Řešit problém nelegální migrace přesunutím žadatele o azyl mimo území státu, jako v případě Velké Británie do Rwandy, Itálie do Albánie a Austrálie na ostrov Nauru, se může ukázat jako velký problém, tvrdí pirátská europoslankyně, která znovu kandiduje v blížících se volbách, Markéta Gregorová. V Eurodebatě Ekonomického deníku, České justice a Zdravotnického deníku „Budoucnost Evropy – agenda pro nový Evropský parlament a Evropskou komisi“ zmínila mimo jiné problémy s odlišnou legislativou, ale i možné zneužívání migrantů. „Od právníků v Evropském parlamentu jsem dokonce dostala informaci, že je možné, že soudy tyto dohody o externalizaci migrantů mimo území států, kde by chtěli požádat o azyl, shodí,“ prohlásila Gregorová. Europoslankyně zmínila i problém s dodržováním dohod zeměmi, kam jsou nelegální migranti vraceni.
Příprava a uzavření migračního paktu trvala podle Markéty Gregorové příliš dlouho. „Myslím si ale, že to není problém institucí Evropské unie, ale národních států. Musíme si stále připomínat, že EU stále není nic jiného než projekt 27 národních států a právě ty rozhodují o finální podobě podobných opatření. Komise připravila nějaký návrh už v roce 2017, záhy po migrační krizi. Evropský parlament potom postupně připravoval pozice k jednotlivým legislativám a to, kde to reálně bylo zaseknuté, někdy až do roku 2020, ale i 2023, bylo Radě EU, složené ze zástupců členských států,“ uvedla dále Markéta Gregorová.
Připomněla, že Česká republika při každém svém předsednictví na národní státy apelovala, ať si téma migrace některý z nich vezme za své. „Nikdo si to nevzal. Jestli se ptáte i proč, tak je to poměrně jasné. Protože migrace je kontroverzní téma pro většinu politiků v Evropě a každý z nich má strach, že si na něm vyláme politicky zuby. Že bude nepopulární,“ řekla dále kandidátka Pirátů do Europarlamentu.
Aktuální migrační pakt podle Gregorové není dokonalý a není ani dostatečně účinný. Podle ní vůbec neřeší prevenci migrace a tvorbu bezpečných legálních cest, tedy boj s pašeráctvím.
„To je jediný efektivní boj s pašeráctvím, kromě samotné prevence. Pokud vám někteří lidé přijdou na hranici a vy s nimi zahájíte standardní azylové řízení, tak to je to v pořádku. Vy je prověříte a pustíte do země nebo vrátíte. Pakt ale vůbec nepokrývá to, že spousta lidí se dostává do Evropy cestami, o kterých nevíme, na korbě kamionů. Nemáme je zaznamenané, nemáme jejich otisky prstů, v podstatě nevíme, že existují. A oni se najednou začnou volně pohybovat v rámci Schengenu. Nebudu se mýlit, když řeknu, že možná drtivou většinu teroristických útoků nebo násilí, například útok v Bruselu na švédské fotbalové fanoušky, páchají lidí, kteří přišli do Evropy jako nelegální migranti. Tuhle problematiku pakt vůbec neřeší, věnuje se standardnímu azylovému řízení,“ upozornila Markéta Gregorová.
Kritici často zmiňují, že dalším problémem paktu je absence návratové politiky. „Nesouhlasím, je tam. V rámci paktu byla schválena opatření, která návratovou politiku řeší. Samotná aktualizace směrnice o návratu, která platí od roku 2008, ale opět leží na Radě a členské státy se zasekly na její finální podobě. Nedostatečně ošetřeno je to, protože samotná revize tzv. Dublinského systému, který je založený na tom, že se posuzuje žádost podle prvního vstupu, a ten selhal, země to absolutně nezvládaly a nestíhaly a nyní došlo jen ke kosmetické úpravě. De facto se doplnila jenom tabulka, která vyjmenovává kritéria, které musí příchozí osoba splňovat. Nebere se v potaz jen země prvního vstupu, obsahuje různá kritéria, od různých vztahů, rodinných, partnerských, nebo přátelských, historie v jiné zemi, což ale u většiny migrantů nelze efektivně prověřit, takže problém pořád zůstává na zemích prvního vstupu,“ vysvětlila Gregorová.
