Za poslední tři roky se Nejvyšší správní soud (NSS) podle předsedy Karla Šimky stabilizoval – přibyli soudci a asistenti, zkrátila se délka řízení, snížil se počet neskončených věcí. „Začínáme rozhodovat v rozumných časových dimenzích. To je stav, který je potřeba udržet,“ říká v bilančním rozhovoru k výročí svého působení v čele soudu. Mluví i o tom, proč se soudnictví nemusí vždy přizpůsobovat mediálnímu světu, proč může právní stát ustoupit v časech krize a proč má Evropa problém bránit svůj vlastní blahobyt.
Začněme bilančně: jsou to tři roky, co stojíte v čele Nejvyššího správního soudu. Co se za tu dobu podařilo? A co pro vás naopak zůstává jako výzva?
Nevidím žádný velký strukturální problém. Když jsem nastupoval, byla největší potíž v nepoměru mezi počtem případů a rozhodovací kapacitou soudu. Ten jsme ale v posledních třech letech napravili. Přibyli soudci i asistenti, nápad lehce klesl a práce se stabilizovala. Dnes se počet nových věcí drží okolo 3500 ročně, což je solidní stav pro 37 soudců. Odpovídá to zhruba 100 spisům na soudce ročně. To je dlouhodobě udržitelné zatížení.
Takže jste blízko ideálnímu stavu?
Ještě dočistíme starší resty, ale už držíme rozumné lhůty. Tři čtvrtiny soudců mají dnes průměrné stáří neskončených věcí pod 200 dní, tedy rozhodují v průměru do šesti měsíců. Když jsem nastupoval, bylo to jen u čtvrtiny soudců. Posun je znatelný.
Městský soud v Praze udělal velký krok vpřed
Jak vypadá situace na krajských soudech, zejména v Praze, kde byla dřív situace kritická?
Velmi dobrý vývoj je i tam. Zvláště bych vyzdvihl Městský soud v Praze, kde se podařilo zkrátit průměrnou délku řízení na o něco víc než půlrok. A to tam v minulosti nebyly výjimkou délky řízení i kolem čtyř let. Díky dobrému vedení, kontrole i nárokům na výkon soudců tam došlo k masivnímu snížení počtu neskončených věcí. Situace se zlepšuje i jinde, například v Brně nebo Ostravě.
Zlepšení tedy přišlo i z krajské úrovně?
Ano. Posílení kapacit začalo nejdřív tam. Právě krajské soudy dostaly jako první nové soudce a díky tomu rozhodly obrovský balík spisů, který u nich dlouho ležel. Tím se ale v následujících letech zvedl i nápad u nás na NSS. Dnes se ale držíme v rovnováze. V evropském srovnání jsme na tom jako správní justice velmi dobře.
Mohlo by vás zajímat
Zaznamenali jste výrazné zlepšení i na Městském soudu v Praze, který býval mnoho let v délce správního řízení na spodních příčkách. Čím to podle vás je?
Určitě to souvisí s dobře nastaveným vedením. Chtěl bych zvlášť vyzdvihnout práci místopředsedy Martina Lachmana, který má na starosti správní úsek. Je velmi systematický, pečlivě sleduje výkonnost jednotlivých soudců, nastavuje přiměřený tlak, ale zároveň vytváří férové prostředí. A snaží se, aby jeho soudci spolu diskutovali a společně přemýšleli o kauzách. To je v justici klíčové. Výsledkem je, že se dostali na velmi rozumné lhůty a zároveň se zvyšuje i kvalita jejich rozsudků. To je opravdu úspěch, za který si zaslouží uznání.
Správní soudnictví se proměnilo. Ubylo azylu i „pojišťoven proti pokutám“
Proměnila se i samotná agenda, kterou Nejvyšší správní soud rozhoduje?
Zásadně. Když jsem sem v roce 2004 přišel, tvořily azylové věci přes polovinu nápadu. Dnes jsou to jen střední stovky případů ročně. Vymizely i masové žaloby na dopravní přestupky, které podávaly specializované firmy. Dnes soudíme převážně věci typu daně, dotace, stavební řízení, ekonomické regulace, životní prostředí, pokuty nejrůznějších inspekcí. Jsou to komplikované kauzy s velkým dopadem na zúčastněné. Po dvaceti letech judikatury už ale méně často judikujeme nové silné principy, které bychom křičeli do světa tak jako v prvních letech naší existence. Řešíme dílčí věci, ovšem často za mnoho miliónů či jinak společensky důležité, v pralese tisíců už vydaných rozhodnutí. To je jiná, ale neméně náročná práce.
