat srdce. Už ten termín začínající soudce je pochybný. Když už se někdo stane soudcem, musí být připraven na tom svém soudu dělat totéž, jako jeho kolega, který je tam třicet let. Myslím si, že soudcovské platy jsou naprosto správně nastaveny v té úrovni, která se nakonec prosadila, zejména díky judikatuře Ústavního soudu. A že by se o platech soudců mělo přestat mluvit jako o něčem, co je nepatřičné. Samozřejmě, že soudci si musí být vědomi, že za ten plat musí pracovat na té nejlepší úrovni a s maximálním nasazením, že ten plat je velmi dobrý a v kombinaci s jistotou toho povolání a tím, že práce za ním chodí sama a nemusí se po ní shánět. Druhá věc je, kolik mají brát učitelé a co za to odvádět, ale to je na celospolečenskou diskuzi. U soudců nechceme, aby se chovali jako na pracovním trhu, tedy že když si tady nevydělám, tak to tady zabalím a půjdu si vydělat někam jinam. Rozhodnutí být soudcem by mělo být celoživotním rozhodnutím. Tak prosím, dejme tam tu platovou položku jako nějakou konstantu, ať se ten soudce o to opravdu nemusí starat, ať se zaměří na to, co má, to znamená rozhodovat.
To ovšem prezident zdůraznil, že soudci jsou zbaveni materiálních starostí. S tím souhlasíte?
V tom měl pravdu. Jsou zbaveni materiálních starostí, to znamená, že si teď musí uvědomit, že veškeré debaty o tom musí ustát, pokud do toho, doufám, někdo nekompetentně populisticky nezasáhne. Musíme se soustředit na to, abychom prostředky, které jdou do justice, byly vynakládány co nejefektivněji, aby plnila svoji společenskou roli a měla důvěru veřejnosti, protože jestliže bude mít důvěru veřejnosti, tak se lidé nebudou ptát, kolik ti soudci za to mají. Ale ptají se v době, kdy nejsou spokojeni, protože někdy mají pocit, že za hodně peněz je málo muziky. To se zase nelze lidem divit.
Eva Paseková
