České civilní soudy včetně Nejvyššího soudu zašly příliš daleko, když Oldřichu Machalickému přičetly spáchání trestného činu. Trestní proces s Machalickým byl nejdříve zastaven kvůli promlčení. Civilní soudy ho poté odmítly odškodnit s odkazem na spáchání trestného činu, za který nebyl odsouzen. Evropský soud pro lidská práva (ESLP) analyzoval jazyk všech rozhodnutí. ČR porušila právo na presumpci neviny, dospěl k jasnému závěru Štrasburk.
Stěžovatel Oldřich Machalický se narodil v roce 1954 a bydlí v Roztokách. V lednu 2003 byl obviněn z podvodu v souvislosti s jednáním, které měl spáchat ve funkci bankovního manažera v letech 1993 a 1994. Případ je v ČR znám jako věc H-System, uvádí ESLP.
Čin se neprokázal, tak změnili kvalifikaci. Jenže bylo promlčeno.
V prosinci 2004 byl obžalován a souzen Městským soudem v Praze. Protože se ale nepodařilo prokázat subjektivní znak podvodu – tedy úmyslné a promyšlené jednání stěžovatele – trestní soud změnil právní kvalifikaci skutku na neoprávněné hospodaření s cizím majetkem. Jenže pro tento skutek už uplynula pětiletá promlčecí lhůta.
„Vzhledem k tomu, že pětiletá promlčecí lhůta za tento trestný čin uplynula před obviněním stěžovatele, a protože dostupné důkazy nebyly dostatečné k tomu, aby bylo jeho jednání kvalifikováno jako podvod, pro který trestní zákoník stanovil desetiletou promlčecí lhůtu, soud trestní stíhání pro promlčení zastavil,“ uvedl v rozhodnutí český soud v roce 2009.
Soudy: Že bylo řízení zastaveno, neznamená, že bylo nezákonné
V říjnu roku 2011 podal Machalický žádost na ministerstvo spravedlnosti podle zákona o odpovědnosti státu za způsobenou škodu, ve které se domáhal náhrady za škody způsobené nezákonným trestním řízením.
Ministerstvo v dubnu 2012 shledalo žalobu nedůvodnou. Stěžovatel se podle ministerstva nenacházel v situaci, která by znamenala nezákonné rozhodnutí. V jeho věci bylo trestní stíhání zastaveno pro promlčení, nikoli proto, že se nedopustil jednání, pro které bylo stíhání zahájeno. Sám stěžovatel nepožádal o zahájení trestního řízení proti němu, čímž se zbavil možnosti být zproštěn obžaloby, což by jeho stíhání učinilo nezákonným.
Následnou žalobu zamítl Obvodní soud pro Prahu 2. Rozhodnutí potvrdil Městský soud v Praze, když uvedl, že „§ 12 zákona o odpovědnosti státu je třeba použít per analogiím, neboť pouhá skutečnost, že promlčecí lhůta uplynula, neznamená, že rozhodnutí o stíhání bylo nezákonné“. Tím, že stěžovatel odmítl pokračovat v trestním řízení, uzavřel si cestu k náhradě v případě, že by se prokázalo trestní řízení jako nezákonné.
NS: Presumpce neviny se nepřipouští, i když nebyl odsouzen
Stěžovatel neuspěl ani u Nejvyššího soudu, který vyjmenoval, že podle zákona lze odškodnění přiznat jen osobě, jejíž trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu, že se trestného činu nedopustila nebo když se skutek nestal, nebyl trestným činem, nebo nebylo-li zjištěno, že čin spáchala stíhaná osoba.
Zásadní otázkou závěru Nejvyššího soudu byla opět skutečnost, zda skutek, kterého se osoba dopustila, byl trestným činem. V projednávané věci trestní soud ve svém rozhodnutí o zastavení konstatoval, že stěžovatel spáchal trestný čin; opak by mohl prokázat pouze rozsudek zprošťující obžaloby. „Nejvyšší soud konstatoval, že dovolání nelze připustit z důvodu stížnosti stěžovatele týkající se presumpce neviny: ačkoli sice nebyl pravomocně odsouzen, trestní soud konstatoval, že se dopustil jednání naplňujícího znaky skutkové podstaty trestného činu,“ uvádí ve svém rozhodnutí ESLP.
