Migrace je spojena s celou řadou složitých problémů – a pro žádný z nich zatím neexistuje jednoduché řešení. Horké téma současné evropské politiky ještě více komplikuje skutečnost, že migrační politiky jsou zoufale roztříštěné napříč jednotlivými státy – ačkoliv samotná existence schengenského prostoru si žádá jejich harmonizaci. Başak Yavçan, vedoucí výzkumu v bruselském think-and-do-tanku Migration Policy Group, o této složité problematice diskutovala v podcastu EU Perspectives v Evropském parlamentu s europoslanci Lukasem Mandlem (EPP) a Tomášem Zdechovským (KDU-ČSL/EPP) a s odbornicemi Katarínou Cséfalvayovou, ředitelkou Institutu pro střední Evropu, a Camille Le Coz, ředitelkou Migration Policy Institute Europe.
Yavçan, která má doktorát z University of Pittsburgh, zodpovídá za veškeré výzkumné aktivity MPG a rozvoj jeho výzkumné agendy. Věnuje se srovnávacím analýzám statistik a politik týkajících se migrace a integrace na národní i místní úrovni. Bylo tedy přirozené, že právě jí padly v podcastu otázky týkající se neuspokojivého stavu evropské migrační politiky. Co by tedy měla Evropská unie udělat, aby zlepšila svůj dosavadní přístup?
„Mluvili jsme o harmonizaci a o tom, jak důležité je být v této otázce jednotní,“ uvedla Yavçan. „Bohužel ale vidíme značné rozdíly v návratových politikách jednotlivých členských států. Existují různé směrnice, různé formy návratů – dobrovolné či nucené – a také jejich různá implementace. Alternativy k návratu se nabízejí v různém rozsahu: v některých zemích vůbec, v jiných jsou velmi propracované. Různé jsou i programy regularizace a zajištění lidskoprávních standardů.“
Nezapomenout na otázku dodržování lidských práv
Pokud se zdá, že jde o nepřekonatelný soubor problémů, je to podle Yavçan pravda. „To je také jedna z hlavních obav mnoha nevládních organizací. Zvlášť v souvislosti se zřízením návratových center, protože už teď existují zásadní rozdíly mezi členskými státy v tom, jak se má zajišťovat monitoring a dodržování lidských práv – a to i uvnitř samotné EU.“
Tím problémy nekončí – návratová centra by se totiž podle nedávno diskutovaných návrhů měla zřídit ve třetích zemích, jejichž pověst v oblasti lidských práv vzbuzuje přinejmenším otázky. „Jak zajistíme, že budou lidská práva respektována v těchto třetích zemích, kde by návratová centra měla vzniknout? A kromě toho se v těchto návrzích vůbec neřeší zájmy samotných třetích zemí.“
Problémem je, že Evropa musí reagovat rychle, ale zároveň potřebuje dlouhodobá, udržitelná řešení – nikoliv jen krátkodobé „záplaty“. „U návratů nelze uvažovat jen krátkodobě. Nejde o jednorázovou událost – to ukazují i studie. Lidé, kteří byli navráceni, se často snaží vrátit zpět,“ upozorňuje výzkumnice.
Mohlo by vás zajímat
Jak zařídit, aby se vyhoštěný člověk nevrátil
To otevírá otázku udržitelnosti návratů – tedy jak zajistit, aby se navrácené osoby v zemi původu skutečně usadily. „To vyžaduje jejich reintegraci do společnosti a ekonomiky dané země,“ říká Yavçan. Jenže to často bývá nesmírně obtížné.
„Ve spoustě případů jde o odmítnuté žadatele o azyl – v jejich zemi sice může být mír, ale je tam skutečně inkluzivní společenské a ekonomické prostředí? A to vyžaduje aktivní zapojení těchto třetích zemí.“ Yavçan na chvíli ztichne. „Mohla bych toho říct ještě hodně, ale tady to raději utnu.“
Návratová centra se ukázala jako velmi kontroverzní téma. Už jejich zmínka přiměla Camille Le Coz k základní otázce: „Myslím, že bychom se měli nejdřív ptát, proč o návratových centrech vůbec mluvíme? Tím se dostáváme k otázce spolupráce se zeměmi původu, která je skutečně klíčová,“ řekla ředitelka Migration Policy Institute Europe.
Obavy z návratových center nejsou o nic menší ani proto, že zatím zůstávají jen na papíře. Britský premiér Rishi Sunak loni přišel s „rwandským modelem externalizace“, ale ten se nakonec nepodařilo prosadit. Byl to dostatečný důkaz, že podobné modely nefungují?
„To je skvělá otázka. My se opravdu snažíme analyzovat, jaké výsledky jednotlivé politiky přinášejí – a myslím, že Camille se trefila do černého. Dřívější modely externalizace nám ukázaly, že to často nefunguje,“ odpověděla Yavçan diplomaticky.
Co budou chtít země výměnou za zřízení návratových center?
Mimo otázky lidských práv však existuje i další, geopolitická dimenze těchto dohod – mohou zásadně proměnit vztahy mezi EU a třetími zeměmi. „Známe případy, kdy se třetím zemím za to, že zadrží uprchlíky, nabízela finanční a rozvojová pomoc. Ale to nebyla dlouhodobá řešení. Když mají země společné zájmy, může to fungovat. Ale jakmile dojde ke konfliktu, dohody se zvrtnou – a právě to vede k instrumentalizaci migrace,“ říká výzkumnice.
„Viděli jsme, že to často nefunguje a třetí země tím získávají značnou moc vůči EU. Je to opravdu udržitelné řešení? A proč by vůbec třetí země měly přijmout roli návratového centra? Jaké z toho budou mít výhody? A pokud jen krátkodobé, jakákoliv krize může všechno zničit,“ pokračovala Yavçan a zmínila napětí mezi Marokem a Španělskem, Běloruskem a EU, či Tureckem a EU.
Podle Yavçan by bylo lepší, kdyby se na vyjednáváních o návratových dohodách podílely i opoziční strany či nevládní organizace.
Rakouský europoslanec Lukas Mandl se na téma podíval z trochu jiného úhlu: prosazoval důkladnější systém vstupního prověřování. „V tomhle můžeme být vzorem pro svět. Právo na azyl musí vycházet ze zákona – a pokud ho někdo získá, bude se mu lépe integrovat a celý proces bude plynulejší, když nebude nutné tolik lidí posílat zpět.“
