De lege ferenda, podle budoucího zákona, označuje představy o právu, jaké by mělo do budoucna být. Současné platné právo, de lege lata, je nějak hodnoceno a na základě toho je uvažováno, jak ho změnit, stojí ve Wikipedii jednoduché vysvětlení faktu, že právo není neměnné. Platí to i pro právně nezávazné referendum o nezávislosti Benátek. Událost pro Českou justici komentuje prof. Pavel Kalina, historik umění se specializací na italskou architekturu a umění. Do Benátek jezdí na výzkum a přednášet, benátskou školu považuje za jednu z nejlepších, život v Itálii soustavně sleduje a k plebiscitu je mírně skeptický, řekl nám. Benátčanům by obnovení Benátské republiky přál, píše:
Referendum v Benátsku nemělo bezprostřední právní dopad. Přesto je těžké představit si rozumnou vládu, která by nereagovala na takto silně vyjádřenou vůli obyvatel historicky, geograficky a ekonomicky jasně definovaného území. Poselství referenda je při tom jednoznačné. Lidé reagovali na dlouhodobé a vysoké transfery jejich daní do bezedné státní a bruselské kasy. Kromě toho reagovali na vlnu přistěhovalectví, která je postihla silněji než jiné oblasti Itálie. Pokud necelou desetinu obyvatel Benátska tvoří přistěhovalci, je to samozřejmě už zásadní narušení přirozené sociální a demografické struktury. Benátské referendum nespadlo z nebe. Tím spíš je těžko pochopitelné chování českých médií, která o vyhlášení referenda informovala s trapným zpožděním – jako kdyby šlo o nějakou vzdálenou a dosud málo probádanou část světa s naprosto nesrozumitelnými a naší realitě vzdálenými problémy. Třeba Patagonii.
Benátské referendum bez ohledu na to, jaké budou jeho reálné dopady, znovu ukázalo, jak málo víme o světě kolem nás. Je to tím absurdnější, že v Benátkách byl snad každý. Většina turistů zaslechla, že kdysi nějakých tisíc let existovala naprosto samostatná Benátská republika – jeden z nejúžasnějších státních útvarů, jaký zrodila západní část někdejšího Římského impéria. Stát s originálním politickým systémem, který kombinoval demokratické prvky s dokonale fungujícím aparátem výkonné moci, stát, který dal světu jeho nejcennější kulturní poklady. Návštěvníci divadel vědí, že kdysi žil nějaký Goldoni, málokdo ale ví, že část svého díla napsal v místním jazyce, benátštině. Ta se od současné italštiny liší podobně jako slovenština od češtiny. Proto ji lingvisté nechápou jako nářečí, ale jako samostatný jazyk. Benátské referendum tedy není jen jakousi podivínskou výstředností. Je to jasné vyjádření společné vůle lidí, kteří obývají kompaktní území, hovoří vlastním jazykem a mají svou vlastní státní tradici.
Italská vláda není v záviděníhodné situaci. Jakkoli italská ústava nepočítá s tím, že by se některá část státu mohla oddělit, je silně problematické představit si, že by základní zákon státu mohl být trvale v rozporu s jasně vyjádřeným názorem homogenní skupiny voličů. Italské referendum ovšem klade zásadní otázku nám všem. Je to otázka, jakou Evropu vlastně chceme. Zda chceme Evropu masivních finančních transferů, řízených často obtížně kontrolovatelnými rozhodovacími procesy. Zda chceme Evropu, kde přes všechno proklamované sjednocování je možné, aby veřejnoprávní média zamlčovala anebo, když se ukáže neúnosnost takového postupu, tedy aspoň bagatelizovala dění v nedaleké zemi se zřejmým cílem vnutit lidem své vlastní postoje. Zda chceme Evropu, kde obyvatelé nemohou rozhodovat o tom, kdo s nimi bude žít v jejich vlastní zemi. Jinými slovy – zda chceme žít svobodně, tak jak po staletí žili Benátčané, nebo zda se budeme do nekonečna tvářit, že současná situace není v rozporu s těmi zásadami, na kterých naše civilizace stojí.
Pavel Kalina
Prof. PhDr. Pavel Kalina, CSc. je historik umění. Vyučuje na fakultě architektury ČVUT a na Jihočeské univerzitě. Je autorem prací v odborném tisku i v rámci individuálních grantů od Harvard University Center for Renaissance Studies at Villa I Tatti, Florencie (1999), Center for Advanced Studies in Visual Arts of the National Gallery, Washington, D.C. (2008). Přednášel v zahraničí na TU Athény, na IUAV Benátky, RWTH Cáchy, na Jagellonské univerzitě v Krakově, TU Mnichov, La Sapienza Řím či na Oxfordské univerzitě. Aktuálně mu v nakladatelství Academia vyšla kniha Umění a mystika věnovaná vztahu umění a mystiky v západoevropské civilizaci od 12. do 20. století
