Mojmír Hampl: Ještě jsme se neprobudili do reality, dluh stále vnímáme jako snadné řešení

Ještě jsme se neprobudili do reality. Stále totiž máme pocit, že můžeme do veřejných financí přidávat nové a nové priority, aniž bychom obětovali některé z těch minulých. A saháme k nejjednoduššímu řešení, kterým je růst dluhu, říká v rozhovoru pro Českou justici předseda Národní rozpočtové rady Mojmír Hampl. Snižování deficitu veřejných financí podle něj nebude – na rozdíl od minulosti – součástí letošní předvolební kampaně.

Jak hodnotíte loňský schodek státního rozpočtu? Mohl být menší?

Výsledek je samozřejmě lepší, než kdyby neexistoval konsolidační balíček a nebyla snaha s veřejnými financemi něco dělat, jako tomu bylo v letech 2021 a 2022, kdy jsme byli v režimu autopilota. Ale snížení je zhruba o jeden procentní bod menší, než vláda proklamovala v konsolidačním balíčku. A ještě nejsme ve stavu uzdravených veřejných financí. Na druhou stranu musím podotknout, že v kontextu Evropy, zejména střední, budeme zemí, jejíž vláda bude podle všech dostupných dat schopná dosáhnout cíl, který má ve svém programovém prohlášení. Tedy dostat deficity veřejných financí pod ta magická tříprocentní maastrichtská kritéria. Tam bychom za loňský rok měli být. A pokud nenastane nějaká katastrofa, tak bychom se tam měli udržet i letos.

Nicméně letos nás čekají volby a s velkou pravděpodobností nová vláda pod vedením ANO, které opakovaně prohlašuje, že seškrtané výdaje vrátí zpátky. Co to udělá s trendem snižování deficitu?

Mohlo by vás zajímat

Výpověď bez udání důvodu zatíží justici i firmy. Hrozí soudní spory, varuje ekonom Pertold

To je jedna z věcí, které v NRR bedlivě sledujeme. Řekl bych – ale je to jen můj odhad – že zlepšování stavu veřejných financí nejspíš nebude klíčovým tématem předvolební kampaně. Na rozdíl od posledních voleb. Debaty na toto téma, kdy jako rozpočtová rada říkáme, že nejsme ve stavu, který lze označit za zdravý, že cesta k tomu zdraví ještě vyžaduje nějaké úsilí a zlepšování životosprávy, v posledních letech ukazují následující. Ke konsolidačnímu balíčku, který přijala současná vláda, na politické scéně neexistuje alternativa  a není nikdo, kdo by dával nějaký jasný návod na to, jak veřejné finance vylepšovat dál. Naopak přibývají úvahy, které pro ně znamenají další zátěž. Z čehož mi plyne, že oproti časům dejme tomu posledních tří let nejspíš toto téma nebude dominantní. A že zápas o ozdravení veřejných financí bude možná bude v příštích volebních obdobích ještě komplikovanější.

A co Evropa, nakolik důležité je tam téma vyrovnaných rozpočtů?

Na mnoha zemích od nás na západ, ale i na východ, je vidět, že v evropských ekonomikách nefunguje dobrý základ. Málo rostou a mají velké problémy. Dominantně je to vidět na Německu, které je dva roky v recesi. Ještě více je to vidět na Rakousku. A samozřejmě na Francii. Zapomíná se, že současné politické tenze v některých zemích jsou dány tím, že tamější ekonomika, navázaná na Německo, stagnuje. Jenže i přesto, že produkční jádro Evropy nejede, nefunguje a tím pádem negeneruje růst a lepší příjmy veřejných rozpočtů, neznamená to, že by nenarůstaly požadavky evropských elektorátů na veřejné výdaje. Naopak, ty od roku 2019 rostou. Některé velmi viditelně. Rostou nároky na výdaje na obranu, na energetiku, na věci související se stárnutím evropské populace. Po roce 2019 vidíme ztrátu levných energií, levného obranného deštníku, vidíme deglobalizaci, již hmatatelné stárnutí populace, nástup rizik souvisejících s obchodními válkami. Všechno jsou to zásahy přímo na komoru fungování evropské ekonomiky a obrovské šoky pro veřejné finance. A evidentně to nejsou problémy na pár čtvrtletí. Požadavky na veřejné výdaje rostou, ale zároveň se zasekl motor, který má to všechno udržovat v chodu.

