Pokutu ve výši patnáct tisíc korun uložil Celní úřad provoznímu herny, který odmítl svědeckou výpověď k herně se zakázanými stroji. Tím podle úřadu ztížil postup v přestupkovém řízení s dvěma firmami. Správní řízení není v demokracii ovládáno zásadou součinnosti správních orgánů s účastníky řízení, uvedl Nejvyšší správní soud v rozhodnutí o kasační stížnosti Generálního ředitelství cel.
Muž byl předvolán k výpovědi na Celní úřad kvůli nepovolenému provozu hazardních her v Bar Sportu v Kroměříži, kde působil jako provozní a kde celníci vykonali prohlídku. Dle protokolu o výslechu svědka odmítl vypovídat se slovy: „Nechci uvést nic. Chci využít svého práva odepřít výpověď, a to z toho důvodu, že bych výpovědí mohl sobě způsobit nebezpečí trestního stíhání.“
Celní úřad mu sdělil, že nemůže odmítnout vypovídat bez dalšího a odepření výpovědi mu neuznal. Muž byl poučen, že mu může být uložena pořádková pokuta za bezdůvodné odepření výpovědi. Přesto odmítl vypovídat, protokol o výpovědi odmítl podepsat, požádal jen o doplnění formulace, že nikdy nebyl obsluhou provozovny.
Úplný text rozhodnutí o kasační stížnosti z 12. července 2024 je zde.
V témže případu byl trestně stíhán
Následné odvolání proti pokutě potvrdilo Generální ředitelství cel. Muž poté rozhodnutí o pokutě napadl u Krajského soudu v Brně. Upozornil soud, že v podstatě v téže věci proti němu probíhá trestní řízení, a to ve „věci zvláště závažného zločinu účasti na organizované zločinecké skupině dle § 361 odst. 1 trestního zákoníku v souvislosti se spácháním zvlášť závažného zločinu neoprávněné provozování hazardní hry“.
Z usnesení o zahájení trestního stíhání pak vyplývá, že Celní úřad prováděl úkony trestního řízení mimo jiné ve výše uvedené provozovně, kde zjistil i „jiná technická herní zařízení“. Protože „jejichž provozování nedosahovala společenské škodlivost v míře požadované pro stíhání pro trestný čin“, úřad rozdělil spis na dvě části: Na část trestní a na část přestupkovou. Šlo však o totožné stroje jako v trestním řízení, uvedl muž před soudem.
Zákaz sebeobvinění a materiální pravda
Krajský soud v Brně v obecné rovině souhlasil se žalovaným, že zákaz sebeobviňování neumožňuje svědkům vyhýbat se podání výpovědi s pouhým odkazem na blíže nespecifikované nebezpečí trestního stíhání. Toto právo by se „stalo extrémně účinným prostředkem pro znemožnění pokračování v řízení“.
Ovšem v tomto případě byly podle soudu dány okolnosti, které měly správní orgány zvážit při posouzení důvodnosti odepření výpovědi v souladu se zásadou materiální pravdy. „Pokud pak žalobce uvedl, že mu hrozí trestní stíhání, muselo být celnímu úřadu i žalovanému jasné, jaké konkrétní trestní řízení myslí, protože se věcně týkalo stejné provozovny a podobných technických zařízení,“ uvedl soud a rozhodnutí o pokutě zrušil.
Celníci: Žalobce neodepřel výpověď řádným způsobem
Generální ředitelství cel se s takovým závěrem neztotožnilo a podalo kasační stížnost.
Ze spisového materiálu podle úřadu nevyplývá, že by byl muž označen za podezřelého z trestného činu, či obviněn a nelze po úřadu požadovat, aby to dovozoval. „Podle stěžovatele žalobce odepřel podat svědeckou výpověď s kusým a prostým odkazem na hrozbu trestního stíhání, a to v přestupkovém řízení vedeném s právnickými osobami, ve kterých právně nikterak nefiguroval,“ cituje stěžovatele Nejvyšší správní soud.
„S odkazem na judikaturu Ústavního soudu stěžovatel namítá, že žalobce byl povinen uvést alespoň v obecných rysech konkrétnější důvody, pro které je možné posoudit, zda bylo odmítnutí výpovědi oprávněné. Neučinil tak. Stěžovatel nemohl přezkoumat opodstatněnost tak obecného důvodu pro odepření výpovědi. Žalobce sice měl v úmyslu využít možnosti odepřít výpověď pro hrozbu trestního stíhání své osoby, nicméně neučinil tak řádně,“ shrnul NSS argumentaci stěžovatele.
