Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, podle něhož okradený majitel obchodu neměl právo zveřejnit fotografii zloděje, jenž mu přímo pod kamerou ukradl drahé kolo, je společně s návrhy Evropské komise na omezení držení střelných zbraní příznakem dosti znepokojivého trendu. Stát tím de facto říká: „drazí občané, odevzdejte všechny své potřeby mně, já se o ně postarám“. Takový stát nestojí o svobodné, aktivní občany, kteří jsou připraveni hájit svá práva, nýbrž o poslušné poddané, kteří pokorně čekají, až jejich práva bude hájit nějaká státní instituce.

Zkušenost nám celkem jasně říká, že takhle to ale pořádně v praxi fungovat nemůže. Zrovna v případě drobné kriminality toho většinou policisté mnoho nenadělají. Případ zaevidují a čekají, zda na ukradené věci náhodou nenarazí při zátahu na překupníky. Pokud ne, smutně pokrčí rameny a případ odloží. V horším případě nic nezaevidují a přesvědčují okradeného, že o co přišel, stejně nemělo hodnotu ani 5000 Kč, takže nejde o trestný čin. Netřeba mít iluze o tom, že bez zveřejnění zlodějovy fotografie by majiteli cyklistického obchodu zbylo víc než pár papírů s policejní hlavičkou.
Za každým pangejtem prostě policajt (nebo příslušník Pomocné stráže VB), i když by se to možná leckomu líbilo, stát nemůže.

Jenže zatímco v případě ukradeného kola nebo navigace z auta jde spíš o mrzutost, se kterou se asi každý z nás nějak vyrovná, v případě návrhů na omezování střelných zbraní už může jít skutečně o život. Když stát odzbrojí slušné občany, zůstanou zbraně jen zločincům. Pokud tedy stát svým občanům říká, aby se nebránili, ale vyčkali příjezdu policie, zjevně tím také dává najevo, že 5-15 minut, které v optimálních podmínkách do příjezdu prvních policistů uplynou, ponechává své občany na pospas zločincům a je mu to vlastně jedno.
Já ale nechci žít ve státě, který jen bezmocně krčí rameny, když budu přepadený nebo okradený, ale zároveň mě citelně potrestá (obět se trestá ovšem jednodušeji než pachatel), pokud se začnu bránit sám. Naopak očekávám, že na prvním místě mám svá práva hájit sám a teprve když to nejde, zakročí stát. V takovém případě mi ovšem stát nemůže veškeré nástroje k obraně vzít.

Zásadní politická dělící linie začíná v poslední době opět být mezi těmi, kteří jsou přesvědčeni, že stát je tu pro občana, a těmi kdo mají opačný pohled. Nezapomínejme na to u voleb…

Jan Klusáček