Česká vláda přiznala v případu dítěte zadržovaného v ČR politováníhodné „ojedinělé“ selhání českých soudů. Důvodem jsou opačná rozhodnutí a zmnožená řízení s důsledkem ztraceného času pro otce i dítě. Ani za deset let se otec nedomohl návratu svého dítěte, jak rozhodl britský soud. Český Ústavní soud už v roce 2015 uvedl, že došlo k porušení jeho práv. Jenže v roce 2021 ÚS rozhodl, že britské právo není v ČR vykonatelné. Štrasburk nyní stížnost proti vůli otce vyškrtl a radí mu požádat plénum Ústavního soudu o změnu praxe.

Česká vláda jednostranným prohlášením přiřkla britskému otci dítěte a stěžovateli před Evropským soudem pro lidská práva (ESLP) Constantinu Richardovi Ktistakisovi nemajetkovou újmu ve výši 3 500 euro a náhradu výdajů 800 euro. ESLP vyzval britskou vládu, aby vstoupila do případu, avšak britská vláda si to nepřála, uvádí se v rozsudku v případu Ktistakis v. ČR. 

Česká vláda naopak předložila prohlášení: „Vláda bere na vědomí, že v případu došlo k porušení článků 6 a 8 Úmluvy z důvodu právní nejistoty následkem rozdílných rozhodnutí vnitrostátních soudů, nárůstu počtu řízení a nepříznivých dopadů plynutí času.“

Podle stěžovatele však česká vláda bagatelizuje selhání vnitrostátních soudů, které není ojedinělé, jak vláda ve Štrasburku tvrdí.

Mohlo by vás zajímat

Rozsudek, který byl vyhlášen 23. ledna 2025, je zde: https://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-241648.

Už v roce 2014 si Brit stěžoval u českého Ústavního soudu, že české soudy neuznaly závěr Vrchního soudu v Londýně, podle něhož je matce nařízena povinnost vrátit dítě do jeho trvalého bydliště ve Velké Británii, ale stále zadržuje dítě na území České republiky. Dítě je podle Haagské úmluvy protiprávně drženo. 

Jak vyplývá z rozhodnutí českého Ústavního soudu, brněnský soud prvního stupně a poté i odvolací soud se postavily na stranu matky, když uvedly, že „není důvod, aby bylo dítě vytrženo z výchovného prostředí u matky, která tuto péči od jeho narození nepřetržitě zajišťovala, vyjma krátkého období“, což bylo pět měsíců v roce 2013. Matka odcestovala v roce 2011 před porodem do ČR a do Velké Británie už se nevrátila, vyplývá z popisu případu.

Chlapci jsou čtyři roky a má být vrácen 

„Stěžovatel nikdy nežádal, aby bylo dítě vytrženo z výchovného prostředí matky, naopak je ochoten zajistit ubytování matky v domě, kde žijí také rodiče stěžovatele. Stěžovatel je lékař, pracuje v nemocnici a je připraven a schopen se o syna postarat. Stěžovatel je přesvědčen, že pobyt dítěte ve Velké Británii splňuje předpoklady pro jeho klidnou výchovu a jeho vývoj, domov a zajištění,“ shrnul v rozsudku z roku 2015 český Ústavní soud.

Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí na žádost ÚS potvrdil, že rozsudek je vykonatelný. Matka v té době přípisy od Ústavního soudu nepřebírala, na adrese se nezdržovala a bylo jí doručováno vyvěšením na úřední desce.

Ústavní soud rozhodl, že postupem českých obecných soudů bylo porušeno právo otce dítěte na spravedlivý proces, aniž by se však zabýval meritem věci. Naopak odkázal k rozhodnutí britského soudu, který nařídil neprodlené navrácení dítěte. Úplné rozhodnutí českého Ústavního soudu je zde: https://nalus.usoud.cz:443/Search/GetText.aspx?sz=2-3742-14_1

Chlapci je osm let a na Británii zapomněl

V roce 2016 české soudy ukončily řízení o navrácení dítěte a vyzvaly stěžovatele, aby požádal o výkon britských rozhodnutí. Matce nařídily, aby se podřídila rozhodnutí britských soudů. „V roce 2019 však vyhověly žádosti matky a ukončily exekuční řízení, protože se domnívaly, že návrat do Spojeného království by byl v rozporu se zájmy dítěte,“ shrnuje další vývoj událostí Evropský soud pro lidská práva. 

Mezitím totiž vedlejší účastnice podala návrh na nevykonatelnost. Důvodem měl být fakt, že „nezletilý naposledy pobýval ve Spojeném království v roce 2013, kdy mu byly dva roky“. „Navrácení nezletilého po tak dlouhé době by jej nevyhnutelně vystavilo těžké duševní újmě, a tudíž by bylo proti jeho nejlepšímu zájmu,“ citoval obecné soudy Ústavní soud. Také toto rozhodnutí bylo českým Ústavním soudem zrušeno kvůli porušení práva na soudní ochranu a práva na rodinný život. 