Takže rizika pro veřejné finance jsou jasná. Zvlášť v kombinaci s úpravou evropských fiskálních pravidel, k nimž došlo po těžkých debatách loni a letos. Úpravy povedou ke změkčení vymáhání těchto pravidel. Do takových časů je lepší vstupovat se zdravějšími veřejnými financemi. Pokud jde o Česko, bude hodně záležet na tom, zda bude zdraví veřejných financí prioritou či nikoliv. My uděláme vše pro to, aby to tak bylo. Je to náš mandát. To, co nám zákonodárce svěřil jako náš úkol.

Bude na pozadí stárnutí populace, drahých energií i změněné bezpečnostní situace a dalších nových fenoménů poslední doby v Evropě rozpočtová ukázněnost prioritou?

Můžete změnit priority veřejných financí, a přitom dále udržet jejich zdraví. Musíte ale obětovat některé z minulých priorit. Jenže my v Evropě máme tendenci, že když se dostaneme do klasického ekonomického dilematu, kdy si máme vybrat, zda „zbraně anebo máslo“, chceme obojí. A když ekonomika není schopna to ufinancovat, tak typickou reakcí je zvýšení dluhu. Ještě jsme se neprobudili do reality. Stále máme pocit, že bude vše financovatelné, aniž bychom museli priority přehodnocovat, omezovat anebo na ně nevydávat tolik. Evropa měla minimálně do covidové krize jednu supervelkou a superdrahou prioritu, která se jmenovala dekarbonizace. To se v našem případě bavíme o nákladech pro veřejné rozpočty do roku 2030 v řádu stovek miliard korun.

Ale po roce 2019 se objevily nové priority a my nechceme udělat tu obtížnou věc, kdy něco obětujete za něco jiného. Nebudeme mít zdravé finance, když budeme přidávat nové a nové priority a nebudeme ochotni žádnou stávající obětovat. To je to riziko. Politické riziko. Anebo riziko toho, že politická elita bude udržovat elektorát v iluzi, že všechno je financovatelné, i když není. Anebo, že všechno je financovatelné nekonečně dlouho, byť všichni víme, že je to možné jen na omezenou dobu. Nejméně bolestivou reakcí pro běžnou politickou elitu v demokratických zemích je zvýšit dluh. Když mám spoustu nových priorit a zároveň nemám kerosin do motoru, který by ho udržel v chodu. To je něco, co už je v některých zemích vidět.

V některých zemích to teprve přijde a některé země se tomu vyhnou. Typicky spořivé a finančně velmi uměřené země jako Švédsko se teprve teď dostávají tam, že upravují svá fiskální pravidla ze systémové přebytkovosti na systémovou vyrovnanost. Země se začnou z hlediska veřejných rozpočtů dělit na zdravé a méně zdravé. A je otázkou, kam budeme chtít patřit my. Stane se z toho bolestivá politická otázka, s níž podle mne naložíme stejně jako další evropské elity. Budeme ji chtít zamést pod koberec.

Zmínil jste, že některé země už na rozpočtovou kázeň rezignovaly. Které země a jak se to projevuje?

