Andrea Matoušková se na základě výsledků výběrového řízení Ministerstva spravedlnosti od února stala novou ředitelkou Probační a mediační služby. Na její bedra tak padá nejen opakování tendru na elektronický monitorovací systém, tedy náramky pro vězně, ale také zatím ne příliš úspěšný projekt probačního domu. V rozhovoru pro Českou justici promluvila i o dalších úkolech, které ji v nové funkci čekají.
Vyhrála jste výběrové řízení na ředitelku PMS. Jak dlouho se v oblasti probace a mediace pohybujete?
V oblasti probace a mediace se pohybuji od roku 1996. Patřila jsem k prvním studentům, kteří se po absolvování katedry sociální práce na Filosofické fakultě rozběhli k myšlence zavedení probace a mediace u nás. V roce 1996 jsme začali pracovat na některých soudech v ČR jako první probační úředníci. Pak vznikl zákon o probační a mediační službě a řada z nás přestoupila do řad zaměstnanců probační a mediační služby. Já jsem pak pokračovala od roku 2001 už na ředitelství PMS a po celou dobu až do teď jsem se věnovala tvorbě metodik, analýz apod.
Podle Ministerstva spravedlnosti byste měla v prvé řadě stabilizovat personální vedení PMS, popřípadě ho i doplnit. Už jste nějaké změny započala?
Jedná se o dvě klíčové pozice na ředitelství v Praze. Vedoucí oddělení pro koncepce, analýzy a metodiky jsem již jmenovala, stala se jí naše dlouholetá pracovnice Mgr. Kamila Špejrová. Má desetiletou zkušenost z práce s klienty i manažerské dovednosti. Příští týden vypíšeme výběrové řízení na obsazení pozice mého zástupce pro odborné záležitosti, tj. je zástupce pro probaci a mediaci.
Další personální změny nechystáte?
Tohle jsou klíčové pozice, pak se jedná o spíše reorganizaci ředitelství ve smyslu rozdělení kompetencí, zastupitelnost, to už je spíš interní doladění. Ale určitě ještě přijdou dva noví lidé a ti posílí PR, protože v této chvíli nemáme tiskového mluvčí a PR si zajišťujeme sami. To jsou dvě pozice, které vzniknou jako nové.
Takže byste se chtěla soustředit na to, aby se činnost Probační a mediační služby dostala více do médií?
Po 15 letech o nás veřejnost ví, nedá se říct, že neví, ale často si nás spojuje jen s výkonem trestu obecně prospěšných prací a v poslední době i domácího vězení. Ale my děláme více věcí a rádi bychom, aby veřejnost rozuměla tomu, že jsme bezplatná, důvěryhodná instituce, že nabízíme kvalitní práci. Že pracujeme s pachateli, abychom se postarali o ně a o ochranu společnost před další kriminalitou, snížili obavy společnosti z pachatelů vykonávajících trest na svobodě. Na druhou stranu bych chtěla, aby lidé porozuměli tomu, že pracujeme s oběťmi, poskytujeme jim bezplatné právní informace, poskytujeme restorativní programy, které vedou k narovnání škod, jež vznikly následkem trestného činu. Že nabízíme programy, jak pachatel a oběť může bezpečným způsobem prostřednictvím nás vést spolu dialog a najít způsob řešení následků trestného činu.
Mohlo by vás zajímat
Co se týká oblasti mediace, kterou jste teď naznačila, jak vidíte současnou roli probační služby? Myslíte si, že funguje dobře?
