Hyde Park, Highlight, Stalo se, Zaostřeno na Evropu. To je jen namátkový výčet zrušených pořadů České televize s politickým nebo angažovaným obsahem. Pořady vznikají a zanikají. Novináři ani pořady nemají definitivu. Rubriky se zavádějí a ruší. Kdo si dnes vzpomene na „investigativní“ pořad Klekánice? Kdo si pamatuje, jak se vyvíjely nedělní diskusní formáty od stylu „sedneme si s Otou Černým“ až po současný stav s moderátorem Otázek Václava Moravce? Přečtěte si komentář Ireny Válové, bývalé předsedkyně Syndikátu novinářů k situaci kolem zrušení pořadu 168 hodin.
Měnit, rušit, inovovat a ne/nahrazovat pořady je v mediálních domech normální. Pozoruhodné je, že když se ruší rubrika nebo pořad v České televizi, stojí za tím podle některých vždy vláda nebo dokonce prezident jako u pořadu Stalo se, za jehož zrušením měl stát dokonce bývalý prezident, jak dodnes koluje po internetu.
Ještě pozoruhodnější je, že zatímco protagonisté minulé vlády ANO mají vykonávat nátlak na Českou televizi návrhem na zrušení televizního poplatku, současná vláda s dominancí ODS má na televizi tlačit naopak jeho zvýšením. Zřejmě výměnou za to nový ředitel Jan Souček ruší pořad 168 hodin, jehož tváří byla moderátorka Nora Fridrichová.
Zprávu šíří koaliční poslanec a právník Jakub Michálek, aniž by k tomuto spiknutí ve vlastních koaličních řadách dodal jediný důkaz, který by případně obstál před soudem. O vyhrocené debatě svědčí i to, že se zrušení pořadu a ředitele Součka zastala bývalá dlouholetá tvář České televize a kolegyně Fridrichové Světlana Witovská. „Myslím, že ČT je pořád dost silná a odolná, aby ustála tlak kohokoliv z politiků, z jakékoliv partaje. Napsat, že pořad zlikvidoval GŘ na politickou objednávku, je silná káva. To, že je něco populární, ještě neznamená, že je to kvalitně odvedená veřejnoprávní novinařina,“ uvedla moderátorka, která nyní působí v pořadu Spotlight vydavatelství Economia.
Hranice svobody projevu podle soudu ve Štrasburku
Je mimořádně obtížné být nezaujatý a zachovat si nestrannost v turbulentní době. Protože turbulentní je nakonec každá doba, je právní stát založen na existenci institucí a pravidel, na které nezbývá než se upnout, když lidé chybují nebo dokonce selhávají. Podstatné je, zda rozhoduje ten, kdo rozhodovat má a zda je rozhodnutí podle existujících pravidel odůvodněné a přezkoumatelné jinou instancí, zde soudem.
V tomto případě je to generální ředitel ČT Jan Souček, kdo rozhoduje. Sám je bývalým redaktorem, novinářem a také právníkem, který vystudoval fakultu Masarykovy univerzity v Brně.
Bez všech pochyb tedy zná judikaturu Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku o podmínkách ochrany novinářů a celých médií. Soud ji opakoval už snad stokrát. Například v případu Fuchsmann v. Německo z roku 2018, kde Soud zkoumal stížnost na porušení osobnostních práv:
„Pokud jde o způsob získávání informací a jejich pravdivost, Soud znovu zdůrazňuje, že článek 10 Úmluvy nezaručuje zcela neomezenou svobodu projevu, a to ani s ohledem na zpravodajství o záležitostech vážného veřejného zájmu. Za podmínek odstavce 2 uvedeného ustanovení svobodu vyjadřování s sebou nese ,povinnosti a odpovědnost´, které se vztahují i na média. A to i když jde o záležitosti vážného zájmu veřejnosti. Z důvodu těchto ,povinností a odpovědnosti´ má záruka, kterou článek 10 poskytuje novinářům ve vztahu k podávání zpráv o otázkách veřejného zájmu podmínku. Ta zní tak, že novináři jednají v dobré víře, aby poskytovali přesné a spolehlivé informace v souladu s etikou žurnalistiky.“
V případu Monat v. Švýcarsko, který se týkal „státního zásahu“ a stažení televizního pořadu o zmizelých majetcích Židů ve švýcarských bankách za 2. světové války zase Evropský soud pro lidská práva vyzdvihl dosah a dopad televize. „Pokud jde o ,povinnosti a odpovědnost´ novinářů , důležitým faktorem při posuzování přiměřenosti zásahu je potenciální dopad použitého média vyjádření. V této souvislosti Soud uznal, že je třeba vzít v úvahu skutečnost, že audiovizuální média mají bezprostřednější a silnější účinek než média tištěná,“ uvedl doslova Soud.