Údaje z databáze biometrických údajů mohou ohrozit migranty při návratu
Markéta Gregorová podotkla, že se zároveň snížily některé humanistické standardy. „Typicky, všichni si chválí Eurodac (celounijní databáze biometrických údajů obsahující otisky prstů žadatelů o azyl – pozn. red.). Problémem ale je, že tyto údaje, pokud všechny budou odebírány i dětem od šesti let věku, což je výrazné snížení předchozí hranice čtrnácti let, tak pokud je Evropa nepřijme, tak je pošle zpět zemi, ze které utíkají i se všemi těmito údaji. Takže hrozí obří ohrožení režimy perzekvovaných lidí, ať jsou například homosexuálové nebo jsou perzekuovaní z jiných důvodů. Ale podobných problémů je tam mnohem víc,“ upozornila dosluhující pirátská europoslankyně.
Zástupce ředitele Institutu pro Evropskou politiku Europeum Viktor Daněk s Gregorovou co se týče délky schvalování migračního paktu souhlasí, ale ne pak s dalším jejím výkladem. „Je to přesně tak, trvalo to tak dlouho kvůli členským státům, ale já bych dodal, zaplaťpánbůh. Protože ta pozice, kterou si schválil Evropský parlament, byla velmi daleko od toho, co vždy zastávaly české vlády. Nebýt toho, že to trvalo tak dlouho, tak to řešení by vypadalo pro Českou republiku výrazně hůře. Z mého pohledu to, co se schválilo, sice rozhodně není dokonalé, ale myslím si, že státy, jako je Česká republika, si nemohly přát nic lepšího. Pokud by neprošel tento kompromis, žádný jiný by nebyl možný. Střetly by se zájmy postojově několika naprosto odlišných členských států a ještě navíc bychom se museli shodnout s Evropským parlamentem. Do té rovnice se těžko vkládají další parametry tak, jak někdo říká, že tam chybí to, či ono. Pak si myslím, že by k žádné dohodě nedošlo,“ navázal Daněk.
Daněk míní, že migrační pakt „šel zjevně“ po současných nedostatcích systému a mnohé z nich efektivně odstraňuje. „Například tím, že zcela jasně určuje odpovědnost členských států, minimalizuje sekundární pohyby, což je jeden z těch hlavních nedostatků, který nyní zatěžuje systémy, když žadatel o azyl odchází ze země, kde si podal žádost. Pak ji podá v jiném státě, na poslední chvíli se odvolává, donekonečna protahuje svůj pobyt přesto, že právo na azyl často nemá a pak to vede k tomu, že Evropa není schopná zajistit jeho návrat, přestože rozhodnutí o nuž bylo vydáno,“ argumentoval zástupce ředitele Institutu pro Evropskou politiku Europeum.
Daněk zmínil i databázi biometrických údajů Eurodac: „Můžeme se bavit o tom, že Evropa v mnoha případech napíná hranice možného a možná jde i za hranice mezinárodních dohod a právních standardů. Očekávám, že určitě nastane série žalob, zda Evropa neporušuje to, k čemu se zavázala v rámci mezinárodních úmluv. Ale řekněme si na druhou stranu otevřeně: v současné situaci nám zoufale chybí data a o migrantech a to velice snižuje efektivitu rozhodování členských státy v hranicích rozhodování. Takže data, která nyní zoufale chybí, nutně potřebujeme.“
Daněk připouští, že ne všechna opatření paktu jsou cele efektivní. „Viděl jsem studie, které poukazují na to, že povinná solidarita stále přenechává ty nejvýznamnější povinnosti na státech na vnějších hranicích. Což je přesně ten důvod, proč selhal dublinský systém. Ale myslím si, že bez toho, aniž by alespoň nějaká povinná solidarita vznikla, by nebylo možné se dohodnout. A to, že si Česká republika nakonec zajistila, že nebude žádným mechanismem nikdy přinucena přijmout ani jediného žadatele o azyl, pokud si to nebude přát, je z mého pohledu významné vítězství pro státy V4. A to, že budeme přispívat jiným způsobem mi přijde naprosto normální. Platbu jako starost o vnější hranice. Je normální se o hranice starat. Pakt vnímám jako pozitivní krok dopředu, i když souhlasím s tím, že základní princip, kvůli kterému to všechno vzniklo, se napravuje jen částečně,“ konstatoval Viktor Daněk.
