Právní stát má lidi i firmy za emancipované jednotlivce, kteří se o svá práva zasazují sami bez ochranitelské ruky otcovského státu. Soud ale musí použít zdravý rozum a řízení musí odpovídat parametrům spravedlnosti bez ohledu na okolnosti, zopakoval Ústavní soud. Výklad práva nesmí pominout jeho účel. Šlo o věc, kdy soudy ve stejném případě se stejným skutkem odsoudily dva údajné pachatele jinak proto, že jeden se špatně hájil.

V nálezu Ústavního soudu, který Soud vyhlásil minulý týden, šlo o případ potrestání údajné klamavé reklamy, za kterou Rada pro rozhlasové a televizní vysílání udělila pokutu ve výši 300 tisíc korun. V následujícím sporu o tutéž reklamu pak Nejvyšší správní soud v řízení se zadavatelem reklamy firmou T-mobile uvedl, že reklama nenaplňuje znaky klamavé praktiky, zatímco žaloba zpracovatele reklamy firmy Lion Communications proti pokutě byla dvěma soudy zamítnuta.

Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu, firma T-Mobile před soudem z pozice zadavatele díla prokazovala, že nejde o klamavou reklamu. Zpracovatel tohoto díla firma Lion Communications však prokazovala, že zadaný obsah nemohla z hlediska obchodu nikterak posoudit, a to ani při nejlepší vůli. Navíc firma ani nebyla zpracovatelem Radou napadené části reklamy – písemného oznámení. Tuto druhou žalobu však Městský soud a poté i Nejvyšší správní soud zamítly. Důvod? Lidsky řečeno špatně formulovaná žaloba.

Podle stěžovatele před Ústavním soudem došlo k naprosto absurdní situaci: „Dle stěžovatele tak jde o absurdní situaci podobné té, jako by jeden ze spolupachatelů byl osvobozen z důvodu, že k žádnému zločinu vůbec nedošlo, zatímco druhý by byl potrestán, protože se nesprávně hájil jen tím, že u zločinu nebyl,“ uvádí se v nálezu.

Nejvyšší správní soud potvrdil pokutu za nezávadnou reklamu

Mohlo by vás zajímat

Podle obsahu nálezu Nejvyšš správní soud nerespektoval ani vlastní rozhodnutí ve věci s T-Mobilem, kdy potvrdil pokutu za reklamu, o které sám rozhodl, že nekalou praktikou není. Tím se dopustil porušení práva na spravedlivý proces. „Nejvyšší správní soud při rozhodování nerespektoval závěry vyslovené v rozhodnutí sp. zn. 6 As 125/2014 a zamítl stěžovatelovu kasační stížnost s odůvodněním, že se stěžovatel v předchozím řízení nebránil tím ,správným´argumentem, že reklama není nekalou obchodní praktikou, ale bránil se jen tím, že jako zpracovatel nemohl obchodní nabídku v reklamě posoudit,“ uvádí se v nálezu.

Stěžovatel tak byl pokutován za spáchání nekalé obchodní praktiky reklamou, o které ovšem předtím stejný soud pravomocně rozhodl, že nekalou obchodní praktikou vůbec není. Ačkoli se tedy jedná o shodný jediný skutek, shodnou jedinou reklamu, tak o ní Nejvyšší správní soud nejprve rozhodl, že zákon neporušuje, nicméně vzápětí potvrdil pokutu za toto porušení zákona udělenou, napsal do repliky stěžovatel.

Nechť každý střeží svá práva

Soud si nemůže a ani nesmí domýšlet, co chce žalující prostřednictvím žaloby říci uvedly vedlejší účastníci řízení před Ústavním soudem, Městský soud v Praze a Nejvyšší správní soud. V této chvíli došlo na římskoprávní zásadu vigilantibus iura scripta sunt, tedy že „Právo patří bdělým, nechť každý střeží svá práva“. To podle obou soudů stěžovatel neučinil: „Bylo na něm, aby alespoň v základních rysech formuloval v žalobních námitkách, z jakých důvodů shledává rozhodnutí o uložení pokuty nezákonným a tak zcela jasně vymezil rámec, ve kterém se pak soud pohyboval v rámci přezkumu napadeného rozhodnutí. Nadto vedlejší účastnice upozornila, že v dané věci byl stěžovatel již v řízení o žalobě zastoupen advokátem (v podstatě nad rámec zákona), a nejednalo se tedy o žalobu sepsanou laikem, jehož by mohla omlouvat nedostatečná znalost práva,“ uvádí se v nálezu.

Nejvyšší správní soud dokonce ve svém vyjádření uvedl, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu není tento soud nadřízený obecným soudům a za předpokladu, že při své činnosti postupují v souladu s procesními principy stanovenými v hlavě páté Listiny, není oprávněn do jejich rozhodovací činnosti zasahovat. Poté navrhl celou stížnost zamítnout, vyplývá z nálezu.

Při výkladu aplikace předpisů nelze pominout jejich účel

S takovým výkladem aplikace právních předpisů vyslovil Ústavní soud tvrdý nesouhlas:

„Při výkladu a aplikaci právních předpisů tak nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, neboť v každém z nich je třeba nalézat i právní principy uznávané demokratickými právními státy.“ V této souvislosti odkázal na své dřívější nálezy, například na I. ÚS 50/03 ze dne 13. 6. 2006.

Jasně se vyjádřil i k těm, kteří mají střežit svá vlastní práva: „Pokud pak vedlejší účastnice připomíná zásadu ,bdělým náležejí práva´, musí Ústavní soud konstatovat, že jakkoliv jde nesporně o ustálenou zásadu rozvíjenou v poměrech moderního právního státu, jež subjekty právních vztahů pojímá jako emancipované jedince, kteří se musí aktivně přičinit o to, aby jejich práva byla respektována a chráněna, a nikoliv se spoléhat na ochranitelskou ruku paternalistického státu, tak její aplikace nemůže být samoúčelná a ve svém jádru rozporná s principy spravedlnosti,“ uvedl v nálezu Soud.

Protože Nejvyšší správní soud nikterak nepoužil svůj vlastní rozsudek ve stejné věci a podle Ústavního soudu se jeho použití „v podstatě zcela vyhnul“, dopustil se porušení principů předvídatelnosti a jednoty rozhodovací činnosti soudů a zásady rovnosti účastníků řízení, vzkázal Ústavní soud Nejvyššímu správnímu soudu.

 Ani právní zásady nemohou být užity bez zřetele ke všem okolnostem

Ústavní soud opakovaně vyzdvihl ve vztahu k psanému právu, že právní normy je třeba vykládat tak, aby plnily svoji funkci spočívající v rozumném a spravedlivém vyřešení problému v tom smyslu, aby obstálo před měřítky tzv. zdravého rozumu a podle fundovaných představ spravedlnosti panujících ve společnosti. Uvedené se vztahuje rovněž k právním zásadám, na nichž je český právní řád vystavěn, neboť ani ty nemohou být aplikovány bez zřetele ke všem okolnostem projednávané věci, kdy rozhodující orgány musí mít především v patrnosti, aby výsledek jejich řízení odpovídal parametrům spravedlnosti, upozornil na sedmi stránkách nálezu Ústavní soud.

Předmětným nálezem Ústavní soud rozhodnutí zrušil a nařídil Městskému soudu v Praze, aby věc pokutované firmy na klamavou reklamu znovu posoudil a vypořádal se při tom s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, které říká, že uvedená reklama klamavá není.

Irena Válová