Mezinárodní ochrana je vážný institut a udělení azylu neslouží k legalizaci pobytu na území České republiky. Azyl ani není prostředkem řešení osobních, ekonomických nebo rodinných problémů v zemi původu ani na našem území, vzkazuje soudce Krajského soudu v Hradci Králové Aleš Korejtko. Na humanitární azyl pak není nejen právní nárok, ale ani subjektivní právo, připomíná.
Tyto zásady zdůraznil soudce Krajského soudu v Hradci Králové Aleš Korejtko v zamítnuté žalobě, kterou které podalo v České republice narozené turecké batole na ministerstvo vnitra, respektive český stát.
Během velmi zvláštního případu nepřednesl právní zástupce dítěte, které nikdy nebylo v Turecku, žádný vážný důvod, proč by mělo batole dostat v České republice mezinárodní ochranu – proti pronásledování v Turecku. Přesto se u soudu pro batole z důvodu politického pronásledování a z důvodu hrozící vojenské služby takové ochrany domáhal.
Dítě se narodilo 13. září 2013 v České republice. Dva týdny po narození dítěte požádal jeho otec o udělení mezinárodní ochrany pro dítě. Když byl v rámci řízení o azyl otec tázán, čeho se obává ohledně dítěte, odpověděl, že „ničeho“, jak vyplývá z rozsudku. Při pohovoru na ministerstvu vnitra pak uvedl, že celá rodina žádá v ČR o azyl, protože jsou Kurdové. Kromě toho však nedokázal předložit žádný konkrétní důkaz o pronásledování politickém, náboženském nebo z důvodu víry či pohlaví. Rok poté obdržel rozhodnutí o neudělení azylu. V době vystavení rozsudku nebyl žádnému členu rodiny udělen azyl.
Na košatou žalobu nebude soud odpovídat košatým rozsudkem
Během jednání u soudu otec dítěte uvedl, že se v Turecku angažoval ve prospěch legální Strany míru a demokracie BDP, přičemž jeho „angažmá v politice“ spočívalo zejména v roznášení letáků. Za tuto aktivitu měl být ze strany policejních orgánů Turecka postihován, žádné konkrétní důkazy o tvrzené perzekuci však nepředložil. Při jednání soudu pak uvedl, že se ani neobrátil na orgány Turecké republiky s žádostí o případnou ochranu, uvádí fakta případu rozsudek. „V této souvislosti žalobce poukázal též na obecné postavení Kurdů v Turecku a postavení kurdských branců – proč zrovna branců, nebylo v žalobě nezletilého žalobce blíže rozvedeno,“ píše se mimo jiné v rozsudku.
S odkazem na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu pak samosoudce Krajského soudu v Hradci Králové letos v lednu v rozsudku konstatoval, že „krajský soud nebude na košatou a obsáhlou žalobu reagovat stejně košatým a obsáhlým rozsudkem“.
Turecko je člen NATO, ESLP a kandidátem Evropské unie
Přesto soudce provedl pečlivý a detailní přezkum, v jehož rámci se zabýval postavením politické strany BDP, mezinárodním postavením Turecka i postavením menšiny. „Nejprve krajský soud – byť se jedná o notoriety – zdůrazňuje, že Turecko je členem Severoatlantické aliance (NATO) a kandidátskou zemí Evropské unie Turecko tedy již splnilo kritéria stanovená Evropskou radou na jednání v Kodani ve dnech 21. a 22. června 1993, která se týkají stability institucí zaručujících demokracii, právní stát, lidská práva a respektování a ochranu menšin. Turecko je dále smluvní stranou Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, což umožňuje jeho občanům obrátit se na Evropský soud pro lidská práva… Evropský soud pro lidská práva např. v roce 2014 shledal pouze v 94 případech porušení lidských práv z 2899 stížností směřujících proti Turecku,“ uvedl soudce prokazatelná a známá fakta.
