Soudcem se stal už v roce 1983. Na Nejvyšším soudu pak působil od roku 1995 po stáži na Vrchním soudu v Praze. Nyní předseda senátu Nejvyššího soudu František Hrabec odchází do důchodu. Pro čtvrtletník AEQUITAS Nejvyššího soudu zavzpomínal na své začátky. Nyní si o nich můžete přečíst i na České justici.

Vaše kariéra Na Nejvyšším soudu skončila k poslednímu prosinci roku 2024. Jak začínala?

Po absolvování střední vojenské školy jsem šel sloužit k útvaru a v roce 1978 se naskytla možnost jít studovat právnickou fakultu pro vojenskou justici. V roce 1982 jsem ji dokončil a věděl jsem, že půjdu na některý vojenský soud. Tenkrát byl vždy jeden vojenský obvodový soud v kraji, a protože pocházím ze západních Čech, nejblíže jsem měl Vojenský obvodový soud v Plzni. Ten patřil mezi nejvíce zatížené vojenské soudy, protože tehdy byla armáda soustředěna především na západní hranici státu. Soudit jsem začal v listopadu 1983, o dva roky později jsem se stal zástupcem náčelníka, jak tehdy zněl oficiální titul šéfa soudu, dnes předsedy soudu. Na jaře 1989 byl náš náčelník jmenován předsedou vojenského kolegia federálního Nejvyššího soudu a na mě dopadlo břímě šéfovat našemu soudu. Pak přišel převratný listopad 1989 a vše, co s tím bylo spojeno. Především první amnestie prezidenta Václava Havla k 1. 1. 1990. Tehdy jsme do poslední chvíle netušili, co v té amnestii bude obsaženo, a tak jsme chytali poznatky například ze sdělovacích prostředků. To zní v dnešní době jako sci-fi (smích). 

Koncem roku 1993 byla vojenská justice zrušena a já jsem přešel na Krajský soud v Plzni. Byla to tehdy velmi turbulentní doba, stát byl rozdělen, justice procházela přerodem a řada soudců odešla do jiných právnických profesí. Vznikly vrchní soudy, které bylo nutné obsadit, zejména ten v Olomouci. Moje žena pochází z Moravy a řekla mi, že by se tam chtěla vrátit, aby byla blíž k rodičům. Tak jsem projevil zájem o přeložení na Vrchní soud v Olomouci. V důsledku toho jsem byl vyslán na stáž k Vrchnímu soudu v Praze, v jejímž průběhu jsem dostal nabídku, jestli bych chtěl jít raději na Nejvyšší soud do Brna. To mě zaskočilo, taková nabídka nepřichází každý den. Jel jsem se tedy představit do Brna, kde se mnou hovořili představitelé tehdejšího vedení Nejvyššího soudu v čele s Otakarem Motejlem. Zřejmě jsem při pohovoru obstál, protože k 1. 10. 1995 jsem byl přeložen na Nejvyšší soud.  Následně jsem přestěhoval do Brna celou rodinu, protože to dojíždění mě opravdu nebavilo a obdivuji kolegy, kteří cestování sem a tam provozují po celou dobu působení zde.

Mohlo by vás zajímat

Na Nejvyšším soudu jste působil bezmála 30 let. Jak se za tu dobu proměnila práce soudce? Lze říct, že se například díky zavedení funkce asistentů soudců výrazně zjednodušila?

Když jsem přišel, tak žádní asistenti neexistovali. Na druhé straně ale též neexistovalo dovolání coby mimořádný opravný prostředek. Dříve se na trestním kolegiu posuzovala agenda stížností pro porušení zákona a rozhodovali jsme též o vazbách, resp. o jejich prodloužení. I když i tato agenda byla náročná, hlavně z hlediska rychlosti rozhodování, nešlo o takové kvantum věcí, aby se to nedalo zvládnout bez asistenta. Když asistenti nastupovali, někteří kolegové se divili, proč by ke své práci měli mít asistenta. Jiní to okamžitě přivítali. Osobně si myslím, že je to dobrý institut. Asistenti jsou obecně přínosem pro zvládání agend, které jsou na trestním kolegiu rozhodovány. Jsou navíc velmi šikovní například při hledání v databázích, když je potřeba najít různé judikáty, ale i běžná rozhodnutí či odborné články apod. Je to prostě velká pomoc včetně vypracování nástinu přijatých rozhodnutí.  Takže institut asistentů je za mě velmi dobrý a rozhodně bych ho zachoval.

Která rozhodnutí Vašeho senátu měla podle Vás nejvýznamnější dopad na praxi nižších soudů?

