Ministerstvo spravedlnosti stále trvá na většině změn, které navrhlo v rámci předložené novely insolvenčního zákona. V předkládací zprávě k novele konstatuje, že materiál prošel standardním meziresortním připomínkovým řízením a je vládě předkládán s rozpory k patnácti bodům původního návrhu.
Ve skutečnosti ale bylo v připomínkovém řízení uplatněno padesát dvě připomínky, vůči nimž je MS v rozporu. Na základě jakých kritérií MS zvolilo onen výčet, a jiné neuvedlo, není jasné. Podle Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) zásadně nelze souhlasit s nově nastaveným kritériem pro určení místní příslušnosti, neboť se jedná se o úpravu zcela se vymykající obvyklému způsobu určení místní příslušnosti, která se neurčuje zpětně k určitému datu, ale naopak se určuje zásadně ke dni zahájení řízení. Určení místní příslušnosti zpětně rovněž zakládá vazby mezi soudem a dlužníkem (žalovaným), které nejsou ničím odůvodněné, nýbrž naopak, insolvenční soud není obecným soudem dlužníka dle procesních předpisů.
Nesouhlas s regulací činnosti správce
Návrh také kritizoval Svaz průmyslu a dopravy České republiky (SPČR). „Řešení navrhované v odst. 5 však SP ČR odmítá, neboť podle jeho názoru může vést naopak k umožnění provedení kroků se zásadními nevratnými důsledky nepříslušným soudem, a tím ve skutečnosti napomoci k naplnění zamýšleného účelu manipulace v jiných případech než předkladatel zřejmě má na mysli, a může být i v rozporu s právem na zákonného soudce,“ uvádí ve svých připomínkách.
Ze stanoviska MS vyplývá, že v průběhu připomínkového řízení byla zúžena působnost zmíněného ustanovení, které se již vztahuje pouze na dlužníka, který je podnikatelem zapsaným v obchodním rejstříku, u něhož k účelovým přesunům v rámci ČR dochází nejčastěji. Cílem tohoto ustanovení je totiž primárně eliminovat účelové praktiky dlužníků, typicky podnikatelů zapsaných v obchodním rejstříku, v rámci insolvenčního řízení v ČR.
„Vyšší kvality insolvenčního řízení lze dosáhnout důslednějšími kontrolami insolvenčních správců, vyššími sankcemi při nedodržení stanovených podmínek a například přísnějšími nároky na podobu a personální obsazení provozoven.“ – Pavel Bělobrádek (KDU-ČSL)
Navrhovaná úprava reaguje na případy, kde dlužník formální změnou sídla těsně před zahájením insolvenčního řízení dosáhl změny místně příslušného insolvenčního soudu, přičemž takový postup nelze označit za legitimní, když k reálnému přesunu podnikatelské činnosti dlužníka nedošlo, vysvětluje MS.
MŠMT se nelíbilo ani navržené ustanovení insolvenčních správců pro jednotlivá insolvenční řízení. Ke kritice se připojil i místopředseda vlády pro vědu, výzkum a inovace (RVV) Pavel Bělobrádek. „Pokud insolvenční správce vyhoví všem zákonem i podzákonným předpisem stanoveným požadavkům a dokáže tak řádně a poctivě plnit požadované povinnosti spojené s výkonem své činnosti, nevidíme důvod, proč by takovou činnost vyhovující jakosti nemohl vykonávat i v dalším kraji. Vyšší kvality insolvenčního řízení lze dosáhnout důslednějšími kontrolami insolvenčních správců, vyššími sankcemi při nedodržení stanovených podmínek a například přísnějšími nároky na podobu a personální obsazení provozoven,“ konstatuje ve svém odmítnutí návrhu MS.
