Ústavní soud (ÚS) nálezem z 10. července zrušil rozsudky nižších soudů, které odmítly odškodnit ty, kteří se cítili být poškozeni nařízením nosit povinně roušky v době epidemie nemoci Covid-19. Právnička Vendula Zahumenská se u obecných soudů domáhala odškodnění za nemajetkovou újmu právě kvůli nošení ochrany úst. Soudy podle ÚS chybovaly, když se žalobou odmítly zabývat s tím, že nárok už dříve podala jiná osoba. „Obecné soudy však pochybily, pokud se naplněním podmínek dostatečně nezabývaly, ačkoliv argumentace stěžovatelky k jejich naplnění zřejmě směřovala,“ uvedl senát ve složení Josef Fiala, Zdeněk Kühn a Milan Hulmák.
Ústavní stížnost podala Vendula Zahumenská, zastoupená manželem a advokátem Davidem Zahumenským Po soudech chtěla, aby ministerstvu zdravotnictví přikázaly nahradit nemajetkovou újmu, která vznikla kvůli tomu, že ministerstvo zdravotnictví době epidemie nemoci Covid-19 nařizovalo nošení roušek. Nařízení se však podle soudů ukázalo jako nezákonné, protože neobstálo při soudním přezkumu.
Obecné soudy s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedly, že odškodnění se již domáhá jiný občan a že za nezákonné nařízení nelze plošně odškodňovat.
Ministerstvo zdravotnictví uvedlo, že mimořádné opatření nemůže zakládat právo na odškodnění, a to ani za předpokladu, že by se stěžovatelka domáhala jeho zrušení. „Nepředvídatelné přírodní události, jakou je plošná epidemie ohrožující celé obyvatelstvo České republiky, jsou vyšší mocí, z povahy věci je lze obtížně předvídat a jsou proto kladeny vysoké nároky na rychlou reakci státu ve prospěch celé společnosti. Opatření takto vydávaná vzhledem k rozmanitosti právních vztahů a ekonomických dopadů musí být poměřovány mj. s principy nejvyšší hodnoty, předběžné opatrnosti a prevence. Princip nejvyšší hodnoty nastoluje základní myšlenku ochrany života a zdraví člověka a lidské společnosti jako nejvyšší hodnotu, která má být chráněna,“ uvedl resort.
Jde o případ hodný zvláštního zřetele? Soudy to musí posoudit
ÚS připomněl, že podle čl. 36 odst. 3 Listiny má právo na náhradu škody každý, komu byla způsobena nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. „V této souvislosti je vhodné připomenout velmi úzkou vazbu tohoto práva s ústavním pořádkem. Odpovědnost za újmu způsobenou výkonem veřejné moci vyplývá přímo z principů materiálního právního státu,“ stojí v nálezu, který má Česká justice k dispozici.
Ani opatření obecné povahy nemůže být podle ÚS pro veřejný zájem na jeho přijetí být bez dalšího vyloučeno z možnosti domáhat se náhrady za újmu. „A to ani s odkazem na úpravu ve zvláštních zákonech (krizový zákon, pandemický zákon), které ostatně upravují odpovědnost i za zákonná opatření a bezezbytku se nekryjí s úpravou v zákoně č. 82/1998 Sb.,“ uvádí ÚS. Jednou z podmínek podle § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. je vyčerpání všech procesních prostředků, které k ochraně práva poškozenému právní řád nabízí, ledaže jde o případ zvláštního zřetele hodný.
ÚS zdůrazňuje, že nepředjímá, zda v posuzované věci jsou důvody zvláštního zřetele hodné naplněny. Obecné soudy však pochybily, pokud se naplněním podmínek dostatečně nezabývaly, ačkoliv argumentace stěžovatelky k jejich naplnění zřejmě směřovala. „Obecné soudy vázány názorem Ústavního soudu budou muset primárně posoudit, zda okolnosti případu nezakládají důvody zvláštního zřetele hodné. V případě, že soudy shledají existenci důvodů zvláštního zřetele hodných, bude třeba se věcně vypořádat s otázkou, zda jsou naplněny další podmínky pro přiznání zadostiučinění, zejm. zda stěžovatelce vznikla újma, která je v režimu zákona č. 82/1998 Sb. nahraditelná. Ani v tomto ohledu Ústavní soud na tomto místě nijak nepředjímá, k jakým závěrům obecné soudy dospějí,“ uzavírá nález.
Eva Paeková