Řada rozhodnutí mohla mít a měla usměrňující vliv z hlediska rozhodovací praxe u nižších soudů. Mně utkvěla v paměti věc, která se týkala obecného ohrožení (pozn.: 4 Tdo 1094/2013). Šlo o ukradené auto, které pronásledovala policejní hlídka v Praze a řidič jim unikal nedbaje předpisů, jel tzv. hlava nehlava, na červenou, ohrožoval ostatní účastníky silničního provozu, no klasický pirát silnic. Městský soud v Praze ve svém rozhodnutí konstatoval, že nemůže jít o trestný čin obecného ohrožení, protože do té doby se to vykládalo tak, že musí být ohroženo minimálně 7 lidí najednou, vlastně ve stejný okamžik. Náš senát se ale postavil za názor, že to takto vykládat nelze, protože i když nebylo v jeden moment ohroženo najednou 7 osob, ta jízda toho pachatele byla kontinuální, nepřerušovaná a v průběhu této jízdy ohrožoval účastníky silničního provozu, kterých bylo pravděpodobně vice jak 7.

Proto jsme rozhodnutí předchozích soudů zrušili a vyslovili náš názor, že pokud bude prokázáno, že bylo jízdou obviněného postupně ohroženo alespoň 7 osob, má být tento případ kvalifikován jako trestný čin obecného ohrožení podle § 272 trestního zákoníku. Naše rozhodnutí pak bylo schváleno i k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.

Vy jste také rozhodoval věc doktora Shahrama Abdullaha Zadeha, která se týkala organizovaného zločinu.
Ano, my jsme se museli vyslovit k tomu, zda se i v tomto případě jedná o organizovanou zločineckou skupinu. Kromě dovolání obviněných totiž tehdejší ministryně spravedlnosti Marie Benešová podala stížnost pro porušení zákona v jejich prospěch, z níž vyplývalo, že je toho názoru, že organizovaná zločinecká skupina by měla být motivována ve směru své činnosti především ziskem, získáváním peněz, což v posuzovaném případě nebylo. My jsme ale v senátě zaujali názor, že to tak být může, ale také nemusí. V této konkrétní věci, kterou jsme posuzovali, se doktor Zadeh snažil přes skupinu lidí zdiskreditovat policejní vyšetřovatele, kteří figurovali v jeho jiné věci, která se týkala krácení daní čili
daňových podvodů.
Jeho záměrem bylo, aby trestní řízení v té daňové věci vyšlo do prázdna a on se v důsledku nepoužitelnosti opatřených důkazů z celé věci dostal. V té naší věci jsme pak vyslovili, že motivace pachatelů může být různá, např. již zmíněná ziskuchtivost, ale i msta, náboženské či jiné důvody… a pokud k tomu vytvoříte uskupení lidí, které má odpovídající hierarchii, a jsou naplněny i ostatní potřebné znaky obsažené v § 129 trestního zákoníku, jedná se o organizovanou zločineckou skupinu.

Rozhodoval jste i případy krádeží během pandemie covid-19. Váš senát na tento typ krádeží nahlížel poněkud přísněji, nakonec zasedl velký senát a ten rozhodl, že se drobné krádeže za pandemie, které v té době vyloženě nesouvisely s krádežemi například zdravotnických pomůcek, bude nahlížet s mírnější trestností. Proč jste se tehdy přiklonili k přísnějšímu postihu?

Byla to tenkrát poměrně nová věc, těch krádeží přicházelo docela hodně a byl to určitý problém, jak se k tomu postavit. Náš senát se nejprve přiklonil k tomu, akceptovat tu přísnější trestnost, protože se jednalo o nouzový stav, což ale samo o sobě nebylo určující. Podstatné pro nás bylo, že v samotné kvalifikované skutkové podstatě trestného činu krádeže nebylo vyžadováno, že by pachatel měl odcizit věci, které nějakým způsobem souvisejí s řešením toho covidového stavu, např. zdravotnický materiál, nebo nějaký přístroj, kterým by ztížil práci zdravotníků apod. Domnívám se, že výklad velkého senátu byl přijat hlavně proto, že když někdo např. ukradl čokoládu, tak se to jevilo jako příliš drakonický postih. Hledal se proto způsob, jak to vyložit, aby se to trestat takto přísně nemuselo. Chápu, že to mohlo vyvolávat podiv, když za bagatelní krádež v supermarketu měl jít dotyčný sedět například na pět let do vězení v případě, že se jednalo o majetkového recidivistu. Bylo to tudíž poměrně složité, ale my jsme tu skutkovou podstatu původně vyložili tak, že přísnější postih důvodný je. Samozřejmě že ale rozhodnutí velkého senátu bylo a je potřeba respektovat.

Prozradíte nám, jaké jsou Vaše koníčky, na co se nejvíce po odchodu z Nejvyššího soudu těšíte?

V minulosti jsem si s kolegy rád zahrál tenis, také rád lyžuji. Nejvíce se těším, že budu mít čas na čtení knih. Mám rád povídky, které jsou dobře napsané, mají spád a nejsou příliš dlouhé, v opačném případě se pak jimi těžko prokousávám. A na co se těším po odchodu z Nejvyššího soudu?  Že se na práci kolegů budu dívat už jen zpovzdálí a občas je přijdu navštívit a trochu poškádlit (smích).