Mediace mezi pachatelem a obětí funguje, lidé se dokáží dohodnout třeba o náhradě škody. My vedle mediace zprostředkováváme i řadu dalších jednání, kde se dojednává náhrada škody a způsob jejího plnění. Mediace je námi zprostředkovaný dialog mezi pachatelem a obětí, při kterém se vysvětlují věci týkající se dopadu trestného činu na život oběti, emoce a obavy. U dohody o náhradě škody je to často jednání o způsobu plnění, při mediaci se řeší konflikt i na lidské úrovni. Jak to funguje? Funguje to častěji v přípravném řízení, což je dobře. My jsme o to hodně stáli, aby řada trestních případů byla vyřešena prostřednictvím mediace už v přípravném řízení. Na druhou stranu jsme v tuto chvíli velmi vytížení v oblasti vykonávacího řízení, kde musíme ze zákona zajišťovat nad pachatelem dohled (probaci) a výkon alternativních trestů. Myslím, že náš potenciál dělat mediace je daleko vyšší, než vzhledem k personálnímu obsazení naší služby a počtu případů a typu těch případů, kterými se zabýváme, můžeme zvládnout.
Ministr spravedlnosti Robert Pelikán by se chtěl ještě více zaměřit na alternativní tresty kvůli přeplněnosti českých věznic. To znamená, že by vás v oblasti mediace ještě více oslabilo?
Já myslím, že ne, protože mediace se dá dělat i v průběhu výkonu trestu a my v tom už máme také zkušenosti. I po rozhodnutí soudu o vině a o trestu jednání o náhradě škody mezi pachatelem a obětí v řadě případů nekončí, škody a újmy nejsou vyřešené. Takže my jsme schopni poskytovat mediaci i ve vykonávacím řízení.
Probační a mediační služba dlouhodobě podfinancovaná. Jednala jste s ministremo tom, že by Služba potřebovala více peněz?
Personální stavy s ohledem na počty případů, které máme, jsou nedostačující, protože naši specialisté mají průměrně na starost 80 pachatelů najednou – ty kontrolují, vykonávají nad nimi dohled, pracují s nimi. Myslím si, že na jednoho našeho specialistu je takový počet otevřených případů, kterým se musíme věnovat, na hranici zvladatelnosti. A řada našich specialistů je zatížena daleko větším počtem případů, hovořím o sto a více případů. Já jsem o tom mluvila i při výběrovém řízení, za přítomnosti pana ministra a náměstka a mluvila jsem o tom, že naše služba potřebuje personální navýšení. Dokončujeme analýzu naší zatíženosti a umíme říct, která naše střediska musíme a chceme personálně posílit. Potřebovali bychom posílit řádově o 170 lidí. Vidím to jako nezbytné.
Setkala se tato žádost u ministra s pozitivním ohlasem?
Setkalo se to s vědomím, že jestliže jsou na probační službu kladeny požadavky na kvalitu její práce, tak situace, kterou jsem popsala, je neúměrná tomu, abychom mohli úplně zodpovědně říct ano, my pracujeme na 100% kvalitně. My skutečně pracujeme kvalitně, ale naši lidé jsou unavení a dlouhodobě přetížení. Takže já bych se ráda postarala o to, aby naši lidé měli lepší podmínky pro práci ve smyslu většího prostoru pro práci s klienty – pachateli a oběťmi trestných činů. To se dá řešit jedině navýšením personálního počtu našich lidí na střediscích.
Co říkáte na novou Koncepci vězeňství Ministerstva spravedlnosti? Vy jste se na ní spolupodílela. Jak bude pro PMS náročné naplňovat cíle, které jsou tam uvedeny – tedy snižování recidivy, zapojování vězňů do zaměstnání a další?
