Je lékař a v letech 2010 až 2013 působil jako předseda sněmovního Výboru pro zdravotnictví. Nyní se snaží o politický comeback, pod vlajkou koalice strany Motoristé sobě a hnutí ANO kandiduje do Senátu. Proč se vrací, co chce změnit a jak se staví k nejožehavějším tématům současnosti? To prozradil v rozhovoru pro Ekonomický deník.
Proč jste se rozhodl pro návrat do politiky?
V politice jsem nebyl posledních deset let. V byznysu se mi podařilo dosáhnout pozitivních a hmatatelných věcí, to ale ostře kontrastuje s opravdu neradostným stavem naší země, v jakém se v posledních letech nachází. Nedokážu se smířit s nekompetentností stávající vlády, kdy inflace znehodnotila naše úspory, neuvěřitelně zdražila energie, potraviny i další základní životní potřeby včetně léků. Lhali občanům, že nebudou zvyšovat daně. Daně zvyšují, a přesto každoročně dál a dál zemi masivně zadlužují.
Motivace k opětovnému vstupu do politiky tak u mne byla, bohužel, negativní. Už jsem se zkrátka dál nedokázal jen nečinně dívat na to, jakým způsobem je naše země spravována a nezúčastněně a trochu alibisticky na to nadávat v neděli u piva s přáteli. A protože vládní většina má dnes ve svých rukou veškerou moc, obě komory parlamentu i sobě nakloněného prezidenta, došel jsem k závěru, že je na čase se pokusit alespoň některé mocenské pozice demokraticky vyvážit. První volby, které k tomu dávají příležitost, jsou právě ty senátní, v nichž na Praze 12 kandiduji.
Které ze zákonů, které momentálně procházejí legislativním procesem a po volbách se dostanou do Senátu, vnímáte jako nejvýznamnější a jak se k nim míníte postavit?
Aktuálně jde o novelu důchodového systému, kterou vláda nazývá reformou, ale jde fakticky o nesourodé, asociální, parametrické změny, tedy nereformu. Takže zde jsem proti návrhu jako celku a očekávám předložení skutečně komplexní a udržitelné reformy. Určitě budu v případě, že se stanu senátorem, hlasovat proti zvyšování koncesionářských poplatků. Významné otazníky mám i nad novelou zákoníku práce. Rozhodně nezvednu ruku pro novelizaci obchodování s emisními povolenkami, stejně jako budu hlasovat proti transpozici zelených evropských směrnic, které prodraží pohonné hmoty nebo domácí vytápění. Mou podporu nebude mít ani zcela nesmyslné zálohování plastových lahví a plechovek. Nemám ani v úmyslu hlasovat pro zvyšování daní, právě naopak.
Velmi kriticky a nahlas hodlám přistoupit k „úkolu“, který dostali zákonodárci od Ústavního soudu s mezní lhůtou v polovině roku 2025, a sice aby uznání změny pohlaví bylo nově možné toliko úředně bez lékařského zákroku. Jako člověka, který se profesně zabývá zdravotnictvím a sociálními službami mne samozřejmě bude také zajímat novela zákona o sociálních službách, která má nově upravovat zdravotně sociální pomezí, ale i materiálně technický a personální standard zařízení sociálních služeb.
Tam určitě hodlám uplatnit své odborné znalosti z daného odvětví k navržení změn prospěšných pro občany. Bedlivě budu sledovat veškeré návrhy změn v oblasti zdravotního pojištění a nedopustím zhoršení kvality a dostupnosti péče.
Předseda hnutí ANO, za které v koalici se stranou Motoristé sobě kandidujete, Senát v minulosti označil za zbytečnou instituci. Kdybyste si měl vybrat – buďto se stát senátorem, nebo Senát úplně zrušit. Co byste zvolil a proč?
Ta otázka je hypotetická, nerealistická a nikdy nebude takto nastolena. Kdybychom byli v letech, kdy se náš ústavní systém formoval a utvářel po roce 1989, byla by to jiná věc. Tam bych byl určitě na straně těch, kdo se v tehdejších politických debatách vůči vzniku horní komory negativně vymezovali. Dnes to ale takto postaveno není. Senát tady je a jak by řekli Anglosasové, „Senate is here to stay“.
