Vystudoval Právnickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. Funkci asistenta Nejvyššího soudu vykonává Michael Kincl od roku 2002. Nyní působí jako asistent soudce trestního kolegia Jana Engelmanna. Jak práci asitsenta hodnotí prozradil pro čtvrtletník Nejvyššího soudu AEQUITAS.
V době, kdy jste začal vykonávat funkci asistenta soudce, byli asistenti u Nejvyššího soudu celkem novinkou. Jaké byly tyto začátky?
Na své začátky u Nejvyššího soudu si pamatuji poměrně přesně. Bylo to v dubnu 2002. Shromáždili jsme se ráno na personálním oddělení. S velkou úlevou jsem zjistil, že řada mých nových kolegů se mnou studovala právnickou fakultu. Po přivítání nám paní Pazderová sdělila, kde budeme mít kanceláře. Mě s dalšími 5 kolegy posadili do kanceláře č. 32, což bylo místo bývalé kantýny. Musím říct, že na kolegy jsem měl ve všech svých působištích poměrně štěstí, takže jsme spolu výborně vycházeli, a to i zde. Na začátky u Nejvyššího soudu tak vzpomínám velmi rád, navíc jsem byl o 22 let mladší.
Nyní už jsou asistenti zaběhnutou praxí s přesně určenou náplní práce. Mohl jste si v začátcích svého asistentování tak trochu formovat náplň práce?
Náplň práce byla obdobná jako nyní. Je pravdou, že v dané době bylo třeba celý systém nastavit. Šlo to ovšem poměrně rychle, a to i u mých kolegů. V rámci předchozích působišť jsem vedl různé druhy správního řízení, takže jsem věděl, že bude třeba realizovat určité úkony, než bude moci být příslušné podání projednáno (např. ověřeno, zda vše bylo podáno ve lhůtě apod.). Pamatuji si, že jsem se se svým nadřízeným, kterým byl tehdy doktor Petr Hrachovec, sešel poměrně brzy a vyjasnili jsme si, co po mně bude požadovat. Vše se samozřejmě v průběhu upravovalo s ohledem na konkrétní situaci a potřebu dané věci.
Jak podle Vás může absolvent nebo i ještě student zvýšit svoje šance na to být vybrán na pozici asistenta soudce?
Rozhodně není na škodu, pokud prokáže co největší znalosti. Doktor Hrachovec vždy s úsměvem říkal, že práce u Nejvyššího soudu nese výrazné rysy vědecké práce. Tím chtěl říct, že v rámci rozhodovací činnosti je třeba mnohdy řešit otázky značně odborné, zasahující do různých odvětví práva a nejen nich. Pak je určitě dobré se o práci asistenta soudce Nejvyššího soudu zajímat již v průběhu studia, pokud je mi známo, je zde možno realizovat studentskou praxi atd.
Ve své funkci jste od roku 2002, tedy už 22 let, jak jste sám uvedl. Jak se práce asistentů za ty roky změnila?
Řekl bych, že náplň práce asistenta je stále velmi podobná. Vždy samozřejmě záleží na konkrétním soudci (soudkyni), jak systém spolupráce s asistentem nastaví. V průběhu doby samozřejmě přibylo množství administrativy, což je průvodním jevem v celé společnosti.
Co vám na pozici asistenta připadalo lepší před rokem 2010? A co naopak nyní?
Předně musím říct, že jsem měl štěstí na nadřízené a kolegy, včetně kolegyň a kolegů z administrativy. Takže z hlediska osobních vztahů hodnotím celou dobu svého působení jako výbornou. Významnou změnou však bylo zprovoznění nové budovy a výrazné zlepšení pracovních podmínek pro asistenty. Již jsem zmínil své působení v kanceláři č. 32. Tam nás původně sedělo 6. Velkou výhodou bylo, že tato kancelář disponovala poměrně velkou kuchyňkou. Zhruba 2 roky před zprovozněním nové budovy však tato kuchyňka byla zrušena a do nově vzniklé místnosti byly posazeny další 2 kolegyně, takže nás v tomto prostoru působilo 8. Řada mladších kolegů toto nepamatuje, my jsme tyto „velkokapacitní“ kanceláře s nadsázkou označovali za „autobus“. Musím však dodat, že toto považuji za výbornou a obohacující životní zkušenost, neboť jsme se museli naučit fungovat tak, abychom nerušili své kolegy při práci. Člověk tak musel prokázat výraznou adaptabilitu a sociální inteligenci, což se hodí do dalšího života, a to nejen pracovního.