Hodně vidět je to ve Francii. Suchý popis reality vypadá tak, že vláda Michala Barniera, která odešla, deklarovala, že není schopna se dostat pod tříprocentní schodek ani do roku 2030. A to s ohledem na výdaje a neochotu politické elity měnit jakýmkoliv způsobem daně. Nynější vláda Françoise Bayroua to má o to složitější, že jsou tam dodatečné požadavky velké části politické elity na to, aby se demontovala ona těžce prosazená penzijní reforma. Pokud se to stane, což je pravděpodobné, budou čísla deficitu ještě horší.  Takže to, že došlo ke snížení ratingu, to byl nutný důsledek. Vládne neochota připustit si, že systémový rozdíl mezi tím, co fiskál vydávává a co získává, je moc velký a zvětšuje se. Takže je logické očekávat další snížení ratingu. Francie má oproti nám tu nevýhodu, že má už hodně vyčerpaný dluhový rámec. Je vysoko nad všemi limity bezpečného zadlužování, stanovenými v evropských smlouvách. Francie, druhá největší ekonomika EU, je odstrašující příklad toho, kam se veřejné finance nemají dostat. Protože pak v těžkých časech, které nastávají, nemají vůbec žádnou schopnost reagovat. Prostor pro aktivní fiskální politiku je dávno vyčerpán.

A jak jsme na tom my?

U nás je problém, že ve veřejné debatě často přepínáme z extrému do extrému. V jedné poloze říkáme, že žádný veřejný dluh nesmí existovat. A ve druhé poloze, že dluh není důležitý a je jedno, jak je vysoký. Uměřená fiskální politika je postavena na principu, že si mám vždy držet nějaký prostor a nemám ho marnotratně vyčerpávat. Proto i evropská pravidla, která jsou vtělena také do našich pravidel rozpočtové odpovědnosti, říkají, co je bezpečná letová hladina a kde se nemáte pohybovat, protože hrozí příliš rychlé přiblížení se ke skalám. A tady lze říct, že jsme na tom trochu lépe než jiní, ale na té bezpečné hladině ještě úplně nejsme. Vy se teď ptáte, zda nebude tendence nás posunout na ještě méně bezpečnou hladinu. A já říkám ano, riziko to je. A je na nás jako na instituci k tomu zřízené, aby to primárně komunikovala politickým elitám, které si mnohdy nemusí být vědomy toho, co jsou ty bezpečné hladiny.

K jakému změkčení evropských fiskálních pravidel došlo?

Je to hodně složité a hodně technické a těžko se to formuluje do dvou vět. Ale pokud bych se o to měl pokusit, tak řeknu, že se prodloužil čas, který země legálně dostávají na případnou nápravu, na čtyři až sedm let. A ještě více se berou v úvahu velmi specifické podmínky konkrétních zemí, což může znamenat, že nebudeme aplikovat úplně identická pravidla na jednotlivé země EU. Že už nebude platit metoda padni komu padni. Nastoupí větší zacílení na jednotlivé země, menší transparentnost výkladu pravidel a tím pádem i jejich menší vymahatelnost. Pravidla jsou nyní formulována tak, že k nim politické elity necítí dostatečnou loajalit a berou je jako méně závazná. Jejich aktuální úprava vychází z poznání, že stávající pravidla nefungovala. To je evidentní, a dokonce jsme svědkem paradoxu, že dluh zemí eurozóny, pro něž byla fiskální pravidla dominantně dělána, je vyšší než dluh zbytku EU. Reakcí na to jsou ovšem nová, ještě složitější pravidla, mnohem více šitá na míru jednotlivým zemím, a s velkým prostorem pro výklad toho, co je a co není zdravé. Koneckonců je tam i pravidlo, že když si země půjčuje peníze z panevropského fondu, rovnou získává možnost napravovat finance po delší dobu, až po sedm let. Takže pravidla evidentně nepovedou ke striktnějšímu vymáhání nějaké fiskální uměřenosti.

Jsem přesvědčen o tom, že v nynější obtížné situaci platilo, že panevropská fiskální pravidla byla tím, co bude zajišťovat rozpočtovou kázeň. O to víc bude třeba tu kázeň vyžadovat a dodržovat na národní úrovni.

Zpátky k Česku. Takže momentálně jsme na tom tak, že nás deficit veřejných financí moc nestraší?