Spolupracovala jsem na tom já, ale i další mí kolegové – zejména v oblasti zaměstnávání odsouzených a jejich začlenění do společnosti. My se na tuto problematiku díváme samozřejmě spíše pohledem toho, co bude po výkonu trestu, ale zajímá nás i výchovné zacházení s odsouzenými ve vězení. Takže jsme byli rádi, že jsme byli i u těchto témat. V koncepci vězeňství je řada míst, která se dá označit, že je s námi bytostně spojena. V koncepci jsme zmíněni jako instituce, se kterou vězeňská služba intenzivně spolupracuje a chce dál spolupracovat a je tam hodně akcentováno, aby pachatelé odcházeli z věznic daleko připravenější, než jsou teď. My s vězeňskou službou v posledních letech velmi intenzivně spolupracujeme, spojuje nás i jeden velký projekt, který se jmenuje Křehká šance. Snažíme se v něm systémově posílit moment, kdy soud rozhoduje o tom, zda je pachatel připraven na propuštění a zda může z věznice odejít dříve, než je trest vykonán. Je nám o to, aby soud rozhodnutí o podmíněném propuštění činil na základě komplexních a objektivních informací. Vězeňská služba i naše služba se shoduje v tom, že příprava pachatele na propuštění je záležitost nejen toho, co se s pachatelem dělo ve věznici, ale i toho, jak je to připravené venku. My zajišťujeme informace o tom, jak by měl vypadat život pachatele po jeho podmíněném propuštění. Myslím si, že koncepce zdůrazňuje to, aby pachatelé odcházeli z věznic připravenější a aby nebyli ve výkonu trestu ti, u kterých je riziko recidivy zvládnutelné např. naší intenzivní kontrolou odsouzeného na svobodě.
Myslíte, že by do věznic mělo vstupovat méně lidí?
Myslím, že by z věznice měli odcházet lidé, kteří jsou připraveni nebo aby do nich nevstupovali ti, kteří tam být nemusí, protože u nich výkon trestu na svobodě může probíhat stejně bezpečně a výchovně jako ve vězení. Mám na mysli třeba kategorií vězňů, kteří jsou např. odsouzeni za neplacení výživného. Myslím si, že u těchto lidí by se daleko více i finančně vyplatilo, aby vykonávali tresty na svobodě a aby byli pod intenzivní kontrolou plnění podmínek, který jim stanoví soud.
Tady nám ale chybí elektronické náramky pro domácí vězně.
Myslím si, že lidé, kteří jsou odsouzeni za neplacení výživného, ten náramek ani nepotřebují. Ten se vyplatí u odsouzených lidí, u kterých potřebuje justice vědět, kde se v jaký moment nacházejí nebo zda se v moment, kdy mají být doma, se skutečně doma nacházejí. Je to spíše spjato s lidmi, u kterých je potřeba intenzivní kontroly. U lidí, kteří neplatí výživné, si myslím, že je důležité, aby měli práci. Aby chodili do práce a měli finanční prostředky legálně vyřešené tak, že mohou žít v souladu se zákonem a zároveň se mohou starat o své děti.
Když jsme se zmínily o náramcích, řešila jste se s panem ministrem, jakou roli teď budete mít v dalším postupu? Bude pokračovat skupina EMSON, která měla tendr, který nakonec dopadl neúspěšně, na starosti?
V tuto chvíli připravujeme druhé výběrové řízení a už to zaznělo i z úst pana ministra, že budeme chtít připravovat variantu soutěžního dialogu. Jeho proceduru již připravujeme a vidíme ji jako pravděpodobnou, tj. předpokládáme, že se nám podaří úspěšně vysoutěžit dodavatele.
Kdy by podle vás mohly být náramky uvedeny do provozu? Stanovili jste již konkrétní termín?
Harmonogram máme, ale nedá se to počítat v týdnech, spíše v měsících. Ten kdo ví, jak probíhá soutěžní dialog a jak se připravuje, tak ví, že to je náročnější procedura než otevřené řízení. V tuto chvíli jsme na začátku přípravy, harmonogramy se zpřesňují a my se snažíme, aby to proběhlo co nejdříve. Připravujeme potřebnou dokumentaci tak, aby to mohlo být oznámeno.
Takže vůbec nedokážete odhadnout, kdy by to výběrové řízení mohlo skončit?
Já si myslím, že to nedokážu odhadnout. Nejde to teď přesněji říct, protože to např. záleží na počtu lidí, kteří se soutěžního dialogu budou chtít zúčastnit, na složitosti celé procedury. Opravdu se to nedá říct. Počítáme to v měsících. Ale nechci říci žádné číslo.
Považujete to pro PMS jako hendikep, že náramky pro vězně stále nejsou v provozu?
