Do dějin také vstoupil někdejší náměstek ředitele FBI Mark Felt, který předal důvěrné informace o aféře Watergate dvojici mladých reportérů Foto: Eva Paseková - repro Daily News

Historie whistleblowerů: Od Deep Throat ke Snowdenovi

Oznamovatelé (whistlebloweři) jsou osoby, které oznamují protiprávní jednání, k němuž došlo v tzv. pracovním kontextu. Právě díky oznamovatelům je často možné těmto protiprávním jednáním předejít či alespoň zmírnit hrozící škody na veřejném i soukromém majetku, životním prostředí nebo dokonce zabránit ztrátám na lidských životech.

V České republice je od 1. srpna 2023 účinný zákon o ochraně oznamovatelů, jehož smyslem je nastavení právního rámce whistleblowingu a zakotvení pravidel pro předcházení postihu, kterému mohou být oznamovatelé kvůli svému jednání vystaveni. Zákon tak oznamovatele chrání před odvetou (např. před ztrátou zaměstnání, šikanou nebo ohrožením bezpečí sebe či svých blízkých) a povinným subjektům (zaměstnavatelům) ukládá povinnost zavést a nastavit spolehlivý systém pro oznamování uvnitř svých organizací.

Pro oznamovatele se ve světě používá termín whistleblowing – doslova hvízdání na píšťalku -, týká se upozorňování na podezřelé, neetické nebo trestné jednání na pracovišti, které se děje se souhlasem nadřízených a které jde proti veřejnému zájmu či ohrožuje veřejnost. Podle zažitého anglického sousloví se má právě pískáním upozornit na porušování pravidel. Výraz se používá od 70. let minulého století, poprvé s ním podle údajů organizace Transparency International přišel v roce 1971 americký politik, právník a aktivista Ralph Nader.

V rámci EU byla směrnice na ochranu oznamovatelů protiprávní činnosti přijata v říjnu 2019. Jejím smyslem je vytvořit takové prostředí, ve kterém se oznamovatelé (takzvaní whistlebloweři) nebudou muset obávat jakékoliv sankce v případě, že oznámí protiprávní jednání. Opatření má pomoci lidem, kteří na svém pracovišti odhalí například praktiky ohrožující veřejné zdraví, ochranu dat, bezpečnost produktů či dopravy nebo jadernou bezpečnost. Týká se veřejného sektoru i soukromých firem s 50 či více zaměstnanci.

Unie dala členským zemím na začlenění nové směrnice do svého práva dva roky, lhůta pro její začlenění do právních řádů členských států uplynula v prosinci 2021. Některé unijní země přijaly příslušné zákony ještě před evropskou směrnicí, některé začlenily do svého právního systému směrnici.

Česko s přijetím směrnice otálelo a Evropská komise kvůli tomu podala v březnu 2023 na ČR žalobu. Komise svůj záměr zažalovat ČR a dalších sedm států oznámila v únoru téhož roku. Porušení povinností plynoucích z unijních smluv se podle Bruselu týkalo také Německa, Estonska, Španělska, Itálie, Lucemburska, Maďarska a Polska.

Sněmovna návrh zákona vycházející z evropské směrnice schválila loni v dubnu a Senát přijetí zákona umožnil 1. června. Sice jej neschválil, ale ani neodmítl a neupravil. Zákon pak 7. června podepsal prezident Petr Pavel. Snaha o legislativní úpravu takzvaného whistleblowingu se v Česku objevila v minulých volebních obdobích opakovaně. Zákon o ochraně oznamovatelů nabyl účinnosti od 1. srpna 2023 nejprve pro velké firmy, od 15. prosince byla jeho účinnost rozšířena na firmy s více než 50 zaměstnanci.

Oznamovatelé protiprávního jednání jsou ze zákona chráněni před případnou odvetou zejména zaměstnavatelů. Norma se týká nejen oznámení trestných činů, ale i závažných přestupků s horní hranicí postihu nejméně 100.000 korun. Zákon, v němž koalice zakotvila jen nezbytně nutná pravidla, se nevztahuje na anonymní oznámení ve státní správě. Ochrana se podle zákona netýká jen oznamovatele, ale také osob jemu blízkých a lidí, kteří se podíleli na přípravě oznámení.

