Nakolik by se mělo evropské zemědělství uzavírat do sebe nebo otevírat světu? Pokud chce Evropa exportovat, potřebuje obchodní dohody. Jejich součástí pak musí být limity a podmínky, za kterých bude dovoz zemědělských a jiných komodit možný. „Naše prosperita, blahobyt, prostě vše je odvozené z volného obchodu,“ řekla v Eurodebatě Ekonomického deníku, České justice a Zdravotnického deníku s názvem Budoucnost Evropy – agenda pro nový Evropský parlament a Evropskou komisi poslankyně Evropského parlamentu Veronika Vrecionová (ODS).
Jako příklad zmínila dohodu Evropské unie se skupinou Mercosur, v níž je zastoupena například Brazílie, Argentina či Paraguay a Uruguay. Na otevřeném trhu by měla obecně stavět zemědělská politika také podle předsedy Asociace soukromého zemědělství České republiky Jaroslava Šebka. „Na planetě nejsme sami a vedle toho, že potřebujeme uplatnit naše zemědělské produkty, tak potřebujeme také využívat řadu jiných služeb. Takže se nám to hodí,“ poznamenal.
Šebek doplnil, že Česká republika do Evropské unie vstoupila proto, aby mohla být v nějakém společenství, a spolu s tím souvisí i konkurence. „Všichni o ní mluvíme, tak jí pojďme žít a naplňovat,“ řekl.
Účastnici Eurodebaty řešili také téma přebytků v zemědělství. Podle Šebka je to úkol pro nás samotné a ne pro svět okolo. Každý podnikatel by si podle něj měl položit otázku, jestli náhodou nepřispívá k problematickým přebytkům i on sám. „Zejména velké podniky staví své hospodaření na trojboji pšenice, řepka a kukuřice. Zemědělství je podle nich postavené na takzvaně tržních plodinách, ale tržní jsou přeci v podstatě všechny, pokud se nějak obchodují,“ upozornil.
Jedna věc je podle něj pochopitelně realita trhu, nicméně určující rozhodnutí vždy leží na každém zemědělci. „Záleží proto především na podnikatelském rozhodnutí každého sedláka, co a jak bude ve svých podmínkách dělat a třeba s jakou úrovní pestrosti nebo zpracování či přidané hodnoty to vyřeší. Velkopodnikání v zemědělství ale řadu standardních věcí v hospodaření staví do trochu jiné roviny,“ myslí si Šebek.
Mohlo by vás zajímat
Na podnikání v zemědělství je podle něj potřeba nahlížet jako na běžné podnikání se zisky na jedné straně a ztrátami nebo krachy na té druhé. „Zatím se to u nás zachraňovalo a sanovalo veřejnými financemi a tvářili jsme se, že vlastně není potřeba na systému nic měnit. Pokud máte ale špatně a příliš jednostranně nastavenou strukturu zemědělství, někde se to prostě projeví,“ uvedl. Asociace soukromého zemědělství České republiky je, podle něj, vedle zastropování dotací a jejich nasměrování především na drobnější či začínající subjekty spíše pro komplex menších či větších opatření, které by mohly k něčemu přispět z dlouhodobého hlediska.
Roli hrají i dezinformace
Válka na Ukrajině podle Vrecionové ukázala, že debata ohledně světových vývozů a dovozů může být zkreslená a ovlivněná dezinformacemi. Konkrétně zmínila příběh ukrajinského obilí. „Jde o zneužité téma,“ podotkla. V souvislosti s vyváženým ukrajinským obilím se mluvilo například o jeho kontaminaci, podle Vrecionové šlo ale o zlomky případů. V době, kdy vypukla válka na Ukrajině a byl ohrožen její vývoz obilí do třetích zemí a na Blízký východ, měla Evropa a velká část světa strach, zda bude dost potravin. Důsledkem bylo, že na ruské obilí tehdy nebyly podle Vrecionové uvaleny sankce a jeho objem na trhu vystoupal.
Teď by mělo situaci s ruským obilím řešit podle europoslankyně nastavení cla. Okomentovala také to, že Evropská unie přistoupila na bezcelní obchod s Ukrajinou a Komise aktuálně navrhuje prodloužit tento režim o další rok do června 2025. „Komise bude mít možnost, že pokud bude v souvislosti s členskými zeměmi docházet k nějakým výkyvům a začne se dovážet z Ukrajiny něčeho moc, tak to bude moci zastropovat. Bude to flexibilní,“ uvedla europoslankyně.