ÚS: Závěr civilních soudů o vině je legitimní pro zamítnutí náhrady
Jako zjevně neopodstatněnou zamítl stížnost Oldřicha Machalického v roce 2016 český Ústavní soud. Přihlédl přitom k odůvodnění rozhodnutí trestního soudu o zastavení řízení, které se opíralo o dostatek důkazů a bylo prosté libovůle, ale neposoudilo skutečnosti, na nichž je založen závěr o vině stěžovatele a dále vyšel z praxe Nejvyššího soudu, uvádí ESLP.
„Dle zásad českého ústavního pořádku není v určitých případech nutné nahradit stíhané osobě újmu vzniklou v souvislosti s trestním řízením, které nebylo zahájeno svévolně a nebylo vedeno způsobem, který by vykazoval znaky libovůle,“ uvedl Ústavní soud.
Ústavní soud rovněž odkázal k závěru občanskoprávního řízení: „Závěr o stěžovatelově spáchání činu, porušujícího trestní zákon, vyslovený soudy v občanskoprávním řízení na základě zkoumání trestních rozhodnutí je s ohledem na specifické okolnosti projednávané věci legitimním důvodem pro nepřiznání stěžovatelem požadované náhrady vzniklé újmy. Ústavní stížnost tak nebyla shledána důvodným návrhem, a byla proto zamítnuta v celém rozsahu podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.“
Úplné rozhodnutí Ústavního soudu o předmětné stížnosti je zde.
Presumpce neviny je pojistka před veřejnými činiteli a orgány
Soud v úvodu svého rozhodování zopakoval, že Článek 6 odst. 2 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách chrání právo každé osoby být „pokládána za nevinnou, dokud není zákonným způsobem prokázána její vina“.
Presumpce neviny, která je považována za procesní pojistku v rámci samotného trestního řízení, má i další aspekt. Jejím obecným cílem je chránit jednotlivce, kteří byli zproštěni obžaloby z trestného činu nebo ve vztahu k nimž bylo trestní řízení zastaveno, před tím, aby s nimi veřejní činitelé a orgány zacházeli, jako by byli ve skutečnosti vinni.
Bez ochrany zajišťující respektování zprošťujícího rozsudku nebo rozhodnutí o zastavení řízení v jakémkoli jiném řízení by záruky spravedlivého procesu podle článku 6 odst. 2 mohly být teoretické a iluzorní.
Po skončení trestního řízení je v sázce také pověst osoby a způsob, jakým je vnímána veřejností, uvádí dále Evropský soud pro lidská práva s odkazem na případy Allen v. Spojené království a GIEMSRL a spol. v. Itálie.
Soud dále konstatoval, že české civilní soudy dospěly k závěru, že z rozhodnutí trestních soudů vyplývá, že stěžovatel spáchal trestný čin a považovaly takové zjištění za legitimní důvod pro nepřiznání požadovaného odškodnění.
Soud: Přičetly české civilní soudy muži trestní odpovědnost?
Poté se soud vrátil k rozhodnutí o zastavení řízení v ČR, kdy český soud uvedl, že jednání stěžovatele lze kvalifikovat pouze jako neoprávněné nakládání s cizím majetkem, u kteréhožto trestného činu uplynula pětiletá promlčecí lhůta před tím, než bylo vzneseno obvinění.
„Problematické tvrzení, podle něhož zjištěný skutkový stav umožňoval dospět k závěru, že se stěžovatel tohoto deliktu dopustil, měl ve skutečnosti svůj původ v předchozím rozhodnutí ze dne 9. ledna 2009. V každém případě Soud nepovažuje za nutné v projednávané věci zjišťovat, zda rozhodnutí trestních soudů, kterými bylo trestní stíhání proti stěžovateli skončeno, naznačovalo, že stěžovatel spáchal trestný čin, nebo zda se vyjadřoval k jeho vině,“ uvedl ESLP.
Stěžoval si stěžuje výhradně na rozhodnutí vydaná civilními soudy, dodal Soud.
