Diskriminace z důvodu nízkého věku se dopouští Česká republika, když v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže stanovila lhůtu pro přezkum vazby na půl roku. Dospělí ve vazbě mohou o přezkum žádat po třech měsících. Vláda před Evropským soudem pro lidská práva nedokázala český lex specialis rozumně vysvětlit, uvedl v rozsudku Štrasburk. Ústavní soud navíc shledal, že v tomto případě konalo místně nepříslušné státní zastupitelství.
Stěžovatel před Evropským soudem pro lidská práva Pavel Spišák se narodil v roce 2003 a žije ve Všehrdech. V listopadu 2020, kdy mu bylo sedmnáct let, byl zatčen pro podezření z loupeže a těžkého ublížení na zdraví. Zahájené trestní stíhání bylo v prosinci rozšířeno o pokus o vraždu. Tou dobou byl stěžovatel za jiný čin v podmínce.
Dne 23. listopadu 2020 rozhodl Obvodní soud pro Prahu 4 o jeho vzetí do vazby kvůli riziku ovlivňování vyšetřování a pokračování trestné činnosti podle čl. 67 odst. b) a c) trestního řádu a § 46 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Stížnost proti rozhodnutí Městský soud v Praze zamítl.
Dne 24. března 2021 stěžovatel podal žádost o propuštění, v níž mimo jiné tvrdil, že měl být propuštěn, protože v tříměsíční lhůtě do 23. března 2021 nebylo rozhodnuto o jeho ponechání ve vazbě. Lhůta pro automatický pravidelný přezkum jeho zadržení již vypršela.
Přezkum vazby u mladistvých až po půl roce
Okresní soud pro Prahu-východ žádost 15. dubna 2021 žádost zamítl s odůvodněním, že čl. 72 odst. 1 trestního řádu se ve věcech nezletilých nepoužije, neboť čl. 47 odst. 1 zákona č. 2018/2003 stanoví, jako lex specialis, že předběžná vazba nezletilého stíhaného pro závažné trestné činy je omezena na šest měsíců a může být prodloužena o dalších šest měsíců, a tato lhůta stále neuplynula. Odvolání bylo bez odůvodnění zamítnuto.
Mezitím Vrchní soud v Praze dne 28. dubna 2021 rozhodl o prodloužení stěžovatelovy zabezpečovací detence o šest měsíců, do 20. listopadu 2021.
Stěžovatel podal odvolání, ve kterém mimo jiné tvrdil, že ustanovení je v tomto případě v rozporu s Ústavou, neboť zvláštní úprava pro nezletilé jim poskytuje nižší ochranu než dospělým vězňům. Dovolání bylo zamítnuto Nejvyšším soudem dne 2. června 2021, shrnuje události ESLP.
Úplný text rozsudku ESLP ve věci Spišák v. ČR, jak byl vyhlášen 20. června, je zde.
Dne 20. května 2021 nastoupil stěžovatel na osmnáct měsíců do výkonu trestu odnětí svobody na základě dohody o vině a trestu. Doba jeho vyšetřovací vazby, tedy od 20. listopadu 2020 do 20. května 2021, byla započten proti jeho trestu, uvádí ESLP.
Rozhodoval nepříslušný soud?
V červenci 2021 rozhodl Ústavní soud o stížnosti nezletilého proti původnímu rozhodnutí pražských soudu o vazbě. Podle policejních lustrací byly proti stěžovateli již jedenáctkrát zahájeny úkony trestního řízení, a to několikrát pro násilnou trestnou činnost. Z poznatků orgánů sociálně-právní ochrany dětí vyplývá, že stěžovatel má násilné sklony a pravděpodobně užívá pervitin. Bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro podezření ze spáchání vraždy ve stadiu pokusu, shrnul Ústavní soud důvody vazby.
Nezletilý odsouzenec namítal, že o jeho vazbě rozhodl nepříslušný soud. Podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže „koná řízení ten soud, v jehož obvodu obviněný bydlí, a nemá-li stálé bydliště, soud, v jehož obvodu se zdržuje nebo pracuje. Toto ustanovení platí pro celé trestní řízení, tedy i přípravnou fázi“, uvedl v ústavní stížnosti.
V doplnění stížnosti pak mladík namítl, že v jeho věci nebylo včas rozhodnuto o dalším trvání vazby. „Návrh státního zastupitelství na další ponechání stěžovatele ve vazbě nebyl soudu doručen, avšak stěžovatel nebyl z vazby propuštěn, jak přikazuje zákon. Lhůta pro pravidelný tříměsíční přezkum počíná běžet od okamžiku vyhlášení usnesení, jímž se rozhodovalo o stěžovatelově stížnosti,“ uvedl odsouzený.
Neústavnost jde za státním zastupitelstvím
Senát vedený předsedou Pavlem Šámalem situace podrobně rozebral včetně replik státního zastupitelství. „U mladistvých obviněných nebylo doposud určení místní příslušnosti soudu pro rozhodování o vazbě v judikatuře jednoznačně vyřešeno. Zákonná ustanovení nedávají v tomto směru jasná vodítka,“ uvedl Soud s tím, že podle trestního řádu je příslušnost soudu odvozena od činnosti státního zastupitelství.
Zvláštní kategorií je pak podle Soudu rozhodování soudů o vazbě v časové tísni, jak svůj postup zdůvodnilo státní zastupitelství, takže nemohlo věc postoupit místně příslušnému úřadu. Ústavní soud však ve věci výjimečné okolnosti neshledal.