Vrecionová se dotkla také výkupních cen obilí. Zemědělci mají podle ní v důsledku nízkých cen ohromné přebytky. Ve chvíli, kdy vypukla válka na Ukrajině, šly ceny nahoru a producenti na tom vydělali. „Potom loni na světových trzích ceny klesly a část obchodníků na to spekulovala, čekala, až zase ceny stoupnou, ale to se nestalo. Teď přišli s tím, státe, pomoz nám,“ konstatovala. V současnosti se podle europoslankyně ceny pomalu srovnávají.
A jak je na tom Evropa v zemědělské produkci se soběstačností? Jaroslav Šebek uvedl, že může nadále produkovat vedle obilovin také ovoce, zeleninu, ale i chov dobytka a drůbeže. „V podstatě skoro vše,“ podotkl. S tím souhlasí také Veronika Vrecionová, ukázalo se to podle ní i během pandemie koronaviru. Ve chvíli, kdy se částečně zastavil obchod a byly obrovské problémy s dovozem čipů a některých složek léků z Číny, s potravinami takový problém nebyl. „Občas se objevil nějaký drobný výkyv, ale okamžitě se to vyřešilo,“ poznamenala s tím, že Evropa je celkem odolná.
Chybí podpora motivace
Na co je potřeba se podle Šebka zaměřit, je například lokální výroba. Vztaženo na Českou republiku je potřeba vytvářet přirozenou atmosféru, které lidi namotivuje k nákupu lokálních výrobků. „Člověk je zpravidla o tom přesvědčený vnitřně úplně automaticky, třeba i proto, že zná svého sedláka, který výrobky dělá. Je třeba směrovat vývoj k tomu, že jednou nebudou peníze na dnešní dotační tituly,“ zmínil. Dobře to podle něj funguje například v Polsku či Německu. V Česku jsme se podle Šebka od zemědělců úplně odtrhli. Příčinou je podle něj i málo prostupná krajina a takřka průmyslová zemědělská výroba u některých typů zemědělců.
Účastníci Eurodebaty probrali také téma dvojí kvality potravin. Ta spočívá v zásadních odlišnostech ve složení nebo ve vlastnostech porovnávaných produktů, které mají totožný nebo zdánlivě totožný vzhled. Podle Veroniky Vrecionové se situace zlepšila a Česká potravinářská inspekce šetří, když k něčemu takovému dojde. „Všichni si na to dávají pozor,“ myslí si. Šebek v souvislosti s dvojí kvalitou potravin upozornil na riziko unifikace postupů, jak se má co vyrábět. „To je na škodu celému hospodářství i zdraví,“ uvedl. Týká se to podle něj ale i celé ekonomiky a agro a gastroturistiky. „Lidé chtějí jezdit a zažívat něco jiného, jezdit za specifickou chutí. Řešením je byrokraticky a účelově nezasahovat do odpovědnosti lidí, kteří přímo vyrábějí a mají své zákazníky, kteří jsou těmi, kdo zpravidla dobře kontrolují, zda je produkt dobrý a stojí jim za jeho koupi,“ nastínil.
To ale podle něj platí jen v případě přímého prodeje a ne ve chvíli, kdy do toho vstupuje řada dalších mezičlánků. Přesto se distribučních kanálů nezříká. „Lidé nemohou každý den jezdit na farmu a budou nakupovat ve velkých centrech. Měli bychom si ale pomáhat i tím, že se co nejvíce procent zemědělského obchodu uskuteční přímou cestou,“ podotkl.
Lokální výroba je podle něj mnohem bezpečnější, než dvacetkrát přeprodaný produkt z druhého konce světa, u kterého mohl být řetězec hygieny či nezávadnosti mnohokrát přerušený. Na čem by měl stát podle Šebka také zapracovat, je podpořit zájem lidí o farmaření. „Lidé začnou s entuziazmem a stát to neumí uchopit,“ uvedl.
Dvojí kvalitu potravin okomentoval také zástupce ředitele Institutu pro Evropskou politiku Europeum Viktor Daněk. Ač by se téma dalo pokládat jako velký úspěch České republiky, která ho v Evropské unii prorazila, je zde podle něj zakořeněno v kolektivním vnímání přesně naopak. „Poslankyně Olga Sehnalová, dnes z ČSSD, a Věra Jourová z hnutí ANO to vydupaly úplně z ničeho,“ uvedl. Dodal, že České republice podařilo v Bruselu prosadit, že je to opravdu problém.
Téma nakonec prošlo v kompromisní podobě, podle Daňka ale realistické. „Není možné udělat absolutní zákaz. Výrobci prostě potřebují zohledňovat lokální specifika trhu a lokální výrobní podmínky,“ upozornil Daněk. V české veřejné debatě se ale podle něj téma obrátilo o sto osmdesát stupňů, a v to, že máme být popelnicí Evropy. „To opravdu neodpovídá realitě,“ uvedl Daněk. Problém s kvalitou spíše než se systematickým podváděním podle něj souvisí s agresivní politikou obchodních řetězců a s konkurencí na českém trhu, které zákaz vyřešit nemohl. „ Stáváme se obětí podivných zkratek,“ myslí si Daněk.