Jsem v těchto věcech poměrně konzervativní člověk a neuznávám nepromyšlené revoluční zásahy do něčeho, co funguje. Ony ty změny totiž mívají vždy nezamýšlené důsledky, které rozkolísávají politický a ústavní systém. Takovými nezamýšlenými důsledky trpěla a trpí populisticky přijatá přímá volba hlavy státu a nejinak tomu bezpochyby bude i s účelově přijatou korespondenční volbou. Její přijetí považuji za velkou chybu.
Co se týče role Senátu, ano, jeho případný odpor bývá snadno přehlasován v dolní komoře a horní komora tak může působit jako nadbytečná. Nicméně skrze Senát může znít ve veřejné debatě disentní hlas, což není nedůležité. Pro zdraví demokracie to je dle mého soudu užitečné. A v dnešní neklidné době je také třeba pamatovat na ústavní roli Senátu z hlediska obrany země.
Tvrdíte, že preferujete okamžité příměří ve válce na Ukrajině. Když se na to podíváme realisticky, asi by se to neobešlo bez územních ztrát Ukrajiny ve prospěch Ruska. Tento výsledek by byl pro vás přijatelný? Jaké záruky by mělo Rusko Ukrajině a Západu poskytnout, aby nehrozilo, že konflikt za pár let rozpoutá znovu?
A to, že na bitevních polích umírají celé generace Ukrajinců – a samozřejmě i Rusů, které tam jejich režim posílá, to je více přijatelné? Jestli to někdo u nás silácky přijímá, tak já musím říct, že jako lékař, který se celý život snaží za zdraví a lidský život bojovat, to přijímat neumím.
Váš předpoklad územních koncesí je asi realistický, ostatně o tom, že spravedlivý mír na Ukrajině je spíš iluze, hovoří například sám prezident republiky Petr Pavel. Nicméně to je až x-tý krok v pořadí a rozhodně není na nás, abychom zde navrhovali nějaké řešení. To musí vzejít a vzejde až ze vzájemných jednání, tak, jak to v diplomacii bývá. Jako první se musí přestat střílet. To je první bod – příměří. Až poté následuje vše ostatní, jednání i případné kompromisy. Ať se jedná třeba deset, dvacet let, ale ať po sobě přestanou obě strany střílet.
Mimochodem, příměří je vždy výhodnější pro stranu, která se brání a může tak konsolidovat své pozice než pro toho účastníka konfliktu, na jehož straně je v danou chvíli inciativa. A Ukrajina se dnes jednoznačně brání významnému ruskému tlaku. Ztrácí větší a větší části svého území a životů. Hranice ruského postupu se tak navíc stále přibližují k nám, směrem na západ. Přikláním se na stranu těch západních odborníků a analytiků, kteří říkají, že Ukrajina nemůže – bez aktivního vstupu Západu do války, který by ale znamenal globální konflikt – Rusko porazit. Proto je příměří a následné usednutí k jednacímu stolu dle mého soudu zcela proukrajinský postoj. A zároveň je to v nejvlastnějším českém zájmu. Abych parafrázoval název protiválečné prózy Vladislava Vančury, pole válečná se musí změnit v pole orná, to je můj postoj.
Stavíte se proti přijetí eura. Jaké k tomu máte důvody? Jsou nějaké okolnosti, za kterých byste svůj názor změnil?
Můj primární důvod k negativnímu postoji ke společné měně je ten, že naše národní měna, česká koruna, dobře funguje.
Ty argumenty jsou jak ekonomické, tak politické. Myslím si, že plovoucí kurz koruny, který je schopen automaticky reagovat na stav ekonomiky, je pro další rozvoj a dohánění vyspělejších ekonomik vhodnější, než kdybychom si zafixovali kurz v eurozóně. Často se u nás hovoří o přínosech eura pro exportéry, ale nehovoří se o přínosech plovoucího kurzu koruny pro ekonomiku jako celek, ty se totiž počítají mnohem hůř, neboť jsou rozptýleny na nás všechny. Ve svém úhrnu jsou ale mnohem významnější. Jak říkají mnozí ekonomové, mikroekonomické přínosy přijetí eura nemohou vyvážit makroekonomické náklady s jeho přijetím spojené. Kurz je zkrátka nejdůležitější cenou v ekonomice.