To ale na svém návrhu trvá, s tím, že insolvenční správci si ve vlastním zájmu a v zájmu svých „zákazníků“ – dlužníků – mohou pobočky zřizovat, avšak na tyto již nebude vázaný mechanizmus přidělování věcí. Stávající úprava, která motivuje insolvenční správce, aby udržovali pobočky, jejichž účelem není reálně být k dispozici dlužníkům a věřitelům, je nevhodná. „Úprava byla navíc od původního návrhu zmírněna v tom smyslu, že je ponecháno na vůli každého insolvenčního správce, zda přidělování věcí insolvenčním soudem bude probíhat dle jeho sídla nebo provozovny, přičemž toto rozhodnutí může insolvenční správce po určitém čase změnit.“
Částečně vyhovělo Ministerstvo spravedlnosti námitkám MŠMT a České národní banky, které se týkaly povinnosti dokládat pohledávky uznáním dlužníka nebo potvrzením, že se o ní účtuje. Pravidlo bylo oproti původnímu záměru zmírněno, když se nadále týká pouze insolvenčních navrhovatelů, jež vedou účetnictví nebo daňovou evidenci. Pouze na tyto věřitelé dopadá povinnost pohledávku za dlužníkem doložit jedním z v § 105 odst. 1 uvedených způsobů. Insolvenční navrhovatel není v možnosti podat insolvenční návrh a řádnou přihlášku splatné pohledávky závislý pouze na ochotě dlužníka uznat pohledávku, ani není povinen vyvolat nalézací řízení za účelem získání vykonatelného rozhodnutí; nemá-li je k dispozici, může pohledávku doložit jiným z uvedených způsobů, vysvětluje MS.
Hrazení nákladů? Možná příště
Ministerstvo spravedlnosti odmítlo ustoupit i v tak zásadní otázce, jakou je plánované povinné zastoupení dlužníka k podání návrhu na povolení oddlužení a insolvenčního návrhu. Návrh, podle nějž by těmito subjekty byly akreditované neziskové společnosti, přitom kritizovaly vedle vládních míst, například MŠMT nebo ministra pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu Jiřího Dienstbiera i stavovské organizace, jako je Česká advokátní komora, či Exekutorská komora, i soudy.
Podle MS ale platná právní úprava neumí reagovat na nekalé praktiky. Úpravu, jejímž účelem je ochrana dlužníků v tíživých situacích, považuje proto za proporcionální k případným omezením, jež se s navrhovaným řešením pojí. „Prostředky veřejného práva nejsou dle našeho názoru dostatečně účinné.
Nová úprava rovněž zajistí vyšší kvalitu podávaných návrhů, řádné poučení dlužníků a odpovědnost zpracovatelů návrhů vůči dlužníkům. Navíc se jedná o prevenci druhotného zadlužování dlužníků,“vyvrací ministerští legislativci námitky. Jediné, v čem nakonec v této otázce ustoupili, je bližší specifikování skutkové podstaty správních deliktů, respektive povinnosti, jejichž porušení je jedním z předpokladů správně-právní odpovědnosti.
Řada připomínek nebyla Ministerstvem spravedlnosti vypořádána s odůvodněním, že jde o technickou novelu, a že se lze o návrzích bavit někdy v budoucnu. To se týkalo například návrhu Svazu průmyslu a dopravy na doplnění alternativ oddlužení tak, že se doba splácení prodlouží až na deset let, s tím, že dlužník za tuto dobu splatí alespoň 70 % jistiny pohledávek nezajištěných věřitelů a 10 % souvisejících nákladů řízení.
Obdobně dopadl SP ČR s návrhem na úpravu definice úpadku a precizaci daného ustanovení tak, aby nebylo možné prohlásit úpadek dlužníka v případě, že jsou podmínky splněny pouze formálně, ale ve skutečnosti jde o zcela životaschopnou společnost např. jen přechodně neplnící své závazky v důsledku druhotné platební neschopnosti. Komplexní řešení problematiky definice úpadku, včetně řádné odborné diskuze nad tímto, by měla být případně předmětem další novelizace, zněla reakce MS na zmíněný návrh.
Podnikatelé neuspěli ani s návrhem na rozšíření pohledávek za podstatou o účelně vynaložené náklady vzniklé při provádění srážek ze mzdy plátci mzdy, ačkoli stejný systém MS chce zavést v souběžně předkládané novele Exekučního řádu. „Připomínka jde nad rámec návrhu změny zákona a cílů, jež jsou jím sledovány. Lze o ní diskutovat v rámci komplexnější novely úpravy insolvenčního řízení,“ zní lakonická odpověď.
Dušan Šrámek
