Odsouzení na základě jediného důkazu, získaného nezákonně z e-mailové schránky jiné osoby, není porušením práva na spravedlivý proces. Uvedl to Evropský soud pro lidská práva v případu ženy z Česka, která byla odsouzena za daňový únik související s fiktivními fakturami za reklamní prostory. Poukázal na to, že zmíněné e-maily jsou silným důkazem, žena navíc autorství nepopřela. Český stát však porušil její právo na soukromý život a musí stěžovatelce, Michaele Macharik, zaplatit 2 500 eur na nákladech řízení, uvedl soud. Telekomunikační firma neměla obsah e-mailů vůbec uchovávat.
Vyplývá to z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva v případu Macharik v. ČR, jak byl vyhlášen ve čtvrtek 13. února 2025. Úplný rozsudek je zde: https://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-241743.
Stěžovatelka se narodila v roce 1979 a bydlí v Želešicích, uvádí Evropský soud pro lidská práva fakta případu, který začal už v roce 2011. Kvůli podezření, že zástupce firmy MP krátí daně, vydal tehdy soudce Obvodního soudu pro Prahu 3 na návrh policie a na žádost státního zástupce příkaz telekomunikační společnosti, aby poskytla policii veškeré údaje o minulém obsahu a komunikaci schránky firmy MP.
Fiktivní faktury za pronájmy reklamy má soud za prokázané
Jenže záznam komunikace s podezřelou osobou MP policii navedl na slečnu Macharik a po kontrole zpráv policie zahájila její trestní stíhání. V roce 2012 byla obviněna z krácení daně za to, že zaúčtovala faktury za fiktivní pronájmy reklamních ploch do účetní evidence a takto podala daňové přiznání. V roce 2013 byla obžalována jako spolupachatelka daňového úniku.
Městský soud v Praze stěžovatelku v roce 2015 odsoudil ke dvěma letům podmíněně a k peněžitému trestu. Podle soudu e-maily předložené jako důkaz prokázaly, že leasingové smlouvy a faktury byly antedatovány, neboť reálně reklamní akce tak proběhnout nemohly, stojí v rozsudku.
Mohlo by vás zajímat
Žena se od samého začátku ohrazovala proti nezákonně získaným e-mailům. Poté, co proti ní bylo vzneseno obvinění, se neúspěšně domáhala odstranění svých e-mailových zpráv ze spisu s tím, že „obsah těchto zpráv nelze považovat za komunikační údaje ve smyslu § 88a Trestního řádu“.
Dále tvrdila, že poskytovatelé komunikačních služeb „nebyli oprávněni ukládat obsah jakýchkoli zpráv; poskytovatel komunikačních služeb tak měl odmítnout předat obsah sdělení policii,“ uváděla od začátku obvinění.
„Pokud jde o zákonnost napadených důkazů (e-mailová komunikace), soud měl za to, že příslušný příkaz měl vycházet z § 88 TŘ, který se týkal obsahu komunikace (na rozdíl od § 88a, který se týkal komunikačních údajů). To však bylo považováno pouze za formální nedostatek vzhledem k tomu, že příkaz vydal příslušný soud a byly splněny všechny podmínky stanovené v § 88 – proti MP bylo zahájeno trestní stíhání pro zvlášť závažný trestný čin, za který lze uložit trest odnětí svobody na pět až deset let, a existovaly důvodné důvody domnívat se, že vydání příkazu povede k prozrazení skutečností relevantních pro toto trestní řízení,“ popisuje vývoj případu ESLP.
Přes § 88 nevede cesta do minulosti podezřelého
Správnost postupu potvrdil Vrchní soud v Praze. Nejvyšší soud zamítl dovolání stěžovatelky, když tvrdila, že „její e-mailová komunikace neměla být připuštěna jako důkaz, protože byla získána nezákonně podle článku 88a Tř a že obsah těchto zpráv byl nezákonně získán od poskytovatele komunikačních služeb“
Nejvyšší soud rozhodl, že obsah e-mailové komunikace není možné získat postupem stanoveným v § 88. Podle NS se příkaz založený na tomto ustanovení může týkat pouze budoucí – a nikoli minulé – komunikace.
Soudní příkaz vydaný podle § 88a lze použít pouze k získání provozních a lokalizačních údajů ve smyslu zákona o elektronických komunikacích, uvedl NS s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, podle které mají být údaje uložené ve sledovaných počítačích policií získávány podle § 158 d – sledování osob a věcí, zatímco podle § 158 lze sledování povolit jen tehdy, nelze-li cíle dosáhnout jinak.
Důkaz nelze považovat za nepřípustný ani protiústavní
Přesto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že článek 88a klade přísnější požadavky na vydání soudního příkazu než článek 158d, a vzhledem k nejednotné praxi v době vydání příkazu, nelze důkazy získané postupem podle článku 88a považovat za nepřípustné.
Ústavní soud s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu konstatoval, že v době vydání předmětného příkazu, tedy dva roky před jeho rozhodnutím, byla soudní praxe nejednotná. Získávání obsahu e-mailové komunikace podle článku 88a však nemohlo mít ústavně nepřijatelné důsledky, uvedl český Ústavní soud a stížnost v březnu 2019 odmítl.
„Ústavní soud potvrdil, že ačkoliv soudní praxe byla v té době odlišná a příkaz měl vycházet z čl. 158d, v projednávané věci nebyl žádný nedostatek, neboť čl. 88a obsahoval ještě přísnější požadavky na zásah,“ uvedl ESLP ve zprávě o případu.