Sledujete v posledních letech vzestup klimatických žalob nebo kauz týkajících se umělé inteligence?
Mediálně jsou to témata atraktivní, ale v naší každodenní praxi to není významný trend. Klimatická žaloba tu byla zatím jedna jediná, u nás na NSS se otočila ve dvou kolech. Umělá inteligence se řeší na konferencích a při vývoji informačního systému pro správní soudy, ale zatím se netýká samotného souzení.
NSS tedy rozhodoval první a zatím jedinou českou klimatickou žalobu. Jak se s ní vypořádal?
Podstatou sporu bylo, zda stát činí dostatečné kroky k ochraně klimatu a zda jeho nečinnost může být přezkoumatelná správními soudy. Trochu jsme přibrzdili Městský soud v Praze v jeho rozletu, ale ani oni nebyli žádní ekologičtí radikálové. Šlo o to, do jaké míry lze veřejné správě určovat soudním rozhodnutím, jaká opatření na ochranu klimatu má dělat. A jak moc konkrétní a soudně vynutitelné jsou mezinárodní klimatické závazky státu.
NSS nakonec rozhodl, že určité části státní klimatické politiky mohou skutečně být právně vymahatelné, pokud se na ně vztahují dostatečně konkrétní právní pravidla, typicky plynoucí z mezinárodního či unijního práva. Stát si musí zkrátka dávat velký pozor, k čemu se na mezinárodní scéně zaváže. Protože pokud něco takového udělá, může to pro něj znamenat soudně vynutitelnou povinnost, které se mohou domoci konkrétní lidé.
Bylo to složité rozhodování?
Věcně i právně ano. Pracovala na tom trojice soudců a na NSS se k tomu vedla i širší vnitrosoudní debata. Ale zároveň je potřeba říct, že to byl spíše výjimečný případ. Klimatické žaloby nejsou zatím běžnou agendou správních soudů. Bylo to rozhodnutí, které má politický přesah, ale nijak výrazně nezasáhlo běžné fungování soudu.
Evropa je pohodlná. Ale bude muset být tvrdší
Zajímá mě váš pohled na právní stát a stav společnosti v dnešní geopolitické situaci. Je udržitelná dnešní úroveň nebo se máme obávat, že současný standard poklesne.
Evropa je nejpříjemnější místo pro život na světě. Vybudovali jsme tu velmi komfortní právní a sociální stát. Ale to není samozřejmost. A obávám se, že ztrácíme ochotu ho bránit. Lidé rádi deklarují podporu Ukrajině, ale kolik z nich by zítra šlo dobrovolně do zákopů? Myslím, že časem bude potřeba větší tvrdosti, větší ochoty k obětem a schopnosti vzdát se části komfortu kvůli zajištění bazálních věcí.
Znamená to i možný ústup zásad právního státu?
Možná ano. Právní stát je laskavý a drahý. Příliš pomalý pro situace, kdy je potřeba rychle jednat. Když bude nutné postavit třeba terminál na dovoz zkapalněného plynu nebo vojenské základny, může náš systém brzdit. A týká se to i migrace nebo klimatických cílů. Někdy bude nutné přitvrdit, omezit jednotlivá práva a ubrat na smělosti cílů, aby zůstal zachován celek.
Společnost musí zmužnět
Evropa je pohodlná. Měla by se změnit i společnost jako taková?
Vůbec mě to netěší, protože jsem rád, v jakém pohodlí žijeme, a vůbec se mi nechce se omezovat, ale bojím se, že ano. Myslím, že společnost bude muset zmužnět – nebo, pokud chcete akademicky, bude muset být maskulinnější. Ta pohodlnost, v níž žijeme, nás totiž činí neschopnými čelit hrozbám. Už jsme si odvykli myslet v kategoriích oběti, disciplíny, odpovědnosti. Jen si představte, že by dnes někdo opravdu potřeboval vojensky bránit Evropu. Máme tu sice silná slova, ale minimum ochoty jednat.
