Ministr spravedlnosti Pavel Blažek nepodá kárnou žalobu na soudce odvolacího senátu Krajského soudu v Brně (KS), kteří rozhodovali v případu dívky zneužívané otčímem. Ministerstvo spravedlnosti (MSp) totiž dospělo k závěru, že aktuální znění zákona o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a exekutorů (kárný zákon) mu to neumožňuje. České justici to sdělil mluvčí MSp Vladimír Řepka.
Soudci odvolacího senátu Krajského soudu v Brně (KS) Mária Petrovková, Dana Kancírková a Miroslav Novák nebudou za své rozhodnutí v případu „podmínka za znásilnění“ čelit kárné žalobě. Ministr spravedlnosti Pavel Blažek se totiž rozhodl kárnou žalobu nepodat.
Čtěte také: Nejvyšší soud: V kauze dívky znásilňované otčímem byl trest nepřiměřeně mírný
„K výše uvedenému je třeba uvést, že k porušení zákona tak, jak bylo Nejvyšším soudem shledáno, došlo při rozhodovací činnosti soudu. Podle ustálené judikatury kárného soudu může být pochybení při rozhodovací činnosti s ohledem na ústavně zakotvenou nezávislost soudního rozhodování důvodem pro zahájení kárného řízení s příslušným soudcem v zásadě pouze tehdy, pokud je z okolností případu patrno, že buď 1) bylo porušeno jednoznačné znění aplikované právní normy, anebo 2) nebylo respektováno zrušovací rozhodnutí nadřízeného soudu v konkrétní věci či 3) existuje jednotná a ustálená judikatura nejvyšších soudů, kterou daný soudce odmítl akceptovat bez toho, aby svůj odlišný právní názor podepřel komplexní, racionální a transparentní konkurující argumentací. V daném případě však žádná z těchto premis naplněna nebyla,“ sdělil České justici mluvčí MSp Vladimír Řepka.
Mohlo by vás zajímat
Prolomení tajnosti hlasování
Dalším důvodem podle Řepky je, že současná právní úprava kárného řízení, ani judikatura kárných senátů neumožňují za účelem kárného řízení porušit tajnost protokolu o hlasování senátu. Tento „problém“ by měl být podle Řepky vyřešen až s případným schválením novely kárného zákona, kterým se nyní zabývá Poslanecká sněmovna.
„Na základě výše uvedeného nezbylo ministru spravedlnosti než přijmout závěr, že nejsou naplněny podmínky pro podání kárného návrhu proti členům senátu 9To pro jejich postup v tzv. kauze Anička,“ uvedl ve vyjádření Řepka.
Ministr Blažek s rozhodnutím vyčkával na stanovisko předsedy KS v Brně Milana Čečotky. Ani podle Čečotky nebyly splněny podmínky pro podání kárné žaloby, což již před časem sdělil České justici.
Čečotka ve stanovisku pro ministra uvedl, že ačkoliv došlo při rozhodování senátu k pochybení, nenaplňovalo podle kárné judikatury znaky kárného provinění. Kvalita rozhodování daného senátu podle něho nijak negativně nevybočuje a Nejvyšší soud (NS) jeho rozhodnutí zrušil v posledních letech „v několika málo případech“.
„Rozhodně nelze konstatovat, že by se jednalo o opakované a úmyslné hrubé porušování zákona, které by znamenalo ohrožení důvěry v odborné rozhodování soudu. Samotné nesprávné uvážení, či zvolení nesprávného procesního postupu, nemůže být bez dalšího považováno za kárné provinění soudce. Navíc jsem nucen připomenout, že kárná odpovědnost soudce je přísně individuální a má-li kárné provinění spočívat v podílu soudce na rozhodování senátu, musí být prokázáno, že to byl právě dotyčný soudce, který se dopustil zaviněného jednání naplňujícího znaky kárného provinění podle § 87 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích,“ napsal předseda KS v Brně ministrovi s tím, že pro účely kárného řízení nelze porušit tajnost protokolu o hlasování.
Ústavní stížnost
Proti pravomocnému rozhodnutí zmíněného senátu 9To KS v Brně byla poškozenou dívkou podána ústavní stížnost a také stížnost pro porušení zákona ministrem spravedlnosti.
