Ve státech, kde je moc dělená, jsou spory o moc charakteristickým příznakem dělby moci. V Polsku takový spor probíhá. Je to spor o to, zda ústavní soudci jsou vázáni právem, nebo si z něj mohou vybírat, co se jim hodí.
Část soudců polského Ústavního tribunálu prohlásila 9. 3. 2016 za neústavní novelu zákona o Ústavním tribunálu z 22. 12. 2015. Problémem však je, že pro přijetí rozhodnutí o nesouladu zákona s ústavou musí být podle tohoto zákona o Ústavním tribunálu přítomno nejméně 13 soudců. Rozhodnutí však bylo přijato jen za přítomnosti 12 soudců. Proto je vláda a Parlament odmítají respektovat, protože nešlo o výrok Ústavního tribunálu za účasti potřebné většiny 13 členů, ale jen o výrok 10 členů a 2 soudci vyjádřili odlišný názor.
Ukazuje se, jak jsou spory ve státě spojeny s malicherností. Předseda polského Ústavního tribunálu Andrzej Rzepliński zvolený za Občanskou platformu, nechce umožnit rozhodovat tři nově zvolené soudce prosazené stranou Právo a spravedlnosti. Stačilo, když by akceptoval jednoho z nich, tím by se počet soudců Ústavního tribunálu zvedl o jednoho na 13. Přesto by v něm byla většina 10 soudců zvolených v době vlády Občanské platformy. Tato většina by mohla prosadit daný výrok při respektování zákonných pravidel pro činnost Ústavního tribunálu.
Komičnost situace podtrhuje fakt, že třem novým soudcům za stranu Právo a spravedlnost předseda nechce umožnit rozhodování, ale vyplácí se jim plat. Má-li soudce právo na plat, má právo rozhodovat. Nemá-li právo rozhodovat, proč mu dávat plat? V Polsku nyní probíhá obdobná situace, která u nás byla v roce 2009, kdy si Ústavní soud uzurpoval pravomoc rušit ústavní zákony, přestože mu ústava dává právo rušit jen obyčejné zákony pro rozpor s ústavou. Zrušil vyhlášené parlamentní volby a tím i právo voličů ve vyhlášených volbách demokraticky rozhodnout o vládě, což je běžné řešení pádu vlády v demokracii. Tehdy se však ostatní státní orgány a politická reprezentace podrobily tomuto neústavnímu kroku Ústavního soudu a posunuly stát od demokracie k panství Ústavního soudu. Tím byl porušen princip právního státu, že státní orgány, včetně Ústavního soudu, jsou vázány právem, především ústavou. Pro oba tehdejší hlavní stranické představitelé Mirka Topolánka za ODS a Jiřího Paroubka za ČSSD, kteří se mohli neústavnímu kroku postavit a neudělali tak, odsun voleb znamenal jejich politický konec.
Polská vláda a parlamentní většina se nechce sklonit před skupinou ústavních soudců, kteří nechtějí respektovat zákonem stanovená pravidla. Chce čelit i tlaku bruselské centrály Evropské unie, který přislíbilo vetovat Maďarsko. Proto může být odpor polské vlády úspěšný a v Polsku může demokracie převážit nad soudcokracií.