Pro nás to znamená, že nemáme k dispozici techniku, která by z nás sňala zátěž ve smyslu, že musíme organizovat a realizovat namátkové kontroly. Jakmile budou náramky, tak naši lidé nebudou muset tak často jezdit na namátkové kontroly navštěvovat odsouzené. Neříkám, že od nich úplně odstoupíme, protože náš kontakt s odsouzeným tam, kde žije i s náramkem, je jednou za čas určitě důležitý. Ale nebude to tak intenzivní. Když budou náramky zavedeny do praxe, tak my zase napřímíme tu sílu, kterou teď investujeme do času namátkových kontrol, do práce s odsouzenými. Náramek pouze zaručí informaci, zda člověk někde v danou chvíli je nebo není, ale nezaručí, že změní svoje způsoby života, uvažování. My akcentujeme tu výchovnou část trestu a technicky to zařídí náramek.
V Koncepci vězeňství jsou ty náramky také docela dost zmiňované, Měly by být nástrojem, jak více používat alternativní tresty. Znamená to tedy, že věznice budou kvůli absenci náramků stále více přeplněné?
Já si myslím, že část těch lidí, kteří možná teď končí ve vězení, skončí pod tím náramkem, ale nemůžeme mluvit o tisících lidí. Při tvorbě Koncepce vězeňství jsme diskutovali možnost, že by třeba část odsouzených mohla věznice opouštět, aby mohla např. pracovat venku a aby to bylo tak kontrolovatelné, že věznice může tento mechanismus ve své praxi použít. Tj. část odsouzených by mohla pracovat mimo věznici bez dozoru, ale pod náramkem. Pak je část odsouzených ve věznicích, u kterých bude možné trest ve vězení přeměnit na variantu trestu domácího vězení s náramkem. Tam lze očekávat, že se zvýší počet těchto lidí, protože pro soudce to bude znamenat intenzivní kontrolu a prostředek jak zjistit, jestli propuštěný odsouzený podmínky plní nebo neplní. Někteří soudci teď možná neukládají trest domácího vězení tak často, jako ho budou ukládat, až ty náramky budou.
PMS loni odstartovala projekt probačních domů, kde se odsouzení mají připravovat na návrat do běžného života. V kuloárech se hovoří o tom, že o tuto metodu není mezi odsouzenými příliš velký zájem. Kolik lidí máte nyní v pilotním probačním domě v Ostravě Koblově?
Já to samozřejmě sleduji. My jsme oslovili okolo stovky odsouzených, se kterými jsme pracovali na variantě, že v případě podmíněného propuštění budou moci využít tuto možnost. Část z nich sice skutečně z této spolupráce s námi odešla – spolupráce s námi je pro ně totiž dobrovolná. Část z těch, kteří mohli do probačního domu odejít, nebyla rozhodnutím soudu z věznic propuštěna. Takže v tuto chvíli v probačním domě v Ostravě v Koblově je prozatím pět odsouzených, kteří prošli celou procedurou výběru, přípravy a zařazení do programu. Já jsem je byla nedávno navštívit spolu s kolegy z ministerstva. Viděli jsme, jak žijí, co dělají, jak se ve svém životě posouvají, mluvili jsme s pracovníky zařízení. Já si myslím, že u lidí, kteří splňují základní předpoklady pro podmínečné propuštění, ale nemají tak úplně stabilní prostředí, kam se vrátit, je to ideální varianta. Nemusí čekat, až se jejich situace týkající se třeba nevyhovujícího bydlení, vyřeší. Přecházejí z věznice do režimu probačního domu, který je dost striktní. Není to věznice, ale pobyt v zařízení má svůj řád, podmíněně propuštění jsou na svobodě omezenější, než kdyby do probačního domu nešli.
Říkáte, že v Probačním domě v Koblově je teď pět odsouzených. Není to málo? Má ten projekt vůbec smysl?