Úplný text rozhodnutí Ústavního soudu je zde: https://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-2374-18_1.
Firemní mail neznamená vzdát se svých práv
V září 2019 podala stěžovatelka Michaela Macharik stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva pro porušení Článku 6 – právo spravedlivý proces, Článku 8 – právo na respektování soukromého a rodinného života a Článku 13 – právo na účinný prostředek nápravy. Ve Štrasburku si stěžovala, že pro její odsouzení neexistoval právní základ při získávání jejích e-mailů. Její odsouzení tak bylo založeno na nezákonně získaných důkazech
Získání obsahu e-mailové komunikace stěžovatelky ze schránky MP, který byl použit jako důkaz proti stěžovatelce, byl zcela jistě zásah do jejího soukromého života a korespondence. Opatření bylo uplatněno na e-mailový účet třetí osoby, které byly zprávy předány jinou osobou, poznamenal Evropský soud pro lidská práva. Sice šlo o firemní e-mail, ale tím se stěžovatelka nevzdává práva na soukromí – proto, že existovala hypotetická možnost, že e-maily by mohly být předány jinému nebo získány úřady, dodal Soud.
Soudce může nařídit telekomunikační firmě, aby zveřejnila údaje o minulém telekomunikačním provozu, spadající do oblasti soukromí telekomunikací nebo ochrany osobních údajů – pokud jsou tyto údaje nezbytné k objasnění okolností relevantních pro trestní řízení.
Telekomunikace vůbec nesměly ukládat obsah
V projednávané věci Nejvyšší soud sám uvedl, že výše uvedené ustanovení odkazuje na provozní a lokalizační údaje podle zákona o elektronických komunikacích. A jak uvádí stěžovatelka, podle zákona o elektronických komunikacích platného do dubna 2011, musel poskytovatel zajistit, aby obsah komunikace nebyl uložen. Také další novela stanovila povinnost neukládat obsah sdělení.
„Obvodní soud pro Prahu 3 nařídil poskytovateli komunikačních služeb zpřístupnit policii obsah poštovní schránky MP, včetně e-mailové komunikace stěžovatele, i když je zjevné, že vnitrostátní právo poskytovatelům obsah takové komunikace neumožňovalo. Soudy se navíc dostatečně nezabývaly konkrétními stížnostmi stěžovatele vznesenými v tomto ohledu s ohledem na povinnost poskytovatele mlčenlivosti,“ uvedl ESLP.
Vláda argumenty rovněž nevyvrátila, uvedl Soud, podle kterého došlo k porušení Článku 8 – právo na soukromý a rodinný život. Za to česká vláda stěžovatelce zaplatí 2 500 euro.
Kvalitní a silné důkazy, potřeba dalších je slabá
Článek 6 – právo na spravedlivý proces nestanoví žádná pravidla o přípustnosti důkazů. To je především záležitostí úpravy vnitrostátního práva. „Není proto úlohou Soudu zásadně určovat, zda mohou být přípustné určité druhy důkazů – například důkazy získané nezákonně z hlediska vnitrostátního práva, nebo zda je stěžovatel vinen či nikoli. Otázkou, kterou je třeba zodpovědět, je, zda řízení jako celek, včetně způsobu, jakým byly důkazy získány, bylo spravedlivé,“ uvedl dále Evropský soud pro lidská práva.
Podle ESLP je při posuzování, zda řízení jako celek bylo spravedlivé, třeba vzít v úvahu, zda byla dodržena práva na obhajobu. Je třeba přezkoumat, zda byla stěžovatelce dána možnost zpochybnit pravost důkazů a vznést námitky proti jejich použití. „Je třeba vzít v úvahu kvalitu důkazů, včetně toho, zda okolnosti, za kterých byly získány, vyvolávají pochybnosti o jejich spolehlivosti nebo přesnosti,“ uvedl Soud s tím, že jsou-li důkazy silné, je potřeba podpůrných důkazů slabší.
Autorství mailů žena nezpochybnila, jsou spolehlivým důkazem
Sporně získané důkazy v rozporu s Článkem 8, neznamenají automaticky porušení Článku 6, podotkl dále Evropský soud pro lidská práva..
Pokud jde o kvalitu těchto důkazů, stěžovatelka nepředložila žádné argumenty, které by zpochybnily pravost e-mailů získaných policií. „Místo toho své stížnosti omezila na způsob, jakým byly důkazy získány a jejich následné použití. Mezi účastníky řízení je tedy nesporné, že stěžovatelka byla autorkou zpráv, které byly předány do schránky MP, odkud byly získány. Není tedy nic, co by zpochybňovalo spolehlivost nebo přesnost těchto důkazů,“ uvedl ESLP.
Zejména z rozhodnutí soudu prvního stupně podle Soudu, vyplývá, že to „byl obsah e-mailových zpráv stěžovatelky, který umožnil prokázat, že faktury a leasingové smlouvy byly fiktivní“. „Zdá se tedy, že obsah e-mailových zpráv stěžovatelky byl skutečně rozhodujícím důkazem pro výsledek trestního řízení vedeného proti ní,“ uvedl Soud.
„Skutečnost, že stěžovatelka byla odsouzen na základě jediného, ale spolehlivého důkazu, ačkoli byl získán nezákonně a jako takový byl jí napaden, není sama o sobě v rozporu s požadavkem spravedlivého procesu,“ uzavřel Evropský soud pro lidská práva.