Není snad nutné při každé volbě nového ředitele České televize připomínat, že stát má pozitivní závazek výše uvedené povinnosti a odpovědnosti zajistit.
Šest porušení zákona v pořadu 168 hodin
Od listopadu 2022 do února 2024 shledal správní orgán Rada pro rozhlasové a televizní vysílání šest porušení zákona, kterého se měli dopustit novináři v pořadu 168 hodin. Šlo například o jednostrannost či vylučování názoru druhé strany na navrhovanou novelu občanského zákoníku ohledně domnělého domácího násilí.
Dále třeba o neposkytnutí prostoru odpůrcům výstavby větrné elektrárny a jejich marginalizace jako věci neznalých či předpojatost. Kvůli absenci odborného názoru mohl v jiné reportáži o užívání psychotropní látky DMT divák dospět k závěru, že laické užívání látky měnící vědomí je zcela bezpečné.
Opakované porušení zásad vyváženosti a objektivity v reportážích o tzv. manželství pro všechny, které bylo prezentováno jako správný přístup, zatímco názory odpůrců jako zastaralé a nepřijatelné. Ve všech případech porušila televize v zákonu zakotvený princip objektivity a vyváženosti. K tomu je nutné přičíst několikanásobné porušení Kodexu ČT, jak bylo identifikováno Radou ČT, jakkoli Kodex ČT je zásahem do obsahu a práce novinářů a produkt první tzv. televizní revoluce vzniklý se souhlasem novinářů.
Jenže, jak rovněž upozornil Evropský soud pro lidská práva, „stát jako konečný garant plurality musí prostřednictvím svého práva a praxe zajistit, aby veřejnost měla prostřednictvím televize a rozhlasu přístup k nestranným a přesným informacím a řadě názorů a komentářů, které mimo jiné odrážejí rozmanitost politických názorů v zemi a že novinářům a dalším odborníkům pracujícím v audiovizuálních médiích není bráněno tyto informace a komentáře sdělovat“.
„Zejména tam, kde jsou soukromé stanice stále příliš slabé na to, aby nabízely skutečnou alternativu, a veřejnoprávní nebo státní organizace je proto jediným nebo dominantním vysílatelem v zemi nebo regionu, je pro řádné fungování demokracie nezbytné, aby vysílatel vysílal nestranně, nezávisle a vyváženě. Zprávy, informace a komentáře navíc poskytují fórum pro veřejnou diskusi, ve které lze vyjádřit co nejširší spektrum názorů,“ citoval Evropský soud pro lidská práva z Rezoluce Rady Evropy z roku 1994, kterou podepsala Česká republika a nikdo ji nezrušil.
Kontrolní instituce existují a fungují
Citace pochází z případu Manole a spol. v. Moldávie z roku 2009, ve kterém si devět novinářů televize veřejné služby u Evropského soudu pro lidská práva stěžovalo na nepřípustný politický nátlak na vysílání.
Je to stát, kdo garantuje, že právní rámec, kterým se řídí veřejnoprávní vysílání. Jasně stanoví a poté i zajistí, že zpravodajské pořady „poctivě zobrazují fakta a události a podporují svobodné vytváření názorů“, a to bez politických zásahů.
Tak zní závazek ČR k Radě Evropy. Smlouva České republiky o přistoupení k Evropské unii zase obsahuje ujednání, že ČR takové vysílání bude provozovat a financovat, a to bez ohledu na jeho právní formu.
Kdo je tím posledním garantem na nejnižší úrovni? Je to generální ředitel, který nese tuto povinnost a odpovědnost. Břímě spočívá na generálním řediteli spolu především se zaměstnanci novináři, členy Rady ČT, ombudsmanem, etickým panelem, který rezignoval a už je zase znovu obsazen a odborovou organizací České televize. Právní rámec existuje. Instituce, na které se lze obrátit, jsou ustaveny a patřiční lidé řádně zvoleni.
Je jen na řediteli, jeho obratnosti a lidské dovednosti, jak dokáže zaujmout tolik lidí pro nestranné, nezaujaté, objektivní a vyvážené referování o naší turbulentní době.
Kdo vrtí Českou televizí, chtěl by zřejmě z nedostatku jiného programu patrně zopakovat rok 2000 s televizní revolucí. Ale časy, kdy se volání „politici, ruce pryč od televize“ objevilo až na titulní straně New York Times, jsou pryč. Nelze vstupovat do stejné řeky s každým novým ředitelem.
Irena Válová
Autorka pro pořádek prohlašuje, že někteří funkcionáři v článku uvedených institucí jsou její bývalí redakční kolegové.
