Za marnou snahu označil Ústavní soud pokusy odsouzeného pro podvod docílit podmíněného propuštění. Ačkoli byl vzorným vězněm, soudy po něm vyžadovaly nápravu formou doznání. Že se choval slušně, nestačilo, protože i před odsouzením byl podle soudu slušným člověkem. Absence doznání nebrání splnění podmínek pro propuštění, soudy porušily právo na soudní ochranu, uvedl Ústavní soud v nálezu.
Na polepšení se prostřednictvím doznání viny trvaly Okresní soud v Nymburku a poté Krajský soud v Praze, když zamítly žádost odsouzeného o podmíněné propuštění.
Úplný nález Ústavního soudu je zde.
Muž byl Městským soudem v Praze odsouzen k pěti a půl rokům vězení za podvod. Měl uzavřít s retardovanou ženou smlouvu o svěřenském fondu, ve kterém byl správcem a do kterého měla postižená vložit svoje nemovitosti za skoro dvacet pět milionů. Po její smrti měl majetek přejít na něho nebo jeho děti, protože žena neměla dědice.
Mohlo by vás zajímat
O majetek ženy měl aktivně usilovat po smrti jejího bratra. Žena, na které mělo být mentální postižení patrné, nemohla pochopit význam smlouvy a jednat z vlastní vůle. Byla pod vlivem muže, který ji vytrhl z jejího domovského prostředí a umístil ji do domova seniorů, ačkoli měla zajištěnou péči doma. Nepravdivě a lživě ji sděloval různé skutečnosti o jejích příbuzných a přátelích, manipuloval s ní a záměrně ji vystavoval psychické zátěži a útrapám, zatímco se svojí rodinou užíval její majetek, stojí v rozsudku.
Soud: Spáchání trestné činnosti kategoricky popírá
Ve věznici choval vzorně. Plnil povinnosti, získával odměny, zajistil si zaměstnání. S tím souhlasil i okresní soud. Jenže podle soudu muž stále bagatelizoval trestnou činnost, za kterou byl uvězněn. Podle okresního soudu je v jeho případu potřeba „vyžadovat, aby skutečně prokázal, že se ve výkonu trestu změnil jeho náhled na trestnou činnost, že došlo k určité vnitřní proměně“.
Na svém zamítavém stanovisku k žádosti o propuštění okresní soud setrval: Spáchání trestné činnosti kategoricky popírá, bagatelizuje, vinu svaluje na jiné, tvrdí, že se poškozené pouze snažil pomoci a že nevěděl, že trpí mentální retardací, uvedl okresní soud své důvody s tím, že se trestné činnosti na bezbranné osobě dopouštěl řadu let.
„I když poškozené zaslal omluvný dopis, stále proti ní vede civilněprávní spor, který v současné době projednává Nejvyšší soud (stěžovatel podal dovolání proti rozsudku, kterým bylo určeno, že poškozená je vlastníkem předmětných nemovitostí),“ uvedl okresní soud mezi důvody, proč muž nepropustí.
Lepší hodnocení vězně už není. Veškerá snaha je však marná
Vězeň však byl přesvědčen, že podmínky pro podmíněné propuštění naplnil. V ústavní stížnosti namítl, že „veškerá snaha, kterou ve věznici vyvíjí, je ve vztahu k naplnění podmínek podmíněného propuštění bez efektu“. „Poukazuje na kladné hodnocení věznice s tím, že žádné lepší hodnocení soudu objektivně nabídnout nelze. Soudy podle něj splnění podmínky nápravy zužují na jeho doznání a přijetí zodpovědnosti za trestnou činnost, za niž byl odsouzen,“ napsal do ústavní stížnosti.
S odvoláním na nález Ústavního soudu poukázal na fakt, že „odsouzený nemůže být v řízení o podmíněném propuštění nucen k doznání k trestnému činu“. „Zdůrazňuje, že byť respektuje pravomocný odsuzující rozsudek, tak že i nadále trestnou činnost popírá. Za svévolnou považuje úvahu obecných soudů dovozující nedostatek jeho nápravy z toho, že brojil proti rozsudku odvolacího soudu v civilním sporu o určení vlastnického práva dovoláním,“ cituje Ústavní soud z jeho stížnosti.
