Státní rozpočet je prázdný, výdaje rostou a daně nestačí. Co s tím? Daňový systém Česka čekají zásadní otřesy. Podle Vlastimila Sojky, jednatele společnosti KODAP a předsedy dozorčí komise Komory daňových poradců, vstupujeme do doby, kdy umělá inteligence přepíše pravidla podnikání i výběru daní. Zapomeňme na zdanění robotů – skutečný problém je jinde: stárnoucí populace, mizející kvalifikované profese a rozšiřující se propast mezi chudými a bohatými. Jaké změny jsou nevyhnutelné a proč návrat k daňové progresi není otázkou ideologie, ale přežití státu?
Jak si podle vás v současnosti stojí český daňový systém? Funguje dobře, nebo v něm vidíte nějaká slabá místa?
Žijeme v přelomové době. Na daňový systém se nemůžeme dívat jen pohledem dnešního dne, ale pohledem toho, co nás čeká za dva, za tři nebo za pět let. Nastupuje totiž zásadní změna v souvislosti s rozvojem umělé inteligence. Výsledkem je změna paradigmatu v podnikání, kterou už vidíme u našich klientů. Ta mění i pohled nás daňařů na to, jak hodnotit český daňový systém. V minulosti jsme často opakovali, že je zapotřebí zjednodušovat daňový systém. Třeba daň z příjmu, protože je příliš složitá hlavně pro fyzické osoby. Za dva nebo tři roky můžeme mít k dispozici takové nástroje, které nám tu komplikovanost překlenou, vyřeší. Důraz by se díky tomu mohl přenést na spravedlnost daňového systému, protože komplikovanost nás už tolik bolet nebude.
Co z vašeho pohledu znamená důraz na spravedlnost daňového systému? Co by se v něm mělo změnit, aby byl spravedlivější?
Jednak jde o různá funkční zjednodušení, která vedou k tomu, že srovnatelné aktivity mohou být odlišně zatížena daněmi. Zásadní problém také vidím ve faktické neexistenci dědické daně a daně darovací. Dědic se o převzatý majetek nezasloužil, avšak tím, že se z placení daně vylučují dědici v linii přímé, je podle mého odhadu přes 90 procent dědictví od daně osvobozeno. To vede k tomu, že se rychle prohlubují majetkové rozdíly ve společnosti, prohlubuje se propast, která může společnost za čas rozštěpit. Kolaps sociálního smíru není v zájmu nikoho. Mezigenerační předání větších majetků by proto mělo být, podobně jako v mnoha jiných zemích, zatíženo významným zdaněním. Tak významným, aby se při předávání velkých a super velkých majetků, považovalo za běžné, že dědic musí část majetku prodat, aby mohl uhradit daň. Výběr daní se tím stává pro stát snazší a i historicky v každé civilizované společnosti platilo, že břemeno daní nesli hlavně ti, kdo na to měli příjmy nebo majetek.
Na čem ze současné podoby daní můžeme i do budoucna stavět? Co je dobře nastavené?
Docela slušně máme nastavenou daň z přidané hodnoty, a to nikoli jen vlastní zásluhou, ale protože její evropská pravidla. Funkční je i daň z příjmu fyzických a právnických osob, byť se od 90. let do daňových předpisů zanesla spousta specifických situací a je obtížné se v nich vyznat. Pokud jde o parametry a výnos daně z příjmů, zásadní chybou, která udělala díru do státního rozpočtu, bylo zrušení progrese u daně z příjmu fyzických osob. Bez toho, abychom se vrátili k daňové progresi, státní rozpočet do rovnováhy nedostaneme. Čím dřív se to udělá, tím lépe.
Obnova daňové progrese se ale nezdá být krokem ke spravedlnosti daňového systému, o níž jste mluvil. I dnes přece lidé s vyššími příjmy odvádí na daních v absolutních číslech vyšší částky než ti, kteří berou méně. Jak jim tedy zdůvodnit, že od nich chceme vybrat ještě víc?
Uvažuji zde stejně pragmaticky jako v případě dědické daně. Provoz veřejných služeb státu má své náklady, zrušit je nedokážeme a zvyšovat daňovou zátěž lidem v nouzi není jak. Bohužel, náklady státu nakonec vždy a všude zaplatila hlavně střední příjmová třída. Kolik máme možností? Nepřímé daně, jako DPH nebo spotřební daň můžete zvýšit, ale dopadá na všechny stejně. Jenom přímé daně mají prostor pro jiné rozložení daňové zátěže.
A co zdanění robotů, o němž se také v poslední době mluví? To by nemohla být cesta?