Ministrově stížnosti vyhověl nedávno NS, který konstatoval, že rozhodnutím senátu KS v Brně byl porušen zákon ve prospěch obžalovaného. Soudcům odvolacího senátu vytkl například to, že v úvahu při rozhodování o trestu vzali i skutečnosti, které neprováděli dokazováním ve veřejném zasedání, popřípadě zohlednili jako důkaz úřední záznam o podání vysvětlení poškozené, ačkoliv k tomu nebyl vyžádán souhlas ani její, ani státního zástupce. Soudci odvolacího soudu podle NS také nezkoumali řádně zdravotní stav poškozené, ani rodinné a majetkové poměry obžalovaného a vycházeli toliko z jeho vlastní výpovědi.
Ústavní stížnost poškozené dívky byla v květnu předložena k rozhodnutí plénu Ústavního soudu (ÚS), a podle informací České justice ji má jako soudce zpravodaj Tomáš Langášek. ÚS pak řízení o stížnosti v červnu přerušil do doby rozhodnutí NS s tím, že zároveň stěžovatelku vyzval, aby pak případně na rozhodnutí NS reagovala a stížnost doplnila.
To se tak stalo prakticky obratem po zveřejnění rozhodnutí NS. Stěžovatelka, kterou i v řízení o ústavní stížnosti před ÚS zastupuje její dřívější zmocněnec, advokát Marcel Jurčaga, namítá, že ačkoliv NS vyhověl ministrově stížnosti a konstatoval porušení zákona ve prospěch obžalovaného, jejích individuálních práv se to nijak netýká. I z toho důvodu pak ani nenamítá podjatost ústavního soudce Pavla Šámala, jehož manželka, Milada Šámalová, byla předsedkyní senátu NS, který o ministrově stížnosti rozhodoval.
V doplnění stížnosti pak předestírá argumenty, proč by ÚS měl jejímu podání vyhovět a pravomocné rozhodnutí odvolacího senátu KS v Brně zrušit. Nemá-li být totiž Ústava samomluvou, pak je třeba, aby vadný stav zrušen.
V jejím případě nastalo to, že byla obětí opakovaného a vrstveného zneužití moci, které zasáhlo do jejích substanciálního práva na důstojnost, soukromí a nebýt podroben nelidskému zacházení. Rozměr zneužití moci, jednou tradiční a jednou legální, ze strany toho, kdo tuto moc měl, aby ji chránil, je zde přítomen po celou dobu a po všechny fáze vrstveného zásahu.
Nezradil ji totiž jen ten, kdo ji měl v rámci rodiny chránit a kdo zneužil svou moc a autoritu proti ní. Zradil ji i stát, který ji měl před tímto selháním chránit. I ten zneužil svou moc k tomu, aby ji nadále stigmatizoval, viktimizoval a tím i ponížil a zaútočil na její důstojnost.
Systém je špatný pro oběti
Vyvstává tak podle stěžovatelky otázka, jestli v případě, kdy oběť takového jednání stojí v kontextu národního státu před poslední instancí jakékoliv moci, která může do nastolených poměrů zasáhnout, tedy před Ústavním soudem, se jeví jako vhodné normovat pravidla ochrany takových obětí tak, že namísto obvyklé derogace a pokynu „znova a lépe“ Ústavní soud zrovna v této jediné skupině případů konstatuje „bylo to špatně, ale necháme to být“. Podle stěžovatelky by se touto cestou ochrana obětí ubírat neměla.
Překážkou takového rozhodnutí by neměla být ani námitka, že Ústavní soud není trestním soudem, překážka věci rozhodnuté, ani zásada ne bis in idem. O vině a trestu rozhodl nalézací soud, stěžovatelka napadá rozhodnutí soudu odvolacího. A jestliže platí, že důsledky prolomení pravomocného rozhodnutí může mít řízení o dovolání nebo o obnově řízení, lze tak akceptovat, že důsledky řízení o ústavní stížnosti mohou být srovnatelné. Mimo jiné i proto, že nástroj ústavní stížnosti má vyšší hierarchické postavení a širší, zcela obecný účel.
„Ze všech těchto důvodů by tedy Ústavní soud měl přijmout takové řešení právní otázky, které připustí derogaci trestněprávních rozhodnutí v neprospěch obžalovaných. Tento procesní závěr ostatně nemůže být jiný, pokud Ústavní soud akceptuje hmotněprávní myšlenku, která mu je v podstatě oktrojována judikaturou Evropského soudu pro lidská práva ale i společenským vývojem, že práva obětí trestných činů spojených se zásahem do života zdraví a lidské důstojnosti jsou významná a ochrany hodná. Jestliže Ústavní soud v sobě našel v minulosti sílu rušit ústavní zákon a nadřadit svůj výklad práva nad právo Evropské unie, měl by nalézt i sílu pro tento potřebný krok,“ konstatuje se v doplnění stížnosti.
Petr Dimun