Komentáře typu málo jste zvýšili výdaje sem či sem a nesnížili jste deficit se objevují průběžně. Říkám tomu lobotomie české politické sféry. Jedni a titíž lidé jsou schopni v jednom projevu říci, musíte snížit daně, musíte zvýšit výdaje a zároveň musíte snížit deficit. A pro každého voliče je mnohem důležitější, zda on sám dostane více a zda státní kase zaplatí méně. Když se podívám na celou debatu ke konsolidaci veřejných financí: ke konsolidačnímu balíčku, ale ani k návrhům rozpočtů této vlády, jsem neviděl žádné alternativní návrhy – a my sledujeme i pozměňovací návrhy – které by byly schopny dosáhnout lepší čísla a snížit deficit. Žádné kompaktní návrhy třeba jiného typu konsolidace. A žádné takové návrhy se neobjevují ani v té již probíhající předvolební debatě, protože jsou evidentně nepopulární.

Neobjevily se ani při projednávání nejdůležitějšího zákona země, státního rozpočtu. Pokud tam padly nějaké věcné připomínky, byly z dílny NRR. Působilo to tak trochu dojmem, že jediná opozice vůči vládě jste vy.

To máte pravdu. A trochu nás i překvapilo, že se neobjevily jiné věcné a konstruktivní body. Naší rolí ale není dělat opozici vládě. Nýbrž, jak slyšeli diváci ikonického filmu Vesničko má středisková, nastavovat zrcadlo úplně celé politické elitě. Všem. A mít čísla, která budou důvěryhodná i pro vládu i pro opozici. To se stalo, protože jsme ani jednou nezaznamenali ze strany vlády, ani opozice, že by někdo přišel a řekl, tohle číslo se mi nezdá, to máte zkalkulováno špatně, tady to máte spočítané o deset miliard jinak.

Jak vlastně hodnotíte výsledek wind fall tax, daně z neočekávaných zisků?

Na začátku jsme jako ideoví tvůrci říkali, že aby to mělo smysl, tak by to měla být daň, která vybere desítky miliard korun, které pokryjí náklady na kompenzace cen energií. Když se na to dívám teď, s odstupem let, tak se do roku 2024 na WTF a na odvodech z nadměrných zisků energetických společností vybralo víceméně zhruba tolik, kolik se vyplatilo na kompenzacích za ceny energií. V tomto smyslu je to pro mě úspěch, protože nebýt wind fall tax, tak by těch zhruba 130 miliard korun, které se daly na energetickou pomoc, navýšilo dluh České republiky. Jinak si myslím, že loňský rok byl posledním obdobím, kdy se dala tato daň logikou svého účelu odůvodnit.

Jak hodnotíte loňský schodek státního rozpočtu? Mohl být menší?

Výsledek je samozřejmě lepší, než kdyby neexistoval konsolidační balíček a nebyla snaha s veřejnými financemi něco dělat, jako tomu bylo v letech 2021 a 2022, kdy jsme byli v režimu autopilota. Ale snížení je zhruba o jeden procentní bod menší, než vláda proklamovala v konsolidačním balíčku. A ještě nejsme ve stavu uzdravených veřejných financí. Na druhou stranu musím podotknout, že v kontextu Evropy, zejména střední, budeme zemí, jejíž vláda bude podle všech dostupných dat schopná dosáhnout cíl, který má ve svém programovém prohlášení. Tedy dostat deficity veřejných financí pod ta magická tříprocentní maastrichtská kritéria. Tam bychom za loňský rok měli být. A pokud nenastane nějaká katastrofa, tak bychom se tam měli udržet i letos.

Nicméně letos nás čekají volby a s velkou pravděpodobností nová vláda pod vedením ANO, které opakovaně prohlašuje, že seškrtané výdaje vrátí zpátky. Co to udělá s trendem snižování deficitu?