Pohádky o zdanění robotů nebo umělé inteligence nechme do sci-fi románů. Dokud se na něčem takovém nedohodnou prakticky všechny vyspělejší země světa, dokud se nezaváží dodržovat stejná základní pravidla, nebude to fungovat, protože to nedovolí přirozená ekonomická soutěž.
V posledních letech v českém daňovém systému docházelo k řadě drobných změn, vláda přijímala různé konsolidační balíčky. Jak tuto cestu českého daňového systému hodnotíte? Udělali se opravdu ty nejpodstatnější změny, které by Česku zajistily dodatečné příjmy do státního rozpočtu?
Nejsem pro revoluční změny daňového a účetního systému. Nikdy to nepřineslo nic dobrého a nikdy k tomu nebyl dost dobrý důvod, s výjimkou přechodu na tržní ekonomiku před pětatřiceti lety. Změny se dělají buď v parametrech týkajících se sazeb daní a cel, nebo v systému zdanění. Parametry jsou politikum a k tomu se jako daňový poradce příliš nevyjadřuji. Jaká sazba DPH bude na pleny nebo na pivo je otázka, která z hlediska procesu zdanění nemá význam. Ale jinak se v posledních letech dělaly v daních především změny reagující na vývoj společnosti a ekonomiky. A v tomto směru si nemyslím, že by došlo k nějakému zásadnímu zanedbání. Obecně jsem toho názoru, že není třeba radikálně měnit celý daňový systém. Lepší je změny dělat postupně, aby je lidé byli schopni s předstihem vstřebat, připravit účetní programy a aby to nevneslo do ekonomiky nestabilitu.
Zůstaňme chvíli u politiky. Z úst představitelů hnutí Ano, které dost možná povede příští vládu, slyšíme plány jako snížit daň z příjmu firem z 21 na 19 procent, obnovit školkovné, zavést speciální daň z nemovitostí pro cizince po španělském vzoru ve výši až 100 procent. Karel Havlíček nedávno zmínil také zavedení mimořádného zdanění zisků zbrojařů. To jsou tedy všechno změny, který zásadním způsobem neovlivní zdejší daňový systém?
Beru to v tuto chvíli spíše jako předvolební kampaň. Určitě zítra uslyšíme nejméně deset dalších návrhů. Dokud je ale nevidíme jasně napsané ve volebním programu, jsou to podle mě jen výkřiky do tmy, mířené na emoce voličů.
To, co jste vyjmenovala, jsou z hlediska významu v daňovém systému celkem nepodstatné věci vyjma snížení daňové sazby pro firmy na 19 procent. Pro takový krok ale nevidím důvod. Nemá smysl hýbat s daňovou sazbou nahoru a dolů po tak krátké době. Z mého pohledu je to za současných okolností podobný nesmysl, jako bylo zrušení daňové progrese u fyzických osob. Státní rozpočet prostě potřebujeme naplnit, nemáme než daněmi, a když už jednou ekonomové a podniky vstřebali ve svých kalkulacích 21procentní sazbu daně a je jasné, že tato sazba nijak zásadně nevybočuje z toho, co vidíme kolem sebe, je nesmysl s ní znovu hýbat. Takový návrh mi přijde skutečně jako čirý populismus, byť samozřejmě někteří naši klienti by snížení daňové sazby velmi uvítali.
V poslední době se také hodně volá po zavedení daňového zvýhodnění pro startupy po španělském či portugalském vzoru, kde je sazba daně z příjmu pro začínající firmy snížená na 15 procent. Má to sloužit jako impulz k transformaci ekonomiky. Taková úprava by podle vás dávala smysl?
Takové výjimky se v zahraničí zkoušejí a je to prima dárek pro nás daňové poradce. Jakmile totiž vytvoříte v daňovém systému okno a pro někoho zavedete menší sazbu daně, otevřete úžasný prostor pro kreativní nápady, jak se do skupiny zvýhodněných dostat a nižší daň využít. Jestliže se udělá zvýhodnění pro startupy, tak se jich určitě najednou spousta zrodí a vyčlení z byznysů, které dnes normálně fungují – jenom proto, že tam bude výrazná daňová úspora. Abych to tedy shrnul – takový plán se samozřejmě hezky poslouchá, startupisté by mu jistě zatleskali, ale konečný společenský efekt může být záporný, protože sníží daňový výnos a úsporu ze snížené daně často poberou nezamýšlení adresáti.
Na žádný pokles zdanění to tedy v zájmu zdraví české ekonomiky a státní pokladny do budoucna nevypadá?