Judikatura dovozuje analogii trestního práva
Právo odmítnout výpověď je součástí správního řádu, uvedl v úvodu svého rozhodování Nejvyšší správní soud: Podle § 55 odst. 4 správního řádu může výpověď odepřít ten, kdo by jí způsobil sobě nebo osobě blízké nebezpečí stíhání pro trestný čin nebo správní delikt. „Je promítnutím zásady zákazu sebeobvinění ve správním řízení, které má své ústavní ukotvení v čl. 37 odst. 1 Listiny základních prav a svobod.
Obsahuje dvě složky: osoba má právo svou aktivní činností nepřispívat k vlastnímu obvinění a zároveň stanovuje zákaz donucování ze strany státních orgánů k takovému jednání,“ uvedl Soud s odkazem na judikaturu Ústavního soudu. „Základní principy trestního řízení i řízení o přestupcích si jsou v řadě směrů podobné, a proto soudní judikatura v některých případech dovozuje přípustnost analogie trestního práva pro přestupkové řízení,“ uvedl dále NSS.
Právo odepřít výpověď musí být posuzováno samostatně u každého konkrétního případu. Například v případu, kdy podezřelí měli distribuovat pervitin stěžovatelce před Ústavním soudem, která byla sama na této droze závislá, bylo proti stěžovatelce po podání vysvětlení ve věci podezřelých zahájeno trestní stíhání pro tutéž trestnou činnost, i když právo odmítnout výpověď jí svědčilo.
V demokracii nevládne součinnost orgánů a účastníků
K obdobnému závěru došel Ústavní soud i v případě stěžovatele, kterému byla uložena pořádková pokuta za to, že se nedostavil k podání vysvětlení přestupku, kterého se měl dopustit tím, že jako svolavatel řádně ohlášeného shromáždění umístil na pozemní komunikaci dva zvukové reproduktory.
„Ústavní soud specifikoval, že správní řízení nemůže být v demokratickém právním státě ovládáno zásadou ,součinnosti správních orgánů s účastníky řízení´ a rovněž nelze pokutovat osobu, která odmítne podat správnímu orgánu vysvětlení v případě, kdy je zřejmé, že by jím mohla přispět ke svému postihu za přestupek (byť i jen teoreticky),“ uvedl v rozhodnutí NSS.
Dřívější judikatura NSS? Týká se firem, nikoli osob
Poté NSS dodal, že si je vědom i své judikatury, která „nahlíží na právo odepřít výpověď v zúženém rozsahu“. „Ta se však týká práva odepřít výpověď ze strany právnických osob, navíc v kontextu kontrolního řízení,“ uvedl k tomu NSS.
Na základě aplikace výše popsaných obecných východisek na situaci žalobce v nynějším případě Nejvyšší správní soud došel k závěru, že krajský soud nepochybil při posouzení rozsahu práva žalobce odepřít výpověď s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti jeho případu.
Soud: Muž by výpovědí reálně zhoršil svoji situaci
V době výslechu již proti němu bylo zahájeno trestní stíhání týkající se provozování hazardních her v téže provozovně. „Lze vycházet z toho, že žalovaný (a pravděpodobně i celní úřad) měl povědomí o probíhajícím trestním řízení. Obě řízení totiž byla výrazně skutkově propojena. K zahájení přestupkového řízení došlo oddělením části spisu z původního spisu, jehož jednu část žalovaný postoupil orgánům činným v trestním řízení a druhou část odevzdal celnímu úřadu k projednání přestupku,“ uvedl Nejvyšší správní soud.
Správním orgánům tedy muselo být podle soudu zřejmé, co měl muž na mysli, když uvedl obavu z trestního stíhání jako důvod pro odepření výpovědi. „Na výše uvedeném nic nemění ani argument stěžovatele, podle něhož z uvedeného přípisu vyplývá, že se trestní rovina prověřování i přestupkové řízení týkaly společností, ve kterých žalobce nefiguruje jako statutární orgán (či společník),“ uvedl NSS.
„Podle Nejvyššího správního soudu není nepřípustně přísným požadavkem krajského soudu na správní orgány, aby si za těchto okolností dovodily, z čeho obava žalobce pramenila. Existovalo totiž reálné nebezpečí, že podanou výpovědí by žalobce zhoršil svou situaci v trestním řízení,“ uvedl v závěru svého rozhodnutí NSS s tím, že závěr krajského soudu je správný a respektuje i judikaturu Ústavního soudu.
Irena Válová
