Zavést kárné řízení u insolvenčních správců, jak navrhuje ministr spravedlnosti Robert Pelikán (ANO) je nekoncepční řešení. Soudce Nejvyššího správního soudu Karel Šimka to řekl na konferenci „Insolvenční zákon ve světle praxe, aktuální novely a dalších možných změn“ pořádané Cevro institutem.
U „kvalifikovaných“ profesí se řeší porušování profesních standardů kárným či disciplinárním řízením před orgánem příslušné zákonem zřízené profesní komory, jako je to v případě lékařů, veterinářů, lékárníků, autorizovaných architektů, daňových poradců, auditorů, advokátů, notářů, nebo ve správním řízení před příslušným regulačním úřadem, jako je to například u autorizovaných inspektorů.
Kárná řízení soudců a státních zástupců jsou něco jiného
Podle Šimky je nutno vyjasnit koncepci postihů za porušování profesních standardů: buďto postih dohledovým orgánem (regulátorem), to jest profesní komorou či příslušným úřadem, za případné následné soudní kontroly ve správním soudnictví, anebo postih „nezávislým“ kárným tribunálem, přičemž regulátor je pouze kárným žalobcem či jedním z kárných žalobců.
Napříč jednotlivými „kvalifikovanými“ profesemi by přitom měly být pokud možno obdobné standardy, což se týká problému rovnosti.
Jak dále uvádí, je nutno zohlednit zvláštní situaci některých profesí, zejména soudců a státních zástupců, neboť v jejich případě jde o zvláštní formu služebního poměru, takže kárný soud zde plní roli pracovněprávního orgánu, což u jiných profesí není, protože nejde o „zaměstnance“. „Státní zástupci a soudci nemají zákonem zřízenou profesní komoru jako dohledový orgán, respektive regulátora,“ vysvětluje Šimka.
„Kárná pravomoc speciálních senátů při NSS je reakcí na zvláštní postavení soudců a státních zástupců, kdy zajišťuje požadavek rozhodování nezávislým soudem, protože správní řízení u regulátora by zde narazilo na ústavní limity. Složení kárných senátů s laickým prvkem by mělo bránit „jánabráchismu“ v rámci profese, ale zároveň obsahovat jistý prvek samoregulace v rámci profese. Proto v senátech zasedají vždy příslušníci dané profese, avšak nemají nikdy většinu.“
„Kárná pravomoc speciálních senátů při NSS je reakcí na zvláštní postavení soudců a státních zástupců, kdy zajišťuje požadavek rozhodování nezávislým soudem, protože správní řízení u regulátora by zde narazilo na ústavní limity.“ – Karel Šimka, soudce NSS
Z tohoto pohledu jsou i kárná řízení soudních exekutorů ad hoc a zcela nesystémová reakce zákonodárce na chaos a nefunkčnost profesní komory v určité historické situaci.
Neorganicky tak byli exekutoři přičleněni k profesím, s nimiž mají společného podobně málo jako třeba notáři či autorizovaní inspektoři. Podílejí se sice na výkonu veřejné moci, ale jako nezávislé soukromé osoby, vysvětluje dále Šimka. Na rozdíl od soudců a státních zástupců je kárné provinění u soudních exekutorů jednoznačně „trestní obvinění“ ve smyslu Úmluvy o lidských právech. ¨
Podobně ad hoc a nesystémové jako u soudních exekutorů je i zamýšlené kárné řízení u insolvenčních správců, které je podle něj zřejmě reakcí na chaos a nefunkčnost dohledu na Ministerstvu spravedlnosti či na soudech, a jde o pouhý alibismus. „Regulátorem je ministerstvo, nikoli zákonem zřízená profesní komora, a proto není nutno reagovat změnou zákonné úpravy, nýbrž věc řešit důsledným manažerským řízením na a na civilních soudech. Insolvenční správci jsou „státem“ ještě méně než soudní exekutoři.“
Kárná řízení jsou apendixem NSS
Rolí NSS je, jak dále soudce vysvětluje, sjednocovat judikaturu v oblasti správního soudnictví, včetně kompetenčních sporů a volební soudnictví u celostátních voleb.
Již samotná kárná řízení soudců a státních zástupců jsou z tohoto pohledu „apendixem“ k jádru činnosti NSS, protože to není soud první linie. Zákony navíc přidávají nové a nové apendixy v kárné agendě, takže výjimka se stává pravidlem, a NSS se mění ve „Ferdu Mravence – práce všeho druhu.“
Za další z problémů návrhu označil Šimka zcela odlišnou koncepci složení kárného senátu než u stávajících úprav. Namísto šestičlenných senátů, kde je třeba pro vinu většina 4:2, se zřizují senáty pětičlenné, kdy k výroku pro vinu bude stačit rozdíl jednoho hlasu. Zavádí se jím i rozhodování na principu „o nás bez nás“, protože v kárném senátu nezasedají povinně insolvenční správci, nýbrž toliko soudci a osoby navržené veřejným ochráncem práv. Přitom podstatná část – dva z pěti členů kárného senátu je fakticky nominanty kárného žalobce, protože dva soudce mimo NSS a NS navrhuje ministr spravedlnosti.
Jak dále Šimka konstatoval, návrh nereflektuje judikaturu ESLP vůči zásadě „ne bis in idem“, tedy že nikdo nemůže být dvakrát trestán za tutéž věc. Není totiž jasné rozdělení rolí mezi insolvenční soud, dohledový orgán a kárný soud.
Zde je podle Šimky ovšem situace problematická v jakékoli procesní konstelaci, nejméně špatným ze všech řešení je asi koncentrace dohledových a sankčních pravomocí u jednoho nejlépe správního orgánu a navazující soudní přezkum. Insolvenční soud má zřejmě pouze řešit působení insolvenčního správce v rámci konkrétního řízení.
Tato část novely by se neměla uspěchat, měla by se promyslet koncepce dohledu nad právnickými profesemi v širších souvislostech a ujasnit si, co má dělat Ministerstvo spravedlnosti, a co mají dělat jiné orgány, jako jsou profesní komory, soudy rozhodující v jednotlivých kauzách a jiné.
Zároveň by si stát měl ujasnit, jaký typ soudní kontroly dohledu nad profesními proviněními má převažovat jako pravidlo a kde je třeba dělat výjimky, uzavírá soudce NSS.
Dušan Šrámek