„Otázkou pro Soud v projednávané věci tedy je, zda formulace použitá civilními soudy vedla k přičtení trestní odpovědnosti stěžovateli v rozporu s čl. 6 odst. 2 Úmluvy. Soud posoudí kontext řízení jako celku a jeho zvláštnosti, aby určil, zda civilní soudy toto ustanovení porušily,“ uvedl ve svém rozhodnutí doslova Evropský soud pro lidská práva.
ESLP: České soudy a zejména Nejvyšší soud zašly příliš daleko
Poté ESLP rozebral rozhodnutí jednotlivých soudů. Na začátku byl soud prvního stupně, který zamítl mužovu žalobu s odůvodněním, že je „zřejmé, že se skutku dopustil a pouze objektivní důvody (zejména plynutí času) bránily soudům v jeho odsouzení“.
Toto jasně představovalo prohlášení o trestní vině stěžovatele a umožnilo civilnímu soudu použít per analogiam paragraf, kterým nelze odškodnit osobu podle zákona o odpovědnosti státu. „K závěrům civilního soudu se připojil i Nejvyšší soud, který odkázal na vyjádření trestního soudu, že stěžovatel se dopustil jednání naplňujícího znaky skutkové podstaty trestného činu,“ pokračoval v analýze Soud.
„Soud tak dochází k závěru, že civilní soudy, a zejména Nejvyšší soud, zašly příliš daleko a nad rámec občanskoprávních pojmů, když svá rozhodnutí založily na jasném zjištění, že jednání stěžovatele se rovnalo trestným činům, z nichž byl obviněn a kterých se dopustil,“ uvedl ve svém rozhodnutí doslova ESLP.
Učinily tak s odkazem na výroky trestního soudu, aniž by existovalo pro ně nějaké závazné trestní rozhodnutí.
Ústavní soud se nezabýval presumpcí neviny, ač měl
Výroky českých soudů vedly podle Evropského soudu pro lidská práva k tomu, že stěžovateli byla přičtena vina za spáchaný trestný čin civilními soudy, ačkoli nikdy nebyl odsouzen.
V tomto kontextu má Soud za to, že formulace použitá civilními soudy byla nejen nešťastná, ale také odrážela jednoznačný názor těchto soudů, že byl spáchán trestný čin a že stěžovatel je vinen tímto trestným činem, i když za to nikdy nebyl odsouzen. Podle soudu prohlášení civilních soudů vedla k přičtení trestní odpovědnosti stěžovateli, uvádí dále ve svém rozhodnutí ESLP.
A upozorňuje, že i když si Machalický u Ústavního soudu stěžoval na porušení presumpce neviny, „Ústavní soud se nezabýval jazykem používaným civilními soudy“. „Jak ale Evropský soud pro lidská práva již dříve rozhodl, tam, kde použití nešťastného jazyka může vyvolat obavy ohledně respektování presumpce neviny, je důležité zkoumat kontext řízení jako celku, jeho specifické rysy, zvážit, zda se vyšší soudy výslovně zabývaly touto otázkou,“ uvedl k tomu ESLP.
Není právo na odškodnění, je právo na presumpci neviny
Závěrem Soud zopakoval, že podle jeho judikatury žádné ustanovení Úmluvy nedává osobě „obviněné z trestného činu“ právo na náhradu, na právní náklady nebo právo na náhradu za zákonnou vazbu, pokud bylo řízení proti této osobě zastaveno“.
Podle ESLP pouhé „odmítnutí zaplatit stěžovateli z veřejných prostředků požadované odškodnění“ proto, že „zastavení trestního stíhání proti němu nezpůsobilo nezákonnost rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, by samo o sobě neznamenalo porušení presumpce neviny“.
„Porušení presumpce neviny v projednávané věci vyplývá z odůvodnění a jazyka používaného civilními soudy, které stěžovateli výslovně připisují trestní odpovědnost,“ uvedl Soud s tím, že Česká republika se dopustila porušení článku 6 Úmluvy – právo na spravedlivý proces a presumpci neviny.
Stěžovatel má od státu obdržet náhradu ve výši 3 500 auro. Oldřich Machalický žádal sto tisíc auro za ušlý zisk a patnáct tisíc euro za nemajetkovou újmu s poukazem na medializaci svého případu. Tyto požadavky ESLP odmítl, neboť podle svých slov nezjistil příčinnou souvislost mezi porušením a údajnou majetkovou újmou.
Irena Válová