To je jedna z věcí, které v NRR bedlivě sledujeme. Řekl bych – ale je to jen můj odhad – že zlepšování stavu veřejných financí nejspíš nebude klíčovým tématem předvolební kampaně. Na rozdíl od posledních voleb. Debaty na toto téma, kdy jako rozpočtová rada říkáme, že nejsme ve stavu, který lze označit za zdravý, že cesta k tomu zdraví ještě vyžaduje nějaké úsilí a zlepšování životosprávy, v posledních letech ukazují následující. Ke konsolidačnímu balíčku, který přijala současná vláda, na politické scéně neexistuje alternativa  a není nikdo, kdo by dával nějaký jasný návod na to, jak veřejné finance vylepšovat dál. Naopak přibývají úvahy, které pro ně znamenají další zátěž. Z čehož mi plyne, že oproti časům dejme tomu posledních tří let nejspíš toto téma nebude dominantní. A že zápas o ozdravení veřejných financí bude možná bude v příštích volebních obdobích ještě komplikovanější.

A co Evropa, nakolik důležité je tam téma vyrovnaných rozpočtů?

Na mnoha zemích od nás na západ, ale i na východ, je vidět, že v evropských ekonomikách nefunguje dobrý základ. Málo rostou a mají velké problémy. Dominantně je to vidět na Německu, které je dva roky v recesi. Ještě více je to vidět na Rakousku. A samozřejmě na Francii. Zapomíná se, že současné politické tenze v některých zemích jsou dány tím, že tamější ekonomika, navázaná na Německo, stagnuje. Jenže i přesto, že produkční jádro Evropy nejede, nefunguje a tím pádem negeneruje růst a lepší příjmy veřejných rozpočtů, neznamená to, že by nenarůstaly požadavky evropských elektorátů na veřejné výdaje. Naopak, ty od roku 2019 rostou. Některé velmi viditelně. Rostou nároky na výdaje na obranu, na energetiku, na věci související se stárnutím evropské populace. Po roce 2019 vidíme ztrátu levných energií, levného obranného deštníku, vidíme deglobalizaci, již hmatatelné stárnutí populace, nástup rizik souvisejících s obchodními válkami. Všechno jsou to zásahy přímo na komoru fungování evropské ekonomiky a obrovské šoky pro veřejné finance. A evidentně to nejsou problémy na pár čtvrtletí. Požadavky na veřejné výdaje rostou, ale zároveň se zasekl motor, který má to všechno udržovat v chodu.

Takže rizika pro veřejné finance jsou jasná. Zvlášť v kombinaci s úpravou evropských fiskálních pravidel, k nimž došlo po těžkých debatách loni a letos. Úpravy povedou ke změkčení vymáhání těchto pravidel. Do takových časů je lepší vstupovat se zdravějšími veřejnými financemi. Pokud jde o Česko, bude hodně záležet na tom, zda bude zdraví veřejných financí prioritou či nikoliv. My uděláme vše pro to, aby to tak bylo. Je to náš mandát. To, co nám zákonodárce svěřil jako náš úkol.

Bude na pozadí stárnutí populace, drahých energií i změněné bezpečnostní situace a dalších nových fenoménů poslední doby v Evropě rozpočtová ukázněnost prioritou?

Můžete změnit priority veřejných financí, a přitom dále udržet jejich zdraví. Musíte ale obětovat některé z minulých priorit. Jenže my v Evropě máme tendenci, že když se dostaneme do klasického ekonomického dilematu, kdy si máme vybrat, zda „zbraně anebo máslo“, chceme obojí. A když ekonomika není schopna to ufinancovat, tak typickou reakcí je zvýšení dluhu. Ještě jsme se neprobudili do reality. Stále máme pocit, že bude vše financovatelné, aniž bychom museli priority přehodnocovat, omezovat anebo na ně nevydávat tolik. Evropa měla minimálně do covidové krize jednu supervelkou a superdrahou prioritu, která se jmenovala dekarbonizace. To se v našem případě bavíme o nákladech pro veřejné rozpočty do roku 2030 v řádu stovek miliard korun.

Ale po roce 2019 se objevily nové priority a my nechceme udělat tu obtížnou věc, kdy něco obětujete za něco jiného. Nebudeme mít zdravé finance, když budeme přidávat nové a nové priority a nebudeme ochotni žádnou stávající obětovat. To je to riziko. Politické riziko. Anebo riziko toho, že politická elita bude udržovat elektorát v iluzi, že všechno je financovatelné, i když není. Anebo, že všechno je financovatelné nekonečně dlouho, byť všichni víme, že je to možné jen na omezenou dobu. Nejméně bolestivou reakcí pro běžnou politickou elitu v demokratických zemích je zvýšit dluh. Když mám spoustu nových priorit a zároveň nemám kerosin do motoru, který by ho udržel v chodu. To je něco, co už je v některých zemích vidět.