Posílení na vnějších hranicích o 30 tisíc lidí
Odborný spolupracovník Institutu pro střední Evropu Slavomír Šahin doplnil, že migrační pakt podpoří bezpečnost na vnějších hranicích. „Protože už zmiňovaný Eurodac se zvýšeným přístupem k datům o jednotlivých uchazečích pomůže bezpečnostním službám ty lidi napárovat mimo jiné k nějakým předešlým kriminálním činům, které mohli spáchat. Také bude posílené fyzické zabezpečení hranic. Očekáváme, že jednotlivé země budou zabezpečovat přiměřené kapacity na vnější hranici evropského prostoru. Což se odhaduje na nějakých 30 000 lidí. Je to hodně o zodpovědnosti států na vnější hranici, které se budou muset ozvat, že nejsou vlastními zdroji samy schopny zabezpečit svoje hranice, protože to pro ně třeba není finančně možné. Všechna tyto opatření by měly zvýšit bezpečnost v eurozóně,“ uvedl odborný spolupracovník Institutu pro střední Evropu Šahin.
Právník a obchodní ředitel ACCESS EU Petr Válek pak zmínil lidskoprávní limity právních opatření vůči migrantům. „Je velmi obtížné, respektive nemožné, vrátit migranty do zemí, kde jim hrozí nějaké nebezpečí. V případě, kdy migrant nemá žádné dokumenty, není možné identifikovat, odkud přišel, a země prvního vstupu neposkytne dostatečné informace, je velmi obtížné se s tím vypořádat,“ upozornil Petr Válek.
Podle něj je zapotřebí navýšit investice do návratové politiky a pokusit se systém „přirozeným způsobem narovnat“. „V tomto smyslu bych se spíše zaměřoval na prevenci, než na ex-post řešení,“ doplnil Válek.
Návratová politika a její nástrahy
Markéta Gregorová se pak zaměřila na návratovou politiku, která spočívá v dohodách se třetími, pokud možno bezpečnými, zeměmi, do kterých lze neúspěšného žadatele o azyl předat, pokud ho není možné navrátit do země původu.
„Problém, a pak následné řešení, je v tom, jakým způsobem k těm třetím zemím přistupujeme. Největší dohody byly dosud uzavřeny s Tureckem, Egyptem nebo Tuniskem. Ale víme, že Turecko pod vládou Recepa Tayyipa Erdoğana migraci dlouhodobě instrumentalizuje a vydírá Evropu ohledně vlastních potřeb, které chce Turecko prosazovat. Vyhrožuje vpuštěním milionů migrantů pustí, pokud Evropa tu v onom, tu v onom, nevyhoví. Tunisko a Egypt nás sice tolik nevydírají, ale na druhou stranu jde o autoritářské režimy,“ řekla Markéta Gregorová a připomněla, že například Tunisko nevpustilo do země členy výboru pro zahraniční věci evropského parlamentu, kteří měli přijet na standardní pozorovatelskou misi, jak funguje návratová politika.
„Což je celkem bezprecedentní. My tam posíláme miliony eur a pak tam ani nejsme vpuštěni, abychom se podívali na to, jak to funguje? S ohledem na to, že návratové země z těchto dohod těží miliardy eur, tak by tyto dohody měly být podmíněny jasně danými pravidly. A když je nebudou dodržovat, musíme hledat jiné státy. Evropská unie má uzavřeno 18 dohod se třetími zeměmi. A pokud to nebude stačit, a ty země nebudou kooperovat, musíme tvořit nové dohody. Řeknu to narovinu: je spousta chudších států, které budou vděčné za příležitost získat nějaké finanční prostředky, ale i tržní možnosti a přístup na trh Evropské unii,“ konstatovala Markéta Gregorová.
