Na své odvolání z funkce insolvenčního správce na majetek Romana Čechmánka si u Evropského soudu pro lidská práva stěžoval Jaroslav Brož. Insolvenční soud ho podle jeho mínění v rozporu se zákonem nevyslechl a odvoláním poškodil jeho pověst. Šlo o technické rozhodnutí, které mohlo být přijato bez jednání, stěžovatel i nadále působí ve stovkách řízení a získal vysoká oprávnění, prohlásil stížnost za nepřípustnou Evropský soud pro lidská práva.

Jaroslav Brož byl jmenován insolvenčním správcem na majetek dlužníka Romana Čechmánka v roce 2015 poté, co byl odvolán původní správce Josef Cupka. Tři roky poté insolvenční soud odvolal i nového správce s odůvodněním, že nerespektoval pokyny insolvenčního soudu.

U Evropského soudu pro lidská práva si nový insolvenční správce stěžoval, že jeho odvolání se odehrálo bez jednání a že nebyl soudem slyšen. „Odvolání nepříznivě ovlivnilo jeho pověst a zbavilo ho důvěryhodnosti, která je jednou z podmínek výkonu funkce insolvenčního správce,“ shrnuje obsah stížnosti ESLP.

Úplný text rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze 13. března 2025 v případu Brož v. ČR je zde:

Mohlo by vás zajímat

K dopadu odvolání na funkci insolvenčního správce pak Soud dodává: V říjnu 2022 byla prodloužena platnost jeho zvláštního oprávnění insolvenčního správce do dubna 2028. V dubnu 2023 stěžovatel získal nové osvědčení o bezpečnostní prověrce platné do dubna 2028. 

 Z insolvenčního rejstříku vyplývá, že k dnešnímu dni byl stěžovatel ustanoven insolvenčním správcem ve 493 insolvenčních řízeních, z nichž 128 v současné době probíhá.

Dlužník si stěžoval na zásahy do osobního a pracovního života

Jak vyplývá z popisu faktů, odvolání z funkce předcházelo přezkumné jednání, kde si dlužník Roman Čechmánek stěžoval, že správce svým jednáním zasahuje do jeho osobního, rodinného a pracovního života. „Stěžovatel podle jeho názoru neoprávněně protahoval řízení v rozporu s pokyny dlužníka, věřitelů a insolvenčního soudu,“ cituje Soud důvody odvolání.

K odvolání insolvenčního správce soud nenařídil jednání s tím, že vše je zjistitelné z insolvenčního spisu, spisů incidenčních sporů a zveřejněno v insolvenčním rejstříku.

Insolvenční správce Jaroslav Brož se proti rozhodnutí soudu odvolal. Zatímco Vrchní soud v Olomouci mu vyhověl a jeho odvolání zrušil, Nejvyšší soud na základě dovolání jednoho z věřitelů obchodní společnosti SYNOT W zrušil rozhodnutí vrchního soudu a potvrdil odvolání.

ÚS: I pokyn jevící se jako nesprávný je nutno respektovat

Od svého odvolání si insolvenční správce stěžoval, že soud nenařídil jednání o jeho odvolání. V ústavní stížnosti uvedl, že v postupu soudů spatřuje porušení práva být slyšen, neboť se nemohl před soudem vyjádřit, což je v rozporu s insolvenčním zákonem. Rovněž neuposlechnutí pokynu soudu jako důvod odvolání je překvapivé.  „Stěžovatel však svůj postoj, proč nemůže postupovat podle pokynu krajského soudu, jasně a srozumitelně odůvodnil,“ stojí v rozhodnutí českého Ústavního soudu o odmítnutí ústavní stížnosti.