Nesouhlasil s tím, že svaluje vinu na jiné, zejména na advokáta a notářku. Podle něho jde o snahu upozornit, že případ se odehrál jinak.
Rovněž je přesvědčen, že u něj došlo k vnitřní proměně a sebereflexi zásadní změnou vnímání jeho jednání a přístupu k poškozené v tom, že se v celé záležitosti neměl vůbec angažovat nebo vyhodnotit, že mohou být pochybnosti o její způsobilosti činit daná právní jednání, uvedl odsouzený. „Neangažoval-li by se ve svěřenském fondu a nepřijal-li by funkci svěřenského správce, nemohl by se na majetku poškozené pokusit obohatit,“ uvedl.
ÚS: Soud nerozhoduje libovolně a nepřesvědčivě
Podle Ústavního soudu neexistuje zaručené právo na podmíněné propuštění a posouzení splnění zákonných podmínek je věcí soudcovské úvahy. Mimořádnost podmíněného propuštění však neznamená, že soudy mohou rozhodovat libovolně, nepředvídatelně a nepřesvědčivě. „Z požadavku právního státu vyplývá povinnost obecného soudu odsouzeného podmíněně propustit, splnil-li odsouzený všechny zákonné podmínky,“ uvedl Ústavní soud, podle kterého je smysl institutu propuštění, aby odsouzený prokázal že se polepšil.
Damoklův meč, který nad ním visí, snižuje riziko recidivy. „Smyslem podmíněného propuštění je umožnit opustit brány věznice osobám, které během svého pobytu ve výkonu trestu odnětí svobody dokázaly analyzovat své protiprávní jednání, sebekriticky se k němu postavit, vyvodit z něj poučení a svým aktivním a kladným přístupem ve výkonu trestu odnětí svobody prokázat své polepšení,“ citoval ÚS z odborné literatury.
Odmítat dobrodiní, protože se výslovně nedoznal, je protiústavní
S odkazem na vlastní judikaturu Ústavní soud konstatoval, že přístup k vlastní trestné činnosti je nepochybně jedním z kritérií při rozhodování o podmíněném propuštění. Tento závěr je nutné korigovat, protože to tak nemusí být vždycky.
„Zdůraznil, že řízení o podmíněném propuštění může být vedeno ještě před uplynutím jedné poloviny promlčecí doby trestného činu, o kterém se vedlo trestní stíhání podle § 279 písm. b) trestního řádu. Požadavek na doznání odsouzeného by jej tak stavěl v takových případech do situace, kdy by svým doznáním za účelem splnění předmětných podmínek riskoval možnou obnovu řízení ve svůj neprospěch,“ uvedl Ústavní soud doslova.
Pokud by soud zjistil, že odsouzený přijal svou vinu se všemi důsledky, ačkoliv není schopen expresis verbis toto soudu sdělit, a současně by dospěl k závěru, že jsou splněny předmětné podmínky i ve všech ostatních ohledech, bylo by nepochybně protiústavní odsouzenému dobrodiní podmíněného propuštění odepřít jen proto, že se výslovně nedoznal, rozvedl Ústavní soud dále svoji judikaturu.
ÚS: Odsouzený byl k doznání nucen
Podle Soudu to neznamená, že každý případ, kdy odsouzený odmítne odpovědnost za svou trestnou činnost a obecný soud dospěje k závěru, že se nepolepšil, by musel být hodnocen tak, že byl odsouzený nucen k doznání, či dokonce že by nárok na podmíněné propuštění měl být „automatický“. Obecné soudy musí velmi pečlivě zjišťovat, zda se odsouzený „polepšil“.
Mezi pojmem „polepšení se“ a „doznání“ může být úzká souvislost, ale nelze je zaměňovat. „Je totiž zřejmé, že doznání lze učinit i bez toho, aby se pachatel polepšil, např. je-li přistižen přímo při činu a dozná se jen proto, že zapírat nemá smysl, aniž by však jakkoliv svůj postoj ke své trestné činnosti přehodnotil,“ uvedl Soud.