Pirátské europoslankyni se příliš nezamlouvá restriktivní politika Austrálie, Itálie a Velké Británie, které problematiku migrace externalizují mimo svá území. Podobné řešení v případě České republiky označila za „naprosto děsivé myšlenky“. „Mrzí mě, že o něm mluví momentálně a jako realisticky víceméně každý ve vládě. Protože australská cesta je jednou z těch nejodsuzovanějších na světě. Obzvláště kvůli tomu, co se děje v jejich detenčním centru na ostrově Nauru. Lékaři bez hranic to popsali jako ´nekonečné zoufalství a trvalé zneužívání´,“ řekla Gregorová.
Externalizace migračních problémů, a podle Gregorové zvlášť do země, která má odlišně nastavené zákony, jako v případě Velké Británie ve Rwandě, nebo nově v případě Itálie v Albánii, se může ukázat jako velký problém. „Snad to s Albánií nebude tak tragické, uvidíme. Albánie je sice kandidátská země do EU, ale na druhou stranu se někteří tamní politici vyjádřili, že migranty nepovažují vůbec za lidské bytosti. Externalizace ten problém jen odsune tam, kam nevidíte. Ve smlouvě s Albánií například není napsáno, jak bude nakládáno s ženami a dětmi. Můžeme proto očekávat problémy, komplikace a možná i tragédie. Vzdáváme se možnosti to ovlivnit a mít to pod kontrolou. A nelze vyloučit mnoho žalob, zda je taková externalizace vůbec legální, když podle mezinárodních smluv máme povinnost vést azylová řízení. Přestože půjde o žadatele o azyl v Evropě, tak se tam nebudou uplatňovat evropské zákony. Od právníků v Evropském parlamentu jsem dostala informaci, že je možné, že soudy tyto dohody dokonce i shodí.
Odborný spolupracovník Institutu pro střední Evropu Slavomír Šahin doplnil ekonomické nevýhody externalizace. „Když se na to podíváme přes finance, péče o migranty na území EU něco stojí. Pokud ji máme externalizovat do Albánie, nebo jako Británie do Rwandy, tak kde tam končí jakási finanční výhoda? Ty lidi budeme vozit přes půl světa, tam je budeme muset živit, postarat se o ně, aby to bylo přiměřené zdravotně i lidsky. A a potom, když budou v azylovém řízení úspěšní, tak je povezeme přes půlku světa zpět do Evropy. Když nebudou úspěšní, tak co pak s nimi uprostřed Afriky, když přišli z Afghánistánu? Vrátíme je zpět do střední Asie? EU řeší také ochranu klimatu je a jek budeme chtít minimalizovat uhlíkovou stopu, když budeme se statisíci lidí přelétávat každý rok nahoru a dolů? Pokud přesto budeme migranty a žadatele o azyl posílat do třetích zemí, jednoho dne dospějeme k tomu, že to bude v EU levnější a navíc odpadnou problémy s lidskými právy,“ prohlásil Šahin.
„Peníze, to je to poslední, co si mnohé politiky trápí,“ navázal zástupce ředitele Institutu pro Evropskou politiku Europeum Viktor Daněk. „Migrace se stala tak toxickým tématem, že to pak vede k takovýmto koncům. Zvláště pak v české debatě. Externalizace migrantů do třetích zemí není úplně novinka. Všechny evropské státy se shodly na tom, že se pokusí o něco podobného. Připomeňme summit v Šarm aš-Šajchu, který skončil naprostým debaklem, protože žádný stát tehdy nechtěl hostit evropské problémy. Albánie teď vypadá jako pokusný balonek, o který Česko také projevuje zájem. Ale já bych byl skeptický, že se to může stát normou, myslím si, že ve většině členských států pro toto řešení, upřímně řečeno, není zájem. Je to trochu pokrytecké zneužívání, vezení se s ostatními státy, které jsou na rozdíl od nás schopné se k tomu problému stavět aktivněji, dobrovolně relokovat žadatele, a tím uvolňovat kapacity státům na vnější hranici, aby systém fungoval. Externalizace nemá příliš velkou budoucnost, ale nepochybně v příštích letech zaznamenáme spoustu pokusů o ni,“ prohlásil.