Chlapci je jedenáct let, čas plyne a nese následky

Potřetí se český Ústavní soud věcí zabýval v roce 2021.  Konstatoval, že „rozhodnutí britského soudu nejsou rozhodnutími osvědčenými podle čl. 42 nařízení Brusel II bis, neboť nebyla vydána po rozhodnutí o nenavrácení dítěte soudem členského státu, do kterého bylo dítě neoprávněně odebráno“.

„Rozhodnutí britského soudu byla obdobou předběžného opatření podle českých procesních předpisů ve věcech rodičovské zodpovědnosti, která podle čl. 28 nařízení Brusel II bis mohou být vykonatelná, byla-li v České republice za vykonatelná prohlášena. Obecné soudy zjistily, že k takovémuto prohlášení nedošlo, což nerozporuje ani stěžovatel,“ uvedl Ústavní soud s tím, že to není v rozporu s předešlým jeho rozhodnutím.

Poté Ústavní soud rozhodl, že zastavením výkonu rozhodnutí britského soudu nedošlo k porušení Listiny ani Úmluvy. „Tím ovšem není řečeno, že ze strany obecných soudů nedošlo k pochybením, jejichž následky se vůči stěžovateli projevily zejména délkou řízení, kdy od vydání rozhodnutí britského soudu již uběhlo více než sedm let. Jak uvedl Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 387/20, běh času má vážné důsledky na vzájemný vztah nezletilého a stěžovatele a na vývoj osobnosti nezletilého,“ uzavřel český Ústavní soud.

Úplné rozhodnutí ÚS ze 4. října 2021 je zde:
https://nalus.usoud.cz:443/Search/GetText.aspx?sz=3-1112-21_2

Vláda: Nejde o systémový nedostatek

Na nerespektování práva na spravedlivý proces, rodinného života a selhání soudů, které vedlo k nepřiměřené délce řízení s dopadem na vztah s dítětem, si Brit stěžoval u Evropského soudu pro lidská práva v dubnu 2022.

Pokus o smírné ujednání podle rozsudku ESLP nevyšel: „Po neúspěchu pokusů o smírné narovnání vláda informovala Soud, že navrhuje učinit jednostranné prohlášení. Dále požádala Soud o vyškrtnutí stížnosti v souladu s článkem 37 Úmluvy,“ uvedl ESLP ve svém rozhodnutí, kde doslova cituje výše uvedené prohlášení české vlády.

„Vláda mimo jiné uvedla, že z této stížnosti nevyplývají žádné systémové nedostatky, ale spíše ojedinělé a politováníhodné selhání vnitrostátních soudů v řízení vedeném stěžovatelem, jehož ústředním tématem byl výklad a aplikace EU zákona ke konkrétním skutečnostem případu,“ stojí dále v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva.

Otec smír odmítl, protože znemožňuje obnovu řízení

Stěžovatel podmínky jednostranného prohlášení vlády nepřijal. „Podle jeho názoru se vláda pokusila bagatelizovat selhání vnitrostátních soudů, které nelze považovat za ojedinělý incident,“ uvedl před ESLP otec s odkazem na případ Macready v. ČR.

Otec k tomu měl vážný důvod. Podle praxe Ústavního soudu nelze na území ČR žádat o obnovu řízení, pokud případ ESLP vyškrtne ze seznamu stížností. „Dále uvedl, že v případě přijetí podmínek jednostranného prohlášení vlády nebude moci znovu zahájit nebo pokračovat v soudním řízení před českými soudy, což by dále prohloubilo dopad na jeho rodinný život,“ uvádí se v rozhodnutí ESLP.

ESLP: Praxe se mění, stěžovatel může požádat o obnovu

Jak ovšem zdůraznil Evropský soud pro lidská práva, Soud může vyškrtnout případ ze seznamu případů z jakéhokoli důvodu. Včetně jednostranného prohlášení vlády proti vůli stěžovatele.

A také praxe soudů ohledně obnovy řízení se podle ESLP v poslední době mění: „Soud poznamenává, že soudní praxe v několika zemích se v poslední době v tomto ohledu vyvinula s cílem umožnit stěžovatelům žádat o obnovu vnitrostátního řízení také na základě rozhodnutí Soudu vyškrtnout případ po jednostranném prohlášení vlády,“ uvedl ESLP s odkazem na případy Stassart v. Francie  č. 79356/17  a Dudek a Lazar v. Polsko 41097/20 .

„Soud je tedy toho názoru, že pokud si to stěžovatel v projednávané věci přeje, může požádat o obnovu vnitrostátního řízení před Ústavním soudem a požádat plénum o revizi své stávající praxe. V takovém případě bude na Ústavním soudu, aby posoudil a rozhodl, zda obnova řízení bude možná,“ uzavřel Evropský soud pro lidská práva.