Politická strana BDP už uspěla ve volbách
Pokud jde o žalobcem akcentované (špatné) postavení kurdské menšiny a postavení členů či podporovatelů legální BDP, jejíž kandidáti již v minulosti uspěli i ve volbách do Velkého národního shromáždění Turecka, je třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud se opakovaně zabýval situací kurdské menšiny v Turecku – dle kasačního soudu vláda respektuje práva kurdské menšiny, dokonce se snaží postavení této menšiny zlepšit a pronásleduje pouze kurdské povstalce, kteří proti ní bojují se zbraní v ruce i činností legální strany BDP – a dospěl k závěru, že případné obtíže spojené s příslušností k uvedené etnické skupině a ke zmíněné politické straně nedosahují intenzity pronásledování ve smyslu § 12 písm. a) či b) zákona o azylu, případně vážné újmy podle § 14a odst. 2 téhož zákona
Odpíračství služby v armádě není důvod k azylu
Obdobně se Nejvyšší správní soud vyjádřil i k odpíračům vojenské služby kurdské národnosti, kteří sympatizují s politickou stranou BDP, i k jejich případnému trestání v zemi původu. Z rozhodovací činnosti je též zdejšímu soudu známo, že navrátivším se žadatelům o azyl nehrozí v Turecku nebezpečí vážné újmy ve smyslu zákona o azylu, upozorňuje soudce s odkazem k řadě rozhodnutí Nejvyššího soudu. „I problematikou služby v armádě se Nejvyšší správní soud opakovaně zabýval, např. v rozsudku ze dne 29.3.2004, č. j. 5 Azs 4/2004 – 49, či v rozsudku ze dne 7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012 – 44, a dospěl k závěru, že samotné odmítání této služby, byť by její výkon byl spojen s rizikem účasti při bojových akcích ve válečném konfliktu, není azylově relevantní,“ napsal soudce.
Otec dítěte nebyl členem strany a dítě už vůbec ne
Vzhledem k tomu, že otec žalobce vykonával běžnou podpůrnou činnost legální politické strany – nebyl ani jejím členem, jeho pronásledování není přiměřeně pravděpodobné a obava z něj je neodůvodněná. „Tím spíše pak není taková obava odůvodněna u samotného nezletilého žalobce, který se narodil na území České republiky, v Turecku nikdy nebyl a žádná práva zde neuplatňoval. Ostatně i otec žalobce v žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedl, že ,ohledně dítěte (žalobce – pozn. soudu) se neobávám ničeho´,“ uvedl soudce.
NSS setrvale judikuje, že snaha o legalizaci pobytu není důvod pro azyl
Na tomto místě je nutno připomenout, že ze žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany a z protokolu o pohovoru k této žádosti je zřejmé, že se žalobce snaží (stejně jako jeho zákonní zástupci) legalizovat prostřednictvím žádosti o mezinárodní ochranu svůj pobyt na území České republiky. Nejvyšší správní soud však setrvale judikuje, že snaha o legalizaci pobytu na území České republiky nezakládá důvod pro udělení mezinárodní ochrany, napsal v závěru rozsudku soudce Aleš Korejtko.
Nejvyšší správní soud konstatoval, že institut azylu slouží lidem, kteří jsou v zemi původu pronásledováni ze zákonem stanovených důvodů (§ 12 zákona o azylu) a obecně není prostředkem pro řešení jakýchkoli problémů (ekonomických, osobních, rodinných) v zemi původu. Není ani prostředkem pro řešení takových problémů, které nastaly po příchodu cizince na území České republiky. Legalizace pobytu se záměrem vyhnout se případným nepříznivým důsledkům nezákonného pobytu na území České republiky není v žádném případě důvodem pro udělení azylu, zopakoval soudce argumentaci Nejvyššího správního soudu.
Humanitární azyl je určen jen dotčeným nemocí nebo katastrofou
S odkazem na několik dalších rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pak upozornil, že v tomto případě nemůže být řeč ani o udělení humanitárního azylu: „Jde-li o humanitární azyl (§ 14 zákona o azylu), je třeba nejprve připomenout, že na humanitární azyl není nejen právní nárok, ale ani subjektivní právo. Jako obvyklé důvody pro udělení humanitárního azylu pak lze zmínit například zvlášť těžkou nemoc či zdravotní postižení či příchod z oblastí postižených významnou humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými, či přírodními faktory Ani tyto důvody v případě žalobce (jeho rodinných příslušníků) nebyly dány (ani tvrzeny). Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu dále plyne, že snaha o legalizaci pobytu v České republice, byť je spojena se snahou o realizaci rodinného života, není zásadně ani důvodem hodným zvláštního zřetele, který je nezbytný k udělení humanitárního azylu Uvedené platí i v projednávaném případě, uzavřel soudce své rozhodnutí.
Irena Válová