Na to, abychom mohli očekávat pokles zdanění, nejsou v České republice splněny základní podmínky. Stát prostě v existujícím kontextu není schopen fungovat s nižšími příjmy. A pokud někdo daně sníží, jako k tomu v minulosti došlo při zrušení daňové progrese, tak spáchá na tomto státě velký zločin. Z logiky věci a především očekávaného demografického vývoje je jasné, že bude naopak růst tlak na další zvýšení zdanění, a že budeme, chtě nechtě, testovat horní hranice možného.
Jaký je podle vás nejpravděpodobnější scénář vývoje do budoucna? Máme očekávat, že se budou více vybírat přímé daně, nebo ty nepřímé? Nebo třeba poroste význam povinného pojištění?
To bych také rád věděl. Probíhající technologická revoluce nám míchá kartami před očima. Nechci moc spekulovat, ale je pravděpodobné, že ten náš rybníček přímých daní bude do budoucna vysychat a vedle toho bude růst vodopád výdajů k záchraně rybek uvízlých na suchu. Takový vodopád může našemu rybníčku strhnout břehy. Z toho můžeme usuzovat, že nepřímé daně, jako je daň z přidané hodnoty, by mohly hrát do budoucna prim, protože spotřeba tu bude pořád.
Proč myslíte, že výběr přímých daní se bude zmenšovat? Souvisí to se stárnutím populace a odchodem silných ročníků z trhu práce?
Úbytek ekonomicky aktivních lidí je jedním z důvodů, které k tomu povedou. Druhý problém je ten, že nám bude klesat podíl lidí s vysokými výdělky. Ukazuje se totiž, že dosud společensky respektovaným a dobře placeným profesím, jakou jsou softwaroví inženýři, právníci, grafici a řada dalších svobodných a vysoce kvalifikovaných povolání, bere práci umělá inteligence. Ukazuje se, že těchto odborníků bude potřeba mnohem méně než dosud. Z trhu práce úplně nezmizí, ale možná budou vykonávat méně placenou práci. Tomu bude logicky odpovídat i menší daňový výnos z daně z příjmu fyzických osob.
U právnických osob, to může být podobné, protože Česká republika nikdy neměla příliš mnoho vysoce ziskových korporátních byznysů. Převažuje obslužná část ekonomiky, subdodavatelský řetězec. Ve výrobě i službách takového typu poroste tlak na nízké marže. Relativně nízké zisky pochopitelně povedou k poklesu výnosu daně z příjmu právnických osob. A vedle toho rychle porostou náklady související se stárnutím populace – tlak na důchodový systém, ale i vyšší výdaje na zdravotní péči.
Můžeme tedy očekávat spíše výrazné zvýšení sociálního a zdravotního pojištění, aby se systém udržel v rovnováze?
Pojištění v našem pojetí je vlastně také daň a všechny daně mají nějakou mez efektivity. Součet daní z příjmů a pojistného už v České republice je, podle mého názoru velmi blízko hodnotě motivující k úniku do šedé zóny, k nelegální práci. Kdyby se tedy pojistné ještě výrazně zvedlo nemuselo by to přinést vyšší výnos veřejných rozpočtů. Přihlédnout je třeba i k otázce, jak velké škody by to mohlo nadělat na výnosu daní ze zisků zaměstnavatelů.
Ale digitalizace a umělé inteligenci by přece měly zvyšovat i efektivitu státních kontrol. Jinými slovy tyto novinky by měly jít proti vámi popsanému trendu a tlačit proti využívání nelegálních forem práce, nebo se mýlím?
Váš kondicionál je na místě. Těžko najdeme něco tak konzervativního a zkostnatělého, jako je státní správa. Sice vidíme některé pozitivní přínosy digitalizace, například využívání dat z účetních závěrek a z kontrolních hlášení DPH už probíhá na poměrně sofistikované úrovni, ale celkově vnímáme daňovou správu jako technicky zastaralou. Když se pak podíváme, jakou rychlostí pádí umělá inteligence, je jasné, že stát ji jen tak nedožene.
České veřejné rozpočty se tedy nezadržitelně řítí do velkých problémů? Nebo máme ještě šanci situaci zachránit?
Musel by přijít nějaký osvícený manažer s širokou politickou podporou a mimořádnými pravomocemi, který by dokázal uvést do harmonie alespoň hlavní resorty zajišťující výběr a rozdělování peněz pro občany. To znamená zdravotnictví, finance a ministerstvo práce a sociálních věcí. Pod jednou dirigentskou hůlkou a s velkým bičem je srovnat tak, aby táhly za jeden provaz. Dokud si bude dělat každý svou agendu, bude se neefektivita resortů nadále zhoršovat. Nečekejme tedy na zázrak, zajímejme se o veřejné věci a začněme se změnami každý alespoň u své vlastní agendy.