Ústavní soud ale neshledal porušení práva být vyslechnut. „Ze znění § 32 odst. 1 insolvenčního zákona sice vyplývá, že ke zproštění insolvenčního správce by měl insolvenční soud přistoupit až po slyšení insolvenčního správce, na kterém mu umožní jeho dosavadní postup v řízení obhájit, avšak od slyšení správce lze upustit v případě, že insolvenční soud k tomuto kroku přistupuje bez návrhu a slyšení správce nemůže vést k objasnění důvodů vedoucích ke zproštění správce,“ uvedl Ústavní soud s tím, že stěžovatel měl dost příležitostí k vyjádření. A to jak proti usnesení krajského soudu, tak i ve vyjádření k dovolání.

K neuposlechnutí pokynu soudu uvedl Ústavní soud toto: „I když se stěžovateli udělený pokyn k vyloučení majetku z majetkové podstaty a ke změně nesouhlasného stanoviska ohledně zrušení konkursu mohl jevit jako nesprávný (toto ovšem zatím nebylo nikterak potvrzeno), když nemovitosti v majetkové podstatě nesměly být zpeněženy v exekutorské dražbě podle § 76 odst. 2 exekučního řádu, měl povinnost jej respektovat. Pokud tak zcela vědomě neučinil, musí nést následky svého jednání,“ uvedl mimo jiné český Ústavní soud.

Úplné rozhodnutí Ústavního soudu o odmítnutí stížnosti je zde:

Má zvláštní licenci i bezpečnostní prověrku

Stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva podal Jaroslav Brož v únoru 2022. „Stěžovatel si podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy stěžoval, že nebyl slyšen soudem v řízení o odvolání svého jmenování. Dále namítal podle čl. 8 Úmluvy, že odvolání nepříznivě ovlivnilo jeho pověst a zbavilo ho důvěryhodnosti, která je jednou z podmínek výkonu funkce insolvenčního správce,“ shrnuje rozsudek ESLP.

Stěžovatel však podle Soudu nečelil vyhlídce, že by nemohl vykonávat profesi insolvenčního správce. „Neprokázal přesvědčivě, že by jeho odvolání mělo podstatný negativní dopad – kromě tohoto jediného souboru insolvenčních řízení – na jeho pověst a v důsledku toho i na celkový výkon funkce insolvenčního správce,“ uvedl ke stížnosti Evropský soud pro lidská práva.

Projednávaná věc se týká odvolání stěžovatele z funkce insolvenčního správce v jediném insolvenčním řízení, zatímco insolvenčním správcem byl jmenován ve 493 insolvenčních řízeních a ve 128 z těchto řízení je stále aktivní, uvedl Soud

Insolvenční správce naopak podle Soudu získal vysoká oprávnění. Stěžovatel nepřišel o licenci zvláštního insolvenčního správce, která mu byla naopak obnovena až do roku 2028, a získal také nové osvědčení o bezpečnostní prověrce platné do dubna 2028.

ESLP: Rozhodnutí organizační povahy lze učinit bez jednání

Stěžovatel navíc neuvedl žádný argument, který by prokazoval, že jeho finanční situace byla taková, že by na něj jeho odvolání mělo významný dopad, uvedl dále v rozsudku ESLP.   

„Soud má dále za to, že rozhodnutí o odvolání stěžovatele z funkce insolvenčního správce bylo rozhodnutím organizačním a technické povahy, které podle relevantní judikatury Soudu mohlo být přijato bez ústního jednání,“ uvedl Soud s odkazem na svoji judikaturu.

Poté shodně s českým Ústavním soudem uvedl: „Soud má navíc, stejně jako Ústavní soud, za to, že stěžovatel se mohl podrobně právně a věcně vyjádřit k důvodům svého odvolání v různých fázích řízení, které následovalo po rozhodnutí insolvenčního soudu o jeho odvolání. Zároveň neuvádí žádnou relevantní skutečnost nebo okolnost, která by nemohla být předložena vnitrostátním soudům v písemné podobě.“

Evropský soud pro lidská práva proto prohlásil stížnost za nepřípustnou.