Vězni o to mají zájem, smysl to má. Musíme respektovat to, že o podmíněném propuštění rozhoduje soud a ten může posoudit situaci námi vybraného odsouzeného jinak, než ji posoudí věznice, probační služba a lidé, kteří ho připravují na přijetí do probačního domu. Takže já vím, že vedle toho, že odsouzený se ve věznici chová dobře, všechno tam funguje jak má a je připraven na podmíněné propuštění a zařazení do probačního domu, při rozhodování soudu hraje roli i to, jak soud zhodnotí kriminální minulosti pachatele. Já si myslím, že probační dům smysl má, ale že je potřeba dát čas tomu, aby soud mohl lépe porozumět tomu, co probační dům nabízí. A aby se více diskutovalo o tom, co hraje při tom rozhodování o podmíněném propuštění a jakou roli.
Myslíte si, že by soudci mohli být více naklonění těmto alternativním trestům?
Já myslím, že ze své podstaty soudci jsou nakloněni užívání alternativních trestů. Když se podíváme na počty trestů obecně prospěšných prací, podmíněných odsouzení a srovnáme je s počtem trestů ve vězení. Přibližně 60% pachatelů, kteří si žádají o podmíněné propuštění, věznici z rozhodnutí soudu skutečně opustí. Ne všichni ji opustí a zároveň je jim stanoven dohled naší služby, to je takový ten striktnější režim, který soud může zvolit. K nám pod dohled jdou odsouzení, u který soud vyhodnotí, že zvýšená kontrola nad pachatelem je důležitá a že je tak zaručena lepší ochrana společnosti a prevence recidivy, než kdyby dohled neměl. Probační dům je doplnění tohoto striktnějšího režimu, vedle dohledu má soud ještě možnost uložit propuštěnému povinnost absolvovat např. až do 6 měsíců pobyt v probačním domě a zdržovat se v něm. Myslím si, že soudci doteď probační domy neznali a řada z nich se seznamuje s tím, jak fungují. My jsme mohli prozatím jen ukazovat příklady ze zahraničí, ale v tuto chvíli si již vytváříme naši českou praxi. Předpokládala jsem, že s ohledem na počet lidí ve vězení nebude v probačním domě jen pět lidí, ale realita je taková, jaká je. A my nepolevujeme v úsilí vysvětlovat soudcům, vysvětlujeme odsouzeným, vysvětlujeme ve věznici, co probační dům znamená a jak funguje. Ale máte pravdu, že sto oslovených odsouzených a pět z nich nakonec v probačním domě, může vyvolat úsměv na tváři.
S projektem probačního domu jsou pochopitelně spojeny i nemalé náklady. Hodláte tedy tento zatím ne příliš úspěšný projekt financovat dál?
Probační dům je projekt, který financujeme z našeho rozpočtu my. Je to nasmlouvané bez ohledu na počet klientů. Provozovatel probačního domu je samozřejmě nachystán na vyšší počet klientů, ale stejně tak v zařízení musí svítit, topit, personálu tam má stejně, ať je tam pět odsouzených nebo jich tam bude více. Takže my se v tuhle chvíli snažíme, aby osobní zkušeností v probačním domě prošlo více propuštěných, než prochází teď. Před chvílí proběhlo jednání s vězeňskou službou. Domluvili jsme se, že stále je ještě šance, abychom nepolevovali v úsilí a klienty do probačního domu vytipovávali. Čtyři odsouzení, se kterými jsme v probačním domě mluvili, mi říkali, že to je pro ně v tuto chvíli místo, kde se mohou bezpečně porozhlédnout, jak to tady na svobodě teď chodí a prostřednictvím pracovníků zařízení si některé své věci vyřešit. A když to srovnají se situací, že by odešli z věznice a byli by na svobodě sami bez prostředků a podpory rodiny, řada z nich by opravdu mohla skončit na ulici. Práci sehnat ze dne na den není jednoduché ani pro člověka bez záznamu v rejstříku trestů. Takže těch složitostí, které oni musí řešit po propuštění a často bez předchozí přípravy, je hodně. Probační dům jim dává možnost, jak to na svobodě postupně vyřešit a nevrátit se k páchání trestné činnosti.
Eva Paseková