Téma povinné solidarity pak Markéta Gregorová „za výrazně lepší kompromis, než nemít nic“. „Je důležité, že byl do migračního paktu prvek povinné solidarity, zaveden. Trošku mě mrzí, jaké se okolo toho dělají tanečky, politicky i mediálně, jestli se to má nazývat kvóty, nebo ne. Čistě z definice naplnění nějaké kvantity, to prostě kvóta je. Ale je asi přijatelnější to nazývat povinnou solidaritou. Podívejme se možnosti té pomoci, respektive příspěvku. Jde o rovinu nejen finanční, ale i materiální. Na vnější hranice tak můžeme poslat svoje lidi, kteří tam budou pomáhat. Na druhou stranu, já jsem velice dlouhodobě proponentem toho, aby Česká republika pomáhala i přijímáním uprchlíků. A mám k tmu dva důvody. Jeden je, že povinná solidarita je nastavená tak, že je logicky výhodnější migranty přijímat. Zmiňuji nepřijímání kvůli společenské xenofobii a strachu z toho tématu. Domnívám se, že právě možná kvůli jisté společenské opatrnosti budeme schopni migranty mnohem lépe integrovat. Ostatně jsme si to dokázali na Ukrajinských uprchlících. Když se chce, tak to jde a funguje to. Máme tu spoustu jazykových kurzů, uznáváme kvalifikace. A měřeno ekonomickými měřítky už cirka po roce půl je první generace ukrajinských uprchlíků přínosem pro státní rozpočet. Což podle ekonomických měřítek není plným standardem. První generace je přínosná pro rozpočet zpravidla u ekonomických migrantů. U uprchlíků typicky až od druhé generace. A teď jsme to najednou přetočili,“ míní europoslankyně.
Na otázku, jak se Gregorová dívá, že migranti v celé řadě evropských států způsobují bezpečnostní problémy, odvětila, že jde v mnoha případech o dezinformace.
„Já jsem se bájné Německo rozhodla detailněji prozkoumat na datech. Drtivá většina všech lidí, co tam od roku 2015 přišli, někteří již samozřejmě odešli, pracovala, byla v klasickém pracovním procesu a nepobírala dávky. Největší součástí nepracovní síly byly děti a následně lidé, kteří mají nějaký handicap či nemohli pracovat. Ti před něčím prchali a nebyli ekonomickými migranty. Ti lidé pracují proto, aby mohli posílat peníze své rodině, která nemohla nebo nechtěla odejít zpět do své země původu. Zhoršení kriminality, typicky v Německu, popírat nelze. Nicméně se domnívám, že to je z velké míry dané integračními praktikami, kde bohužel i v Česku je to vidět na mnohem menších komunitách, například romských, že jsou segregovány. Pokud někoho segregujete a odmítáte nějakou prostupnost společností, aby mohly české děti studovat s příchozími dětmi, nebo s romskými, tak si logicky zaděláváte na dlouhodobý problém. Protože ti lidé pak nemají, jak poznat naši kulturu, náš způsob žití, tedy nevědí, jak se mu přizpůsobit. Když je takzvaně ´naředíte´ do společnosti, tak ředíte i ty potenciální problémové součásti,“ řekla dále Gregorová.