„Bylo povinností obou státních zastupitelství učinit všechny potřebné kroky k tomu, aby byl případný návrh na vzetí stěžovatele do vazby podán u místně příslušného soudu (a tedy místně příslušným státním zastupitelstvím), kterým byl jedině okresní soud (k ústavně konformní interpretaci § 26 trestního řádu viz nález sp. zn. Pl. ÚS 4/14). Na odlišném postupu se přitom nemohou ,shodnout´,“ uvedl Ústavní soud. Podle ÚS státní zastupitelství podalo návrh nepříslušnému soudu. Poté Ústavní soud rozhodnutí obvodního a městského soudu o vazbě zrušil.
Úplné znění usnesení Ústavního soudu je zde.
ÚS: Podle zákona může vazba mladistvého trvat půl roku
Jinak tomu bylo se stížností na tříměsíční automatický přezkum vazby. Ústavní soud uvedl, že stěžovatel měl předložit odlišný petit a věcí se bude zabývat v další stížnosti. Tuto stížnost následně Soud zamítl.
„Jde-li o napadená rozhodnutí vrchního soudu a Nejvyššího soudu, jimiž byla podle § 47 odst. 1 a 3 zákona o soudnictví ve věcech mládeže prodloužena stěžovatelova vazba o dalších šest měsíců, ani v nich Ústavní soud neshledal žádný ústavněprávní deficit, uvedl senát předsedy Jana Filipa, který přisvědčil Nejvyššímu soudu, že „neinformování stěžovatele vrchním soudem o vedení řízení o prodloužení vazby je toliko procesním pochybením“, neboť stěžovatel neměl právo být znovu vyslechnut soudcem. „V procesním postupu vrchního soudu tak nelze již jen z tohoto důvodu spatřovat porušení ústavních práv stěžovatele,“ uvedl Soud.
Navíc omezení jeho osobní svobody vazbou mohlo podle § 47 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže trvat toliko šest měsíců, nedošlo-li by v mezidobí k rozhodnutí o prodloužení vazby. Prodloužení vazby napadeným rozhodnutím vrchního soudu se tak ve stěžovatelově právní sféře nikterak neprojevilo, a nepředstavuje tedy rozhodnutí, jímž by mohlo dojít k porušení stěžovatelových základních práv a svobod, uzavřel Ústavní soud. Soud prohlásil stížnost za nepřípustnou.
Úplné znění usnesení ÚS je zde.
Český lex specialis uzákonil nepříznivé zacházení
Takový postup napadl stěžovatel u Evropského soudu pro lidská práva jako diskriminační, když v jeho případě české úřady vyloučily automatický tříměsíční přezkum vazby, naopak postupovaly podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže. „Byl tedy vystaven odlišnému zacházení pouze z důvodu jeho nízkého věku, shrnuje stížnost Evropský soud pro lidská práva.
Zákaz diskriminace zakotvený v článku 14 přesahuje požívání práv a svobod, které Úmluva a její protokoly vyžadují, aby každý stát zaručil a vztahuje se i na další zaručená práva kteréhokoli článku Úmluvy. Je použitelný i na prodlužování vazby, uvedl Soud.
V projednávané věci není zpochybňováno, že stěžovatel byl stíhán pro zvlášť závažný trestný čin, a že v důsledku toho byla počáteční doba jeho zadržení omezena na šest měsíců podle § 47 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Toto ustanovení dále stanovilo prodloužení stěžovatelovy vazby na konci tohoto počátečního období o dalších šest měsíců, jednou před soudním řízením a jednou v jeho průběhu, shrnul ESLP.
Podle ESLP z tuzemské praxe vyplývá, že „české soudy považují § 47 a 48 zákona o soudnictví ve věcech mládeže za lex specialis, který vylučuje použití obecných ustanovení trestního řádu o držení obviněné osoby ve vazbě na mladistvé, včetně § 72 odst. 1 trestního řádu“. „Tento konkrétní aspekt právní úpravy tedy stanovil méně příznivé zacházení se stěžovatelem jako s mladistvým,“ uvedl dále Soud.
Rozdílná pravidla vazby nedokázala vláda vysvětlit
„Soud je toho názoru, že sporné rozdílné zacházení mezi stěžovatelem a dospělými zadrženými osobami je v rozporu s cílem, který sleduje vazba pro mladistvé a základním záměrem zajistit příznivější zacházení s mladistvými. Dále poznamenává, že vláda nedokázala přesvědčivě vysvětlit, jak bylo možné tento rozdíl v zacházení objektivně a rozumně odůvodnit,“ uvedl Evropský soud pro lidská práva. Faktory, které zdůrazňovali, byly spíše vysvětlením vztahu mezi lex specialis a lex generalis , který vedl k rozdílnému zacházení, dodal Soud.
Souhrnně řečeno, jelikož vláda nepředložila žádný přesvědčivý argument, který by odůvodnil vyloučení stěžovatele z tříměsíčního automatického přezkumu jeho zadržení, soud dospěl k závěru, že tento rozdíl v zacházení na základě věku představoval diskriminační zacházení se stěžovatelem. Došlo tedy k porušení článku 14 ve spojení s článkem 5 Úmluvy.
Evropský soud pro lidská práva přiznal stěžovatel částku 6 000 euro za nemajetkovou újmu a 5 000 euro za náklady řízení.
Irena Válová
