Ministryně spravedlnosti Helena Válková hodlá rozšířit oblast trestných činů, za něj mohou být postiženy právnické osoby. Zákon již od doby přijetí budí rozpaky, například kvůli tomu, že stírá rozdíl mezi individuální a kolektivní trestní odpovědností, případně, že nestanoví pravidla, při jejichž zachování by se daná společnost trestnosti vyhnula. Zatím se ale příliš nemluví o dalším aspektu – zákon totiž může další trestnou činnost vytvářet.
I když se stát snaží všemožnými regulacemi omezovat trestnou činnost hospodářského charakteru a korupce, jsou tyto regulace buďto neúčinné, anebo dokonce paradoxně vyrábějí nové možnosti, jak se obohatit na cizí úkor. A naopak regulace nakonec dopadnou především na ty poctivé, kterým stíží jejich činnost.
Organizovaný zločin je vždycky o krok napřed a jakákoli snaha o jeho eliminaci pouze vytváří efektivnější struktury jiné příležitosti, v něž se metamorfuje. Je to logické, protože každá regulace či zákaz vytváří rizikovou rentu, která násobně převyšuje zisky z neregulovaného a legálního podnikání, a proto se vyplatí toto riziko podstupovat, přestože za překročení zákona hrozí drakonické sankce.
Snad nejmarkantnější příklad lze najít a boji USA proti latinskoamerickým narkomafiím. S velkou slávou zlikvidovaly medellínský kartel, přičemž jim hned vedle vyrostl daleko nebezpečnější kartel v Calí. Po jeho likvidaci se těžiště přesunulo do Mexika, tedy přímo za humna, a konec této nevyhlášené války je v nedohlednu.
Podobný proces můžeme sledovat i v České republice v oblasti boje proti korupci a hospodářské kriminalitě. I když bude následující nástin vývoje tuzemského organizovaného částečně zjednodušený, dává dobrý příklad postupné akcelerace a neschopnosti státu včas reagovat.
První oblastí, na níž se organizovaný zločin zaměřil, byly nekryté úvěry. Byla to doba bílých koní, orlických vrahů a podobně. Reakcí státu bylo opatření ČNB na zvýšení reserv a přehodnocení toxických úvěrů v roce 1997, kdy už měly banky samy vypracovány dostatečné kontrolní mechanismy. Zásah státu pouze vyvolal bankovní krizi a následný pád vlády. Organizovaný zločin už byl v té době zase jinde. Byla to doba vytunelovaných investičních fondů, kdy se některé kauzy táhnou až do dnešních dnů. Stát sice zareagoval, ale mezitím se pozornost pachatelů obrátila směrem ke kampeličkám.
Historicky posledním hitem se staly veřejné zakázky, u nichž docházelo k trestné činnosti i přesto, že regulatorní a kontrolní mechanismy byly schvalovány nejenom na národní, ale i na celoevropské úrovni. Výsledkem je taková přeregulovanost, že to v podstatě blokuje jakékoli rozhodnutí orgánů veřejné správy. Přitom fakt, že se organizovaný zločin z určitého segmentu národního hospodářství stáhl, není důsledkem ex post regulací, ale toho, že na něj už byla příliš upřena mediální pozornost, i pozornost represivních orgánů.
To je zhruba několik případů, kdy stát reagoval pozdě, a kdy pozdní regulace přinesla více škody než užitku. Jsou ale i zákony, které dokonce příležitosti k páchání trestné činnosti přímo vytvářejí. Snad nejklasičtějším příkladem jsou bankroty. Do přijetí nové právní úpravy prošel zákon desítkami novelizací – přesto nezabránil lavině podvodných konkursů, při níž byl „přerozdělen“ majetek za desítky miliard korun. A stačilo k tomu mít pouze svého konkursního správce a soudce, aby se postižený v životě nedobral spravedlnosti.
Přesně takový model zneužití může nastat v případě trestní odpovědnosti právnických firem. Že taková možnost může nastat, otevřeně zmínil již v rozhovoru pro Českou justici pražský advokát Tomáš Gřivna. Off the record tuto možnost připouštějí i další právníci pohybující se v tomto oboru. Nějaká firma působící ve svém oboru může nastrčit do podniku konkurenta někoho, kdo tam spáchá nějakou nepravost. Pak již stačí mít namísto konkursního správce svého státního zástupce a svého soudce, kteří nebožáka pošlou do likvidace, což může být krajní trest, který zákon umožňuje. Z největších firem, které jsou zatím podle zákona obviněny, je to Metrostav, který je obviněn v souvislosti s údajně cinknutými zakázkami v cause Rath. Co by znamenala jeho případná likvidace, kdy se ve stavebnictví pohybuje pár skutečně velkých hráčů, není třeba dodávat.
Ministryně spravedlnosti by měla počkat, až se se v praxi ukáže, zda a jak je zákon využíván v současném znění, než spustí zbrklé novelizace, které zvýšenou škálou trestných činů mohou zvýšit i atraktivitu případného zneužití. Éra podvodných konkursů by jí měla být dostatečným varováním.
Dušan Šrámek
