Plná ústa evropanství, ale praxe v trestním řízení jako v Burundi, vyplývá z posledního stanoviska Unie obhájců ČR. V případu trestně stíhané osoby bez znalosti češtiny odmítlo státní zastupitelství přibrat překladatele a doporučilo obhájci, že může s obviněným probrat obhajobu v přítomnosti policie nebo státního zástupce prostřednictvím policejního tlumočníka.
Na jedné straně hromady evropských směrnic o parametrech spravedlivého procesu 21. století a právech trestně stíhaných osob předávaných do České republiky. Na straně druhé skutečná praxe, kterou si z dobrých důvodů vůči cizincům nedovolily orgány činné v trestním řízení ani v minulém století.
Proti absurdnímu postupu státního zastupitelství se ohradila Unie obhájců ve svém prvním stanovisku letošního roku: „Klient od počátku řízení prohlašuje, že neovládá český jazyk. Mateřským jazykem obviněného je jazyk, který jeho obhájce neovládá. Česky klient nehovoří a jeho znalost angličtiny nepostačuje pro řádnou přípravu obhajoby v daném řízení.
Klient tedy v souladu s ustanovením § 28 an. trestního řádu prostřednictvím svého obhájce žádal o přibrání tlumočníka z jeho mateřštiny, který bude tlumočit porady s obhájcem. Tento tlumočník však nebyl přibrán s odůvodněním, že takový postup nemá oporu v trestním řádu,“ popisuje předmětný případ viceprezident Unie obhájců Tomáš Gřivna.
Sám úvod příběhu vyvolává otázku: co je to za trestní řád, který znemožňuje řádnou obhajobu a tedy spravedlivý proces obviněného cizince, který nerozumí jazyku? Je třeba podotknout, že obhájce byl podle ustanovení o nutné obhajobě ustanoven obviněnému soudem, dodává Tomáš Gřivna.
Jak dále vyplývá ze stanoviska Unie obhájců, podal obhájce ve věci tlumočníka podnět k výkonu dohledu ke služebně vyššímu státnímu zastupitelství. V rámci vykonaného dohledu nad postupem nižšího státního zastupitelství ovšem „byl shledán postup nižšího státního zastupitelství správným s tím, že obhájce má možnost s klientem hovořit v průběhu procesních úkonů, kdy je orgánem činným v trestním řízení přibrán tlumočník pro účely daného úkonu, tedy ve vztahu k orgánům činným v trestním řízení“.
Evropské právo a Úmluvu uznala až další instance
Lidsky řečeno, obhájce má s obviněným probírat obhajobu za přítomnosti policie nebo státního zástupce a tuto prezentaci budoucí obhajoby má všem tlumočit policejní tlumočník. „Tento výklad je však absurdní, a to také s ohledem na právo obviněného, který je ve vazbě, mluvit se svým obhájcem bez přítomnosti třetí osoby (§ 33 odst. 1 věta šestá trestního řádu). Účinnou obhajobu nelze zajistit během krátké porady s obhájcem těsně před započetím vyšetřovacího úkonu. Orgány činné v trestním řízení by zcela jistě nekvitovaly, využil-li by obhájce (pro účely konkrétního vyšetřujícího úkonu) přibraného tlumočníka také pro několikahodinovou poradu se svým klientem,“ argumentuje Tomáš Gřivna.
Až další instance mezi orgány činnými v trestním řízení v rámci dohledu nad vykonaným dohledem uznala, že osoba neovládající jazyk má v trestním řízení právo na tlumočníka včetně obhajoby: „Městské státní zastupitelství v Praze tedy uzavřelo, že evropská právní úprava a česká ústavní úprava akcentují jednoznačný požadavek na poskytnutí bezplatného tlumočení osobám v trestním řízení, které je proti nim vedeno, pokud jazyk, v němž je trestní řízení proti nim vedeno, neovládají. Příslušné zákonné normy [Směrnice EP a Rady 2010/64/EU ze dne 20. 10. 2010, Listina základních práv a svobod (z.č. 23/1991 Sb.), Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (z.č. 209/1992 Sb.) a konečně i trestní řád v § 28 – byť s omezením na „procesní úkony“] právo na porozumění jazyku, v němž je vedeno trestní řízení, shledávají za základní lidské a ústavní právo. Argumenty pro omezení tohoto základního práva v podobě „upřesnění“ jeho aplikace „pouze“ na procesní úkony, nelze dohledat a ztěží (sic!) dovodit. Je proto nutno i znění ustanovení § 28 odst. 1 tr. řádu, věta poslední vykládat v kontextu jednoznačných evropsko právních dokumentů i tuzemské právní úpravy,“ cituje Tomáš Gřivna z vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze.
Podle obhájce Tomáše Gřivny z textu lze tudíž „jednoznačně dovodit, že obviněný má právo na tlumočení porad s obhájcem, tzn. zahrnující i porady obhájce bez přítomnosti orgánů činných v trestním řízení (např. i ve vazební věznici) a porady, které nejsou součástí nějakého konkrétního procesního úkonu“. Tomáš Gřivna obsah vyrozumění považuje za doporučení státním zástupcům, aby v podobných případech přibírali tlumočníky.
Cizince vřele přijímáme, spravedlivý proces jim upřeme
Že český stát dobře ví, že trestní řízení včetně obhajoby lze vést pouze za předpokladu, že obviněná osoba rozumí, co je jí ze strany orgánů činných v trestním řízení i obhájcem sdělováno, dokládá transpozice směrnice o mezinárodní justiční spolupráci, podle které si bude moci obviněná osoba předaná do ČR ze zahraničí zvolit tzv. spolupracujícího advokáta.
Podle novely se navrhuje rozšířit o informaci už nyní povinné poučení, kterého se musí předané osobě v ČR dostat. „Výhodou tohoto řešení je, že nebude muset být vytvářeno speciální poučení, ale pouze bude doplněno již existující poučení, u něhož je navíc již počítáno s tím, že pokud zadržená osoba neovládá český jazyk, bude jí poskytnuto v jazyce, o němž prohlásí, že mu rozumí, nebo v úředním jazyce státu, jehož je občanem,“ uvádí RIA k návrhu, který musí vstoupit v platnost do letošního listopadu a o kterém Česká justice informovala.
Zde je ovšem třeba rovněž podotknout, že spolupracujícího obhájce si bude muset takový obviněný uhradit sám, protože institut spolupracujícího obhájce znamená, že dotyčný obviněný už jednoho obhájce má v zemi svého původu.
Žádného obhájce a žádné prostředky však nemají například žadatelé o azyl v ČR včetně tisíců cizinců z Blízkého východu, které hodlá do ČR podle svých vyjádření přijmout vláda. Není důvod k přesvědčení, že tyto osoby nikdy nespáchají v ČR zločin. Se současným výkladem trestního řádu je těmto u nás tak vítaným cizincům od samého počátku upíráno právo na spravedlivý proces.
Irena Válová