Symbolem whistleblowerů je píšťalka Foto: Pixabay

Ministerstvo spravedlnosti podle šéfa protikorupčního odboru ministerstva Jiřího Kaprase loni obdrželo 81 externích oznámení podle zákona na ochranu oznamovatelů. Dvacítku z nich vyhodnotilo jako důvodná a předalo je dalším orgánům. Před platností zákona obdrželo ministerstvo 50 podnětů za rok a půl.

Například ve Francii původně zákon z roku 2007 poskytoval ochranu pouze osobám, které oznámí korupční trestné činy na svém pracovišti. Předloni ale tato země implementovala do právního řádu evropskou směrnici. Ochrana se tak vztahuje na všechny fyzické osoby, ale také na subjekty, jako jsou nevládní organizace nebo odbory. Vojenskému personálu je nyní poskytována stejná úroveň ochrany jako ostatním státním zaměstnancům, pokud neprozradí informace, které mohou poškodit národní bezpečnost. Zákon také zpřísňuje sankce proti osobám, které se rozhodnou „šikanovat“ či jinak poškozovat oznamovatele. Mohou dostat až tříletý trest vězení nebo pokutu do výše 45.000 eur, u firem je to 60.000 eur.

Jako první země z východního bloku zavedlo komplexní ochranu oznamovatelů ještě před unijní směrnicí v roce 2004 Rumunsko.

Ve Velké Británii chrání oznamovatele z řad soukromého i veřejného sektoru zákon z roku 1998. Jeho zajímavostí je, že se vztahuje i na případy, kdy je zaměstnanec podle pracovní smlouvy vázán mlčenlivostí. V Británii funguje speciální úřad, který pomáhá oznamovatelům pomoci najít jiné zaměstnání v případě, že již ve firmě, kde odhalili nekalé praktiky, nechtějí pracovat.

V USA byl první zákon na ochranu oznamovatelů přijat již v 18. století. V současnosti platí zákon z roku 1989, který se vztahuje na současné i bývalé vládní zaměstnance. K účelům oznamování i řešení možných odvetných opatření vznikl Úřad zvláštního poradce. Pro soukromý sektor byl na federální úrovni přijat zákon v roce 2002, a to v reakci na řadu finančních skandálů velkých společností (Enron, Adelphia, WorldCom a další). V USA se ale právní ochrana liší podle předmětu oznámení a někdy podle státu. Na federální úrovni existují rovněž speciální zákony, které zajišťují ochranu oznamovatelů ve zvláštních oblastech činnosti jako je ochrana ovzduší nebo oblast energetiky. Zákony ale nechrání osoby, které jsou obviněny z velezrady, špionáže a dalších vážných zločinů.

K nejznámějším případům takzvaných whistleblowerů patří Edward Snowden, který předal médiím informace o americkém tajném protiteroristickém programu. Mediálně sledovaný byl i případ vojína Bradleyho Manninga (nyní Chelsea Manningová). V Česku je známý případ Libora Michálka, který upozornil na údajné korupční tlaky v aféře s údajnou manipulací zakázek na Státním fondu životního prostředí (SFŽP) tehdejšího ministra životního prostředí Pavla Drobila (ODS) a jeho poradce Martina Knetiga. Drobila kvůli podezření z korupce prověřovala policie, případ ale odložila.

Do dějin také vstoupil někdejší náměstek ředitele FBI Mark Felt, který předal důvěrné informace o aféře Watergate dvojici mladých reportérů deníku The Washington Post, Carlu Bernsteinovi a Bobu Woodwardovi. Aféra, která začala v červnu 1972, kdy policie zadržela pět mužů při pokusu instalovat odposlouchávací zařízení ve štábu Demokratické strany ve Washingtonu, vedla v srpnu 1974 k abdikaci republikánského prezidenta USA Richarda Nixona. O tom, že klíčový anonymní zdroj, přezdívaný Deep Throat (Hluboké hrdlo), byl právě Felt, se veřejnost dozvěděla až v roce 2005.

Pravidelně aktualizované informace o zákonu o ochraně oznamovatelů a aktivitách Ministerstva spravedlnosti v této oblasti naleznete na https://oznamovatel.justice.cz/.

(epa, čtk)