Máte na mysli válku na Ukrajině?
Ano, ta je v tomto ohledu symptomatická. Podporujeme Ukrajinu – materiálně, verbálně – ale kdyby zítra někdo z našich občanů měl jít osobně bránit Kyjev, dobrovolně, kolik by jich bylo? Skoro nikdo. Přitom válka na Ukrajině je přímou připomínkou toho, že bezpečí, které považujeme za samozřejmé, může kdykoliv zmizet. A právě to by nás mělo přimět přehodnotit, co znamená být odolná a suverénní společnost. Potřebujeme se opět naučit vycenit zuby, pokud to bude třeba, a kousat.
A co to znamená pro právní stát?
Pokud se opravdu dostaneme do situace, kdy budou ve společnosti převládat otázky přežití nad otázkami komfortu, bude to mít dopad i na právní stát. Právní stát, jak ho známe, je do značné míry produktem míru, stability a blahobytu. V čase krize může některé své rysy dočasně ztratit – například v oblasti ochrany práv jednotlivců, procesních záruk a podobně. A to bude těžká, ale možná nevyhnutelná debata. Nemám z toho radost.
Úsporné klimatické cíle jako civilizační riziko
Zmínil jste i klimatickou politiku. V čem vidíte problém?
Jádrem problému je podle mě to, že se Evropa snaží být klimatickým lídrem světa, ale zůstává v tom z větší části sama a stojí ji to strašlivou cenu na blahobytu a schopnosti produkovat hmotné statky. Dali jsme si cíle, které nás s nyní dostupnými technologiemi budou stát obrovský díl našeho blahobytu, takový, že to možná evropské společnosti nebudou ochotny v nějaký moment dál nést. A zatímco my na sebe nakládáme nákladná omezení, jiní hráči – Čína, Indie, Spojené státy – jedou dál pomaleji, racionálněji a podle vlastních priorit. Tím pádem dochází k destrukci našeho ekonomického základu, protože naše firmy ztrácí konkurenceschopnost. Uvěřili jsme, že za současné životní úrovně už nepotřebujeme produkovat tolik hmotných statků a že budeme především vytvářet a zpracovávat informace. Ale to je naivní. Náš blahobyt, a koneckonců i obrana, stojí na hmotných věcech a jejich výrobě, uspořádávání a užívání. K tomu je potřeba obrovské množství co možná nejlevnější a dobře dostupné energie a spousta surovin. A my si přesně toto klimatickou politikou zakazujeme.
Takže jsme si dobrovolně nasadili brzdu, zatímco ostatní zrychlují?
Přesně tak. A navíc je v tom kus víry – skoro až sekulárně náboženské. Věříme, že když my budeme vzorem, ostatní nás budou následovat. Ale oni nás místo toho ekonomicky převálcují. V důsledku může klimatická politika oslabit naši schopnost bránit se jiným rizikům – ať už vojenským, technologickým nebo sociálním.
Měla by Evropa ty cíle přehodnotit?
Měla by se především začít chovat pragmaticky. Určitým klimatickým změnám už svět nezabrání a jediné, co nám zbývá, je se jim přizpůsobit, případně je možná, pokud vyvineme příslušné technologie, v budoucnu geoinženýringem napravit. Pokud se ukazuje, že některé klimapolitické kroky likvidují průmysl, snižují životní úroveň a zároveň nemají skutečný globální dopad, pak by měla Evropa ty cíle upravit. Jinak budeme chudí, zranitelní a planetu rozhodně nezachráníme.
Trump rozhoduje přímočaře
Co říkáte na současný vývoj ve Spojených státech, například na kroky Donalda Trumpa který se netají svou nelibostí tím, že mu právní stát brání v prosazování jeho politických kroků.