„Za stěžejní považuje Ústavní soud především to, že doznání je institutem trestního práva procesního, zatímco polepšení se je institutem trestního práva hmotného,“ uvedl doslova Soud.
A podle Ústavního soudu byl vězeň k doznání nucen: „Ač v textech napadených rozhodnutí výslovně požadavek na doznání formulován není, Ústavní soud po posouzení věci dospěl k závěru, že postupy zejména okresního soudu, ale i krajského soudu svědčí o tom, že stěžovatel byl, byť nepřímo, k doznání nucen, resp. není příliš zřejmé, co jiného by měl vykonat ve vztahu k získání náhledu na svou trestnou činnost, aby dosáhl podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody,“ uvedl Ústavní soud.
Byl slušný člověk i před odsouzením, proto se nemohl napravit
Poté Soud znovu shrnul, že všechny informace hrají ve prospěch odsouzeného: Vzorné chování, spolupráce s Probační a mediační službou, plnění vězeňských povinností na maximum, zařazení na pastorační oddělení, omluva poškozené, funkční rodina.
Fakticky tak (soudy) splnění podmínky nápravy stěžovatele zúžily na přijetí jeho zodpovědnosti za spáchanou trestnou činnost. Byť navenek deklarují, že po stěžovateli doznání nepožadují, uvedl k tomu Ústavní soud.
„V odůvodnění rozhodnutí konstatovaly, že vzorné chování ve věznici o nápravě stěžovatele svědčit nemůže, jelikož byl i před nástupem do výkonu trestu slušný člověk, který dodržoval pravidla a plnil své povinnosti, tudíž stejné chování lze od něj očekávat i v rámci výkonu trestu a neosvědčuje jeho vnitřní proměnu,“ shrnuje dále Ústavní soud argumentaci krajského soudu proti propuštění vězně.
Kdyby se mohl vrátit v čase, už by chybu neudělal
Podle Ústavního soud se obecné soudy řádně nevypořádaly s návrhem. „Ústavní soud se s postupem krajského soudu ve vztahu ke zmíněným důkazním návrhům stěžovatele neztotožnil a dospěl k závěru, že v posuzované věci krajský soud nedostál povinnosti řádně se s těmito návrhy vypořádat,“ stojí v nálezu.
Například ani povědomí o civilním sporu, který má odsouzený vést, nebylo přesné, vyplývá z rozhodnutí. „Pokud by skutečně vyšlo najevo, že stěžovatel v civilním řízení o předmětný majetek usiluje, vedl by ho k tomu, že podávat za takové situace žádost o podmíněné propuštění je nesmysl. Zdůraznil však, že žádnou takovou informaci neměl a tudíž není v uvedeném stanovisku jakkoli zahrnuta,“ cituje Ústavní soud úředníka Probační a mediační služby.
„Nelze pomíjet, že stěžovatel v průběhu řízení mimo jiné vypověděl, že kdyby se mohl vrátit do roku 2015 s tím, co ví dnes, tak by se neangažoval ve svěřenském fondu a nepřijal-li by funkci svěřenského správce. Upozorňoval by na problémy, ale rozhodně by se do žádného problému nemíchal. Netušil, do čeho se může dostat. Nepopírá svou chybu, ale nesouhlasí s tím, že by spáchal trestný čin. Paní J. miloval jako svou babičku a matku současně. Nemohl by dál žít s vědomím, že odmítl pomoci člověku, má velice citlivé svědomí,“ uvádí dále Ústavní soud.
Odpovědnost do jisté míry přijal
Podle Ústavního soudu odsouzený do jisté míry svoji odpovědnost přijímá.
„Vycházely-li okresní soud a krajský soud při svém rozhodnutí z toho, že absence doznání stěžovatele, resp. v návaznosti na to získání náhledu na jeho trestnou činnost, brání splnění podmínky polepšení podle § 88 odst. 1 trestního zákoníku, jde o aplikaci tohoto ustanovení v rozporu se stěžovatelovým právem na soudní ochranu zaručeným v čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť pouhé odepření doznat se k činu samo o sobě splnění této podmínky nevylučuje,“ uvedl v závěru Ústavní soud, který rozhodnutí o obecných soudů zrušil.
Irena Válová