Na začátku jste působil jako asistent doktora Hrachovce, který byl v senátu specializujícím se i na stížnosti pro porušení zákona. Nyní jste u doktora Engelmanna se stejnou specializací. Je přesto v něčem Vaše práce rozdílná?
Jen pro úplnost doplním, že senáty obou zmíněných soudců projednávaly a projednávají rovněž dovolání a řeší i další agendu. Já osobně jsem plnil a plním především úkoly v dovolacím řízení. Konkrétně na doktoru Petru Hrachovcovi i doktoru Janu Engelmannovi oceňuji jejich velkou odbornou erudici, nadhled a smysl pro humor (místy černý, což mé povaze naprosto vyhovuje). Jinak náplň práce byla velmi podobná. Musím však dodat, že více než 2 roky jsem rovněž působil na ODAJ pod vedením JUDr. Petry Polišenské. Zde jsem získal naprosto jiný pohled na judikaturu a práci s ní, což mi velmi pomáhá v současné činnosti.
Řekla bych, že každý si na své práci najde něco více či méně zajímavého. Která část asistentské činnosti je pro Vás nejzajímavější? Kdy jste si řekl, že má tato práce opravdu smysl?
Osobně považuji za nejzajímavější posuzování samotného případu a vypracování nástinu příslušného rozhodnutí, včetně práce s judikaturou. To, že má práce u Nejvyššího soudu smysl, si říkám pokaždé, kdy Nejvyšší soud koriguje rozhodnutí soudů nižších stupňů, u kterých se v daném případě domnívám, že nejsou správná. A to není prosím kritika práce zcela jistě záslužné činnosti nižších soudů, pouze při výkonu spravedlnosti, který bude vždy záležitostí lidí, je někdy dobré mít od věci odstup a dívat se na ni s jistým nadhledem, což soudci a soudkyně Nejvyššího soudu nepochybně umí.
Je něco, co by se podle Vás mohlo pro asistenty zlepšit? Ať už co se týká pracovního zázemí nebo náplně práce.
Jako pamětník musím říct, že situace se v mnohém zlepšila. O zlepšení pracovních podmínek ve vztahu k pracovnímu prostoru (nová budova) jsem se zmínil výše. Oceňuji rovněž možnost práce z domova. Ta například v mém případě vede k tomu, že cca 1 až 2 hodiny, které jsem dříve trávil dopravou z práce a do práce, mohu věnovat samotné práci. Jinak myslím, že náplň práce a samotný její výkon je především záležitostí dohody mezi daným soudcem a asistentem. Jen ti vědí, co jim vyhovuje. A domnívám se, že by to tak mělo zůstat i do budoucna.
V poslední době je otázka finančního podhodnocení pracovníků justice zmiňována v médiích. Tato problematika se nevyhýbá ani Nejvyššímu soudu. Bylo ale kromě finančního ohodnocení něco dalšího, co Vás motivovalo pro setrvání na pozici asistenta?
Přiznám se, že problémy s podfinancováním justice jsem zaznamenal již před svým nástupem na Nejvyšší soud v roce 2002. A je vidět, že od té doby se situace příliš nezměnila. Justice přes své silné pravomoci nikdy nebude „silovým“ resortem jako finance či průmysl. Ze svých předchozích zaměstnání vím, že státní rozpočet není nafukovací a resortů je mnoho. Proto oceňuji snahy vedení Nejvyššího soudu o to, aby finanční situace zaměstnanců byla napravena a věřím, že soustavný „tlak“ své ovoce přinese. Pokud jde o to, co mě motivuje k setrvání na pozici asistenta, je to především určitá samostatnost a odbornost dané funkce. Osobně mám rád, když je mi zadán úkol a termín. To mi stačí. S doktorem Engelmannem jsme si vytvořili způsob spolupráce, který nám v tomto ohledu naprosto vyhovuje.
Když se podíváme na věkovou strukturu asistentů u Nejvyššího soudu, jedná se z víc jak poloviny o mladé lidi do 35 let, pro něž může tato pozice být první pracovní zkušeností. Měl byste pro začínající asistenty nějakou radu?
Nevím, zda jsem tou pravou osobou, která má mladším kolegům cokoliv radit. Tak snad jen, že já se osobně řídím prastarou zásadou „vím, že nic nevím“. To se mi v praxi mnohokrát osvědčilo. Tato pokora. A pak, že je vhodné maximálně využívat a naučit se výborně pracovat s judikaturou.
AEQUITAS