Jeho politika je založená na jednoduchém, přímočarém rozhodování, které může být krátkodobě účinné. Ale dlouhodobě nebude fungovat. Když odstraníte brzdy, odstraníte i pojistky a s nimi i rovnováhu. Centralizované rozhodování sice může působit krátkodobě efektivně, ale dlouhodobě začne dělat příliš mnoho chyb. Ale na druhé straně mám pro některé snahy Trumpovy administrativy pochopení, zejména pokud jde o zeštíhlení státu a omezení byrokracie. Jen se zdá, že jsou dělány příliš hrubě a metodou kobercového bombardování. Kvalitní správa potřebuje rovnováhu sil a nějaký typ kontroly a vyvažování. Prostě funkční zpětné vazby. To je základ úspěšných politických systémů.
Na druhou stranu, právě evropská demokracie bývá někdy kritizována za pomalost a neschopnost rozhodovat.
To je pravda. Ale musíme se rozhodnout, jestli chceme rychlost, nebo stabilitu. Evropa možná potřebuje posílit svou akceschopnost. Takže možná by trochu víc rychlosti a méně právních jemnosti neškodilo. Ale nesmí to být za cenu zničení samotného principu omezené vlády a rozptýlení moci mezi více institucí. Proto mi Trumpův styl připadá nebezpečný – může krátkodobě přinést řešení, ale za cenu dlouhodobého chaosu. Ale přes všechny pochyby posledních týdnů věřím, že Spojené státy nakonec zvládnou sama sebe a svůj vnitřní nepokoj tak jako již několikrát v minulosti. Je třeba nepodléhat antiamerickým náladám. Spojenectví svobodných národů na obou březích Severního Atlantiku je zatím nejlepší známý způsob jak čelit geopolitickým a civilizačním rizikům i šíleným ideologiím.
Protekcionismus a cla: slepá ulička ekonomiky
Jak se díváte na rostoucí tendence k ochranářství a zavádění cel – ať už v USA, nebo jinde ve světě?
Z ekonomického hlediska je to krok zpátky a nejhorší na tom je, že všichni jen trochu gramotní ekonomové to vědí. Cla neumožňují efektivně využít komparativních výhod jednotlivých výrobců, zemí či regionů. Svět jako celek bohatne tehdy, když jednotlivé země vyrábějí to, co jim jde nejlépe, a obchodují mezi sebou bez zbytečných překážek. Pokud se místo toho začneme chránit, jen si všichni vzájemně škodíme, i když na tom možná někteří dočasně vydělají.
Trumpova administrativa na tom ale postavila značnou část své politiky.
Ano a já to považuji za jeden z jejích nejnebezpečnějších aspektů. Ochrana domácího trhu možná krátkodobě přinese politické body, ale dlouhodobě znamená vyšší ceny, nižší konkurenceschopnost a stagnaci. Ve Spojených státech to možná nebude patrné hned, protože jsou velkou, komplexní a technologicky pokročilou ekonomikou, takže jsou schopny fungovat relativně efektivně i tehdy, oddělí-li se celními bariérami od zbytku světa. Ale nakonec je to doběhne. Místo aby se svět dál propojoval a bohatl, začínáme se uzavírat. A to je podle mě chyba. Evropě hrozí, že na tuhle vlnu naskočí také – i když zatím spíše jako reakce na to, co dělají jiní. Ale spirála cel a odvetných opatření je ekonomická past, ze které se těžko uniká.
Takže by Evropa měla odolat tlaku na zavádění cel?
Pokud chce zůstat otevřenou a konkurenceschopnou ekonomikou, tak rozhodně ano. Místo zdí bychom měli stavět mosty – ale samozřejmě ne naivně. Musíme umět chránit svoje klíčové zájmy a zároveň nepropadnout protekcionismu, který nás zavede do slepé uličky.
Soudcovské platy jsou problémem politiků
Velké emoce vyvolalo rozhodnutí vlády zmrazit soudcovské platy. Poslanci dokonce přehlasovali veto prezidenta. Očekává se, že soudci začnou podávat individuální žaloby. Jak se na to díváte?