Řada opatření dává smysl
A nakolik se do zemědělství promítá Green Deal? Podle Veroniky Vrecionové jde tak, jak je postavený, cestou zákazů a příkazů i nárůstu byrokracie, a „to se nám vymstí“. Vrecionová v Eurodebatě vyzdvihla například americký Inflation Reduction Act (IRA). „Napumpovali do ekonomiky 200 miliard dolarů, ale dělají to kapitalisticky, cestou pobídek nebo daňových úlev. My jdeme nesmyslnou cestou,“ uvedla s tím, že doufá, že bude možné v příštím období některé věci opět otevřít a upravit.
„Pokud půjdeme touto cestou, tak ztratíme podporu veřejnosti,“ zmínila. Zemědělci podle ní důsledky Green Dealu pocítili jako první. „Uchopili jsme to špatně a bojím se, aby se to v konečném důsledku neobrátilo proti rozumné ochraně životního prostředí,“ doplnila. Uvedla ale také, že je v evropských opatřeních velká část velmi rozumných věcí, které smysl dávají. To jsou například nové šlechtitelské metody nebo uhlíková daň a podpora lokální produkce.
Podle Jaroslava Šebka je jasné, že to s Green Dealem ani jinak dopadnout nemohlo, protože je Evropská unie založená na tom, že návrhy předkládá Komise, což je ve své podstatě byrokratický orgán. Že je ale Green Deal v nějaké podobě potřeba, je podle něj také jasné. Současné nastavení Šebek vnímá jako určité první kolo. Chápe také, že je na základě udělených financí potřeba nějaký dohled.
„Je ale zásadní strategická chyba, když se snažím z centra, ať už je to Praha nebo Brusel, říkat, co a kdy má zemědělec na konkrétním pozemku dělat,“ uvedl. A jaké by bylo podle něj řešení? „Dlouhodobě říkáme, že rozhodnutí by ve finále mělo také z velké části ležet na zemědělci. Unie by měla využít jeho znalosti a přirozeného zájmu o konkrétní místo.“
To ale podle něj nefunguje v případě velkých holdingů. A pak má přijít na řadu podle Šebka zastropování dotací, aby jejich převážná část šla lokálním klasickým zemědělcům a ne do kapes majitelům supervelkých podniků, kteří ani často nevědí, na jakých pozemcích jejich firmy podnikají.
Řešením je podle něj jít i cestou motivací. Finance by zemědělci dostali v případě, že budou dělat to, co je potřeba a co si u nich společnost směrem k životnímu prostředí objedná. A budou zodpovědní za výsledek. Tímto směrem, od kondicionality směrem k incentivám, jde Evropská komise podle Viktora Daňka. „To je správný směr a je dobře, že je v tom ochotná pokračovat,“ poznamenal.
Obecně je podle něj Green Deal v životním zájmu zemědělců. A nemusí to být v té podobě, jak vypadá v současnosti. „Zrovna v zemědělství je velmi zaměřený nikoliv jenom na omezování emisí, ale naopak spíše na mitigační a adaptační opatření, jako je zadržování vody v krajině, péče o půdu, aby nedocházelo k erozi nebo podpoře biodiverzity,“ konstatoval Daněk.
Veřejná debata, která se v České republice ohledně Green Dealu vede, je podle Viktora Daňka zcestná. „Neřekl bych, že zcela odpovídá jednak tomu kontextu, jak se o tom bavíme v jiných evropských zemích a také realitě toho, co v těch regulacích fakticky je,“ upozornil.
Na zelené dohodě se podle něj podílely všechny členské státy včetně České republiky a jedná se o mezinárodní závazek. „Kdybychom nebyli v Evropské unii, stejně ten závazek máme v rámci Pařížské dohody. Nedělá to jen Evropa, jak se někdy říká, že se tady střílíme do nohy, dělá to celý vyspělý svět a dokonce to dělá i Čína,“ uvedl.
Podle Daňka není také férové, že se debata okolo Green Dealu zužuje pouze na zákazy. „Základní metoda stále zůstává emisní povolenka a Green Deal není vlastně nic jiného než rozšiřování systému emisních povolenek do dalších sektorů.“
Například bez uhlíkového cla by se podle Daňka těžký český nebo evropský průmysl stěhoval za hranice a emise vypouštěl tam. „Teď se ozývají podniky, na které ta emisní povolenka začíná konečně také dopadat, začínají si stěžovat místo toho, aby ty roky, kdy z toho mohly těžit, využili k investicím do modernizace,“ uvedl Daněk.
Tereza Čapková, Ekonomický deník