Můžeme se podívat i na přirozený experiment na východ a na sever od našich hranic. V jistou chvíli se zdálo, že Slovensko nás co nevidět předežene, byly toho plné noviny. Po přijetí společné měny se ale jeho růst zadrhl. Zatímco Česko dál s korunou konvergovalo k úrovni vyspělejších zemí EU, Slovensko se propadalo a nůžky mezi námi se opět poměrně výrazně rozevřely. Naproti tomu Polsko s vlastní měnou výrazně poskočilo kupředu, nijak ho zlotý nebrzdil, spíše naopak. Když nic jiného, je z tohoto srovnání možné vyvodit závěr, že euro není žádnou automatickou zárukou prosperity, jak někteří lidé tvrdí.
Společná měna navíc způsobila divergenci mezi jednotlivými zeměmi eurozóny, tedy přesný opak toho, než co mělo přijetí eura zajistit. Její přijetí je dnes navíc spojeno s ručením za dluhy jižních zemí a tak bychom mohli pokračovat dál. Je to na dizertaci, ale já nejsem ekonom, byť se o toto téma živě zajímám.
Mimo to jsou zde samozřejmě argumenty politické. Přijetí společné měny by jednoznačně znamenalo vzdání se dalších části národní suverenity, kontroly nad vlastní národní měnou. V časech, kdy jsou státům unie na základě jejich rozdílného politického postoje k některým otázkám odnímány prostředky z evropských fondů, bych jako český zákonodárce považoval vzdání se kontroly nad národní měnou za nezodpovědné až nebezpečné. Čili za nijaký ekonomický prospěch pro naši ekonomiku by přijetí eura spíše rozšířilo, než zmenšilo prostor, kterého je možné využívat k tlaku na Českou republiku, aby přijímala řešení, jež jsou proti našim zájmům.
Váš program obsahuje řadu velmi tvrdých formulací – současnou vládu připodobňujete ke komunistické straně, píšete, že „obsadila“ Strakovu akademii, že je načase „zachránit českou demokracii“. Nemyslíte, že těmito přehnanými výroky přispíváte k vyhrocenosti nálad ve společnosti?
Já nepřipodobňuji současnou vládu ke komunistické straně, to opravdu není potřeba vkládat mi do úst. Nic takového jsem neřekl. V mém programu však píšu, že je děsivé, že je to zrovna vláda Fialovy nové ODS, která nejvíce ze všech polistopadových vlád přiblížila atmosféru v České republice dobám pozdního komunismu, kdy jsme si také mysleli něco jiného, než co jsme se odvažovali říkat nahlas. Kdy lidé také stáli před soudem za své názory, protože nesprávný názor byl pro totalitní režim zločinem. A za tím si stojím. Poukazuji na fakt, že Fialova vláda ve stylu politické inkvizice minulého století nálepkuje každého, kdo má jiný názor. Populisté, extrémisté, dezoláti, nepřátelé státu, bezpečnostní riziko, nedemokratická opozice. Od pádu komunismu v listopadu 1989 se v České republice už zase objevují případy lidí, kteří stojí před soudem pro své názory a postoje. To je totalitní politika omezování svobody slova, kterou do naší země vrací Petr Fiala s Vítem Rakušanem po svém boku a jimi řízený státní cenzor, plukovník Petr Foltýn, který nazývá spoluobčany sviněmi a hlupáky.
Na co dále upozorňuji, je skutečnost, že strany vládní koalice dnes disponují většinami v horní i dolní komoře, mají sobě nakloněného prezidenta, kterému Senát schvaluje s vládní politikou konformní ústavní soudce. To je dle mého soudu popis reálného mocenského rozložení sil v dnešní České republice. Opozice je zcela válcována. A přitom je hnutí ANO nejsilnější stranou s největší voličskou podporou.
Proto si myslím, že tento mocenský monolit je potřeba demokratickými procesy alespoň trochu vyvážit. A nejbližší příležitostí, kdy tento proces může začít, jsou právě senátní volby. Myslím, že to je na výsost demokratický postoj a k žádnému vyhrocování nálad to nepřispívá. Na to jsou zde jiní dryáčnici, kteří například na vážné problémy spojené s migrací upozorňují nechutnými billboardy se zkrvavenými lidmi černé pleti, čímž jen strhávají pozornost na sebe. Vzniklé spory o rasismu pak pouze blokují vážnou debatu o nebezpečí, které s sebou masová migrace přináší a které tato vláda bere na lehkou váhu.