Celý ten problém se týká v první řadě politiků. Ti si platy každou chvíli osekávají, nejspíš v domnění, že to společnost od nich očekává. A neodváží se tu soutěž ke dnu zastavit. Stejně se lidem nezavděčí. A tohle se pak přenáší i na platy soudců. Ovšem u soudců je stabilita platů klíčovou ústavní zárukou jejich nezávislosti. Takže soudci se často zásahům do svých platů ubrání soudní cestou, zatímco politici dostávají setrvale na frak. Což politiky štve, neboť to vede k otevírání platových nůžek mezi nimi a soudci. Já politiky chápu. Ale není možné obecnou nenávist veřejného mínění vůči politice řešit permanentním snižováním platové úrovně ústavních činitelů, politiků i soudců. Soudci se tomuto tlaku nemají podvolit. Politiky před lidovým hněvem neumím ochránit, tady by mohl pomoci jen Ústavní soud, který by mohl říci, že i přiměřené platy politiků jsou nezbytné pro řádné fungování ústavního systému. Ale zatím to neřekl, i když by to podle mě bylo rozumné. V tuto chvíli ale ústavní argumenty chrání pouze soudce. Takže soudci prostě budou zas žalovat stát kvůli svým platům. Vůbec mě to netěší, ale nevidím jiné východisko.
Pokud máme fungovat jako právní stát, musíme respektovat, že existuje judikatura Ústavního soudu a nyní i Soudního dvora EU, která stanoví, jak může být plat soudce snížen nebo zmrazen. Podle těchto pravidel aktuální zmrazení pravděpodobně neobstojí. Bylo ve hře, že s oporou o unijní právo vydáme jako předsedové soudů platové výměry, které by šly proti schválenému platovému zákonu. Ale raději počkáme, až rozhodnou jednotlivé soudy o individuálních žalobách. Můžete nám vynadat do alibistů, jak to udělal Petr Dimun, vyvrátit vám to neumím. Máme zkrátka pocit, že v současné době je na místě být spíše zdrženliví. Ale ano, možná jsme měli být odvážnější.
Vyhoření v justici: soudce musí umět rozpoznat svoje limity
V poslední době se hodně mluví o možném syndromu vyhoření v justici, mimo jiné i kvůli případu soudce Romana Kafky. Cítíte, že by se soudcům měla větší pozornost věnovat i v těchto oblastech?
Tohle je složitá otázka. Soudce je profesně, ústavně, společensky i finančně špičková pozice. Není to žádný běžný zaměstnanec. Očekávám od něho, že bude schopen rozpoznat, že se blíží vyhoření, a začne to řešit. Samozřejmě to někdy selže. Jsme jen lidé. Nevím, zda problém kolegy Kafky je vyhoření, podle toho, co prošlo médii, to vypadá spíš na morální selhání, ale nechci komentovat něco, o čem nic konkrétního nevím.
Ale pokud se bavíme o vyhoření, u soudců je to také důsledek dlouhých kariér. Člověk nastoupí krátce po třicítce k soudu a má dělat skoro 40 let de facto stejnou činnost. Každý případ je v detailu jiný, ale typově se opakují. Pořád dokola. A nikdy není hotovo, vždy je nějaký nový případ, který čeká na rozhodnutí. Ti, kdo chodí do jednaček, zažívají konflikty, emočně složité situace. My na vyšších soudech, co hlavně pracujeme s texty a spisy, se zas trápíme, jestli jsme vše dobře promysleli a na nic nezapomněli a jestli to, co řekneme a bude působit jako precedent, drží pohromadě a nenadělá v praxi nějakou paseku. Takže jsou to setrvalé větší či menší stresy. Pomáhá změna agendy, nějaký přesun, nová výzva. Mě z vyhoření zachránilo před třemi lety, že jsem se stal předsedou. Začal jsem řešit jiný typ úloh, organizačních a manažerských. Ale univerzální recept nemám. Možná bedlivější oko předsedů, aby včas poznali problém, větší důraz na rovnováhu mezi prací a osobním životem, více dávat sám na sebe pozor a hlídat, zda se nezačínám sypat. Ale jinak je to součást toho, co si se soudcovstvím neseme, a nelišíme se od jiných podobně náročných pozic.
Takže víte, jaké to je, když přestane práce dávat smysl?
Ano. Měl jsem období, kdy už jsem nemohl spis ani vidět. Řada z nás si to zažila či zažije. Jenže soudce nemá moc možností, jak si na chvíli odpočinout. Proto musíme v justici mluvit o dlouhodobé udržitelnosti našeho povolání. Je náročné intelektuálně i lidsky a i ta výdrž, kterou musíme mít, má své hranice.