V některých zemích to teprve přijde a některé země se tomu vyhnou. Typicky spořivé a finančně velmi uměřené země jako Švédsko se teprve teď dostávají tam, že upravují svá fiskální pravidla ze systémové přebytkovosti na systémovou vyrovnanost. Země se začnou z hlediska veřejných rozpočtů dělit na zdravé a méně zdravé. A je otázkou, kam budeme chtít patřit my. Stane se z toho bolestivá politická otázka, s níž podle mne naložíme stejně jako další evropské elity. Budeme ji chtít zamést pod koberec.

Zmínil jste, že některé země už na rozpočtovou kázeň rezignovaly. Které země a jak se to projevuje?

Hodně vidět je to ve Francii. Suchý popis reality vypadá tak, že vláda Michala Barniera, která odešla, deklarovala, že není schopna se dostat pod tříprocentní schodek ani do roku 2030. A to s ohledem na výdaje a neochotu politické elity měnit jakýmkoliv způsobem daně. Nynější vláda Françoise Bayroua to má o to složitější, že jsou tam dodatečné požadavky velké části politické elity na to, aby se demontovala ona těžce prosazená penzijní reforma. Pokud se to stane, což je pravděpodobné, budou čísla deficitu ještě horší.  Takže to, že došlo ke snížení ratingu, to byl nutný důsledek. Vládne neochota připustit si, že systémový rozdíl mezi tím, co fiskál vydávává a co získává, je moc velký a zvětšuje se. Takže je logické očekávat další snížení ratingu. Francie má oproti nám tu nevýhodu, že má už hodně vyčerpaný dluhový rámec. Je vysoko nad všemi limity bezpečného zadlužování, stanovenými v evropských smlouvách. Francie, druhá největší ekonomika EU, je odstrašující příklad toho, kam se veřejné finance nemají dostat. Protože pak v těžkých časech, které nastávají, nemají vůbec žádnou schopnost reagovat. Prostor pro aktivní fiskální politiku je dávno vyčerpán.

A jak jsme na tom my?

U nás je problém, že ve veřejné debatě často přepínáme z extrému do extrému. V jedné poloze říkáme, že žádný veřejný dluh nesmí existovat. A ve druhé poloze, že dluh není důležitý a je jedno, jak je vysoký. Uměřená fiskální politika je postavena na principu, že si mám vždy držet nějaký prostor a nemám ho marnotratně vyčerpávat. Proto i evropská pravidla, která jsou vtělena také do našich pravidel rozpočtové odpovědnosti, říkají, co je bezpečná letová hladina a kde se nemáte pohybovat, protože hrozí příliš rychlé přiblížení se ke skalám. A tady lze říct, že jsme na tom trochu lépe než jiní, ale na té bezpečné hladině ještě úplně nejsme. Vy se teď ptáte, zda nebude tendence nás posunout na ještě méně bezpečnou hladinu. A já říkám ano, riziko to je. A je na nás jako na instituci k tomu zřízené, aby to primárně komunikovala politickým elitám, které si mnohdy nemusí být vědomy toho, co jsou ty bezpečné hladiny.

K jakému změkčení evropských fiskálních pravidel došlo?