Tvrdíte, že před soudem se ocitají lidé pro své názory a postoje a že jde o „totalitní politiku“. Jaké názory jsou v Česku takto postihovány?
Začneme-li se bavit o konkrétních lidech odsouzených nebo šikanovaných za jejich názory, budou okamžitě ve zkratce názory těchto lidí ztotožněny s těmi mými. Tomu se chci vyhnout. Já s jejich názory často i nesouhlasím, často jsou to i názory naivní nebo chybné, ale co je klíčové a co chci říct, je, že bráním co nejširší právo na to, aby byly – třeba i hloupé názory – ve svobodné společnosti svobodně vyslovovány. To považuji za zásadní!
My u nás s určitým časovým zpožděním přejímáme většinu trendů ze Západu. Ať už pozitivních nebo negativních. A když sleduji, co se děje například v Británii, kde lidem hrozí tresty za sdílení obsahu na sociálních sítích, myslím, že můj varovný tón v této věci je zcela oprávněný. Hlavně jde o to upozornit na nebezpečí a zabránit, aby to, co dnes můžeme sledovat za našimi hranicemi, se stalo i naší realitou.
Víte, ono jde o atmosféru, ve které žijeme a která je někým utvářena. Všichni jsme na sítích zaznamenali před pár dny případ ženy z Prostějova, která má úřadům vysvětlovat negativní obsah vůči vládě ČR ve svém facebookovém statusu, jak to bylo formulováno v jejím předvolání. Řeknu vám, že kdybych byl premiér a něco takového se stalo, nezávisle na tom, co by ta paní o mně nebo o vládě vykládala, vyslal bych, jak se dnes říká, „jasný signál“, že něco takového považuji za nemyslitelné. Bohužel já od Petra Fialy žádná jasná slova neslyšel. Takové události mají na atmosféru ve společnosti a na využívání ústavního práva na svobodu slova nepochybně negativní vliv. Podobně jako například slova šéfa BIS o tom, že znevažování předsedů obou komor našeho parlamentu má tendenci nahlodávat důvěru společnosti ve stát. Nebo slova z úst vrchního státního zástupce o trestech za schvalování ruské agrese z počátku konfliktu apod. To jsou normotvorné výroky.
Já jsem v tomto ohledu pro co nejširší svobodu slova, ta má sílu vypořádat se s odpudivými a pitomými názory sama. Natolik naší demokracii důvěřuji.
Píšete, že „vlivy západního levicového progresivismu nesmí dále pronikat do českého školství“. Uvedl byste příklad, jak se tyto „vlivy“ v českém školství manifestují? Jde podle vás o systémový problém? Jak byste jej řešil?
Projevují se ve školních osnovách, do kterých pronikají různá woke témata jako genderová ideologie. V přístupu ke vzdělání, které se má zaměřovat více na tzv. osvojování si kompetencí namísto předávání reálných znalostí. V prostupnosti některých neziskových organizací s progresivistickou, zelenou a jinou tématikou do školského prostředí. Ve snahách přijímat v České republice Istanbulskou úmluvu, která chce ve školství usilovat o rozšiřování povědomí o „nestereotypních genderových rolích“ atd.
Z poslední doby pak můžeme uvést příklad společných toalet ve školách, které nově nemusí být děleny podle pohlaví, jak tomu bylo doposud. Novela stavební a hygienické vyhlášky se sice na první pohled tváří jako pouhá technická norma, která školám s nedostatkem prostoru usnadní fungování, nicméně její navrhovatelka poslankyně ODS Renáta Zajíčková novelu předkládala se slovy, že jde o „přiblížení se evropskému trendu a nebinárnímu světu“. To nejsou ojedinělé výstřelky, jde skutečně o systémový problém, jak říkáte.
Co se týče například genderové ideologie, děti se učí nápodobou. A počet dětí, zejména dívek, které trpí genderovou dysforií, dnes nepřirozeně roste. Na Západě se proto od podpory genderismu už ustupuje. My jsme bohužel stále v akcelerační fázi. Jak bych to řešil? Řešil bych to tak, že bych pro žádný z progresivistických návrhů nikdy nezvedl ruku.
Tomáš Rovný