Návratová politika se zlepšuje
Zda bude migrace jedním z klíčových témat nového evropského parlamentu a Evropské komise Gregorová zatím netuší. „To je náročná otázka, jelikož průzkumy ukazují každou chvíli něco jiného. Už v roce 2019 se strašilo nahnědnutím evropského parlamentu a nakonec nezhnědnul. Jsem opatrně optimistická, že to nemusí být ani po těchto volbách. Europarlament v některých ohledech nepochybně zkonzervativní, ale fungují v něm frakce a ty s ultrapravičáky velmi pravděpodobně spolupracovat nebudou. Stále zůstanou na pokraji jako marginální síla i kdyby teď početně posílili. Závisí to ale na lidovcích a konzervativcích. Co se týče prognóz, domnívám se , že se v europarlamentu otevřou témata návratové politiky a co s ní. Bilaterální spolupráce s jinými zeměmi budou probíhat primární na úrovni národních států. Když jsem viděla, jak vznikal migrační a azylový pakt, tak se nedomnívám, že by se v tomto mandátu odehrála nějaká substantivní změna. Dramatické otočky v rozložení parlamentu osobně neočekávám,“ doplnila.
Právník a obchodní ředitel ACCESS EU Petr Válek doplnil, že se Gregorovou zmiňovaná návratová politika zemí Evropské unie zlepšuje už nyní. „Historicky, když se podíváme na data, tak ta úspěšnost neustále roste. Už není až tak špatné, jak se to někdy portrétuje. Myslím si, že migrační pakt vytvoří určité další příležitosti, protože bude trvat dva roky, než začne skutečně účinkovat. On v sobě skýtá poměrně velké riziko, že v té azylové části přenese jenom jeden typ zátěže na tu návratovou část. V příhraniční proceduře se bude velká část příchozích rovnou zařazovat k návratům, což je mimochodem také lidskoprávně sporné, protože individuální posuzování bude najednou nahrazeno plošným, často možná až arbitrálním rozhodnutím na hranicích, kdy ten člověk nebude mít žádnou možnost efektivní obrany. Ale vznikne tam riziko, že přemíra žádostí o azyl, která státy zatěžuje státy, se pouze stane jiným typem zátěže rozhodnutí o návratu a s nízkou efektivitou. Navíc v tomto segmentu není zakotvena povinná solidarita, takže to může naopak zakonzervovat přetížení těchto států, jen v jiné oblasti. Myslím si, že tu během dvou let aplikace migračního paktu vznikne tlak vyjednat více readmisních dohod. Evropská komise se o to už pokouší. Tohle bude určitě jeden z prvořadých úkolů pro příští komisi,“ dodal Petr Válek.
Markéta Gregorová se na konci eurodebaty zaměřila i na legální migraci a na potřeby trhu práce. „Spousta věcí už se děje. Evropská komise už na konci loňského roku revidovala pravidla unijní modré karty (EU blue card), která řeší pracovní povolení k pobytu a celý proces byl výrazně zjednodušen. Zároveň směrnice o jednotném povolení, která byla mimochodem součástí migračního azylového paktu, taky výrazně usnadňuje vstup lidí na pracovní trh. Možná to zní, zvláště pro lidi, kteří se tomu nevěnovali, jako samozřejmost, protože když už sem přijdou, tak všichni chceme, aby pracovali. Ale dříve to samozřejmost vůbec nebyla. Spousta příchozích, zvlášť po žádosti o azyl, musí čekat 9 měsíců, než mohou začít pracovat. Po směrnici o jednotném povolení už to bude pouze 6 měsíců. Sice drobný krok, ale pomáhá. Musím zmínit ještě rekvalifikační kurzy, kurzy občanského vzdělávání, jazykové kurzy, apod. Také se odhlasovala směrnice o uznávání kvalifikací, která je velice důležitá. Protože například přes 67 procent IT firem hlásí nedostatek pracovníků, a i ti přicházejí. Když jim usnadníme to, aby tu mohli pracovat, ekonomika země z toho bude těžit. Je to win-win situace. Spousta věcí se s ohledem na na legální migraci a potřeby trhu práce, děje. Ale mohlo by se pro to dělat ještě víc,“ dodala Markéta Gregorová.
Jan Hrbáček, Ekonomický deník