Je to hodně složité a hodně technické a těžko se to formuluje do dvou vět. Ale pokud bych se o to měl pokusit, tak řeknu, že se prodloužil čas, který země legálně dostávají na případnou nápravu, na čtyři až sedm let. A ještě více se berou v úvahu velmi specifické podmínky konkrétních zemí, což může znamenat, že nebudeme aplikovat úplně identická pravidla na jednotlivé země EU. Že už nebude platit metoda padni komu padni. Nastoupí větší zacílení na jednotlivé země, menší transparentnost výkladu pravidel a tím pádem i jejich menší vymahatelnost. Pravidla jsou nyní formulována tak, že k nim politické elity necítí dostatečnou loajalit a berou je jako méně závazná. Jejich aktuální úprava vychází z poznání, že stávající pravidla nefungovala. To je evidentní, a dokonce jsme svědkem paradoxu, že dluh zemí eurozóny, pro něž byla fiskální pravidla dominantně dělána, je vyšší než dluh zbytku EU. Reakcí na to jsou ovšem nová, ještě složitější pravidla, mnohem více šitá na míru jednotlivým zemím, a s velkým prostorem pro výklad toho, co je a co není zdravé. Koneckonců je tam i pravidlo, že když si země půjčuje peníze z panevropského fondu, rovnou získává možnost napravovat finance po delší dobu, až po sedm let. Takže pravidla evidentně nepovedou ke striktnějšímu vymáhání nějaké fiskální uměřenosti.

Jsem přesvědčen o tom, že v nynější obtížné situaci platilo, že panevropská fiskální pravidla byla tím, co bude zajišťovat rozpočtovou kázeň. O to víc bude třeba tu kázeň vyžadovat a dodržovat na národní úrovni.

Zpátky k Česku. Takže momentálně jsme na tom tak, že nás deficit veřejných financí moc nestraší?

Komentáře typu málo jste zvýšili výdaje sem či sem a nesnížili jste deficit se objevují průběžně. Říkám tomu lobotomie české politické sféry. Jedni a titíž lidé jsou schopni v jednom projevu říci, musíte snížit daně, musíte zvýšit výdaje a zároveň musíte snížit deficit. A pro každého voliče je mnohem důležitější, zda on sám dostane více a zda státní kase zaplatí méně. Když se podívám na celou debatu ke konsolidaci veřejných financí: ke konsolidačnímu balíčku, ale ani k návrhům rozpočtů této vlády, jsem neviděl žádné alternativní návrhy – a my sledujeme i pozměňovací návrhy – které by byly schopny dosáhnout lepší čísla a snížit deficit. Žádné kompaktní návrhy třeba jiného typu konsolidace. A žádné takové návrhy se neobjevují ani v té již probíhající předvolební debatě, protože jsou evidentně nepopulární.

Neobjevily se ani při projednávání nejdůležitějšího zákona země, státního rozpočtu. Pokud tam padly nějaké věcné připomínky, byly z dílny NRR. Působilo to tak trochu dojmem, že jediná opozice vůči vládě jste vy.

To máte pravdu. A trochu nás i překvapilo, že se neobjevily jiné věcné a konstruktivní body. Naší rolí ale není dělat opozici vládě. Nýbrž, jak slyšeli diváci ikonického filmu Vesničko má středisková, nastavovat zrcadlo úplně celé politické elitě. Všem. A mít čísla, která budou důvěryhodná i pro vládu i pro opozici. To se stalo, protože jsme ani jednou nezaznamenali ze strany vlády, ani opozice, že by někdo přišel a řekl, tohle číslo se mi nezdá, to máte zkalkulováno špatně, tady to máte spočítané o deset miliard jinak.

Jak vlastně hodnotíte výsledek wind fall tax, daně z neočekávaných zisků?

Na začátku jsme jako ideoví tvůrci říkali, že aby to mělo smysl, tak by to měla být daň, která vybere desítky miliard korun, které pokryjí náklady na kompenzace cen energií. Když se na to dívám teď, s odstupem let, tak se do roku 2024 na WTF a na odvodech z nadměrných zisků energetických společností vybralo víceméně zhruba tolik, kolik se vyplatilo na kompenzacích za ceny energií. V tomto smyslu je to pro mě úspěch, protože nebýt wind fall tax, tak by těch zhruba 130 miliard korun, které se daly na energetickou pomoc, navýšilo dluh České republiky. Jinak si myslím, že loňský rok byl posledním obdobím, kdy se dala tato daň logikou svého účelu odůvodnit.