Muž z Prahy úmyslně nezaplatil soudní poplatek 671 736 Kč v rámci žaloby o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem a odpovědností státu. Soudy proto řízení o náhradě škody 470 000 eur vzniklé regulací nájemného zastavily. Evropský soud pro lidská práva (ESLP) jeho stížnost na porušení práva na přístup k soudu odmítl pro neopodstatněnost. Mohl chtít méně peněz, napsal ESLP. Jde o sjednocenou judikaturu, uvedl český Ústavní soud.
Vyplývá to z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva v případu Patočka v. ČR, jak byl veřejně vyhlášen 20. června 2024. Muž si ve Štrasburku stěžoval na porušení práva na přístup k soudu – Článek 6 a na porušení práva pokojně užívat majetek – Článek 1 Protokolu 1.
Muž z Prahy narozený v roce 1961 zažaloval v roce 2007 stát o náhradu škody, která v té době činila přibližně 470 000 eur. Žalobu podal podle zákona 82/1998 o odpovědnosti státu za způsobenou škodu. „Tvrdil, že jeho vlastnická práva byla porušena systémem regulace nájemného zavedeným státem, který mu v letech 2002 až 2006 znemožnil účtovat přiměřené nájemné za nájemní byty v jeho vlastnictví. Stěžovatel nebyl vyzván, aby za tuto žalobu platil soudní poplatky,“ uvádí se v rozsudku ESLP.
Soudy: Nejde o náhradu škody za neústavní činnost poslanců
V roce 2015 soud prvního stupně žalobě částečně vyhověl s tím, že další část je promlčená a část musí vymáhat od nájemníků. „K právní charakterizaci nároku soud vycházel z plenárního stanoviska Ústavního soudu sp. Pl. ÚS-st. 27/09 ze dne 28. dubna 2009, v němž se uvádí, že nároky pronajímatelů na náhradu škody vůči státu vyplývající ze systému regulace nájemného a dlouhotrvající protiústavní nečinnosti parlamentu mají být posuzovány podle článku 11 § 4 Listiny základních práv a svobod ČR zaručující právo na náhradu za nucené omezení vlastnického práva,“ uvádí dále Soud.
Stanovisko Ústavního soudu se promítlo do postupu soudů, co se týče soudního poplatku, k jehož úhradě byl muž vyzván v roce 2015 poté, co podal odvolání. Byl vyzván k zaplacení soudních poplatků ve výši 5 % z požadované částky, v té době přibližně 24 805 EUR, z důvodu, že jeho nárok má být posouzen sui generis jako žaloba o náhradu podle čl. 11 odst. 4 Listiny, nikoli jako nárok na náhradu škody podle zákona o odpovědnosti státu, uvádí k tomu Soud.
ÚS: Názor jistě oprávněný, avšak v rozporu s judikaturou NS
Muž s tím nesouhlasil, odmítl zaplatit soudní poplatek a žádal nové rozhodnutí, že takovou povinnost nemá. V prosinci 2015 bylo odvolací řízení zastaveno z důvodu nezaplacení poplatků. Rok poté zamítl dovolání Nejvyšší soud.
V říjnu 2019 zamítl Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou s tím, že závěry soudů nejsou svévolné ani překvapivé vzhledem k relevantní judikatuře. „Stěžovatel v ústavní stížnosti především uvedl, že soudní poplatek ve výši 671 736 Kč odmítl zaplatit, jelikož je přesvědčen o tom, že řízení o jeho žalobě na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem státu je dle zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve smyslu § 11 odst. 1 písm. n), v tehdejším znění, od povinnosti platit poplatek osvobozeno,“ shrnul Ústavní soud.
Senát předsedy Davida Uhlíře byl v rozhodnutí striktní: „Jde o právo na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, a nikoliv o nárok podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu, způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem,“ uvedl s tím, že právní závěry obecných soudů považuje pro daný případ za přijatelné, rozhodnutí není svévolné ani neočekávané a nelze na něm shledat nic neústavního.
„Lze poznamenat, že názorům stěžovatele také nelze upřít jistou oprávněnost, z hlediska ústavněprávního však není důvod vstupovat do oblasti sjednocování judikatury, vyhrazené Nejvyššímu soudu, navíc za situace, kdy tento soud konstatuje, že judikatura je v dané problematice sjednocena. Samotná skutečnost, že stěžovateli byla uložena poplatková povinnost není způsobilá kvalifikovaně zasáhnout do jeho ústavně zaručených práv. Stěžovatel sice zastává opačný názor, to však samo o sobě k vyhovění ústavní stížnosti nemůže samozřejmě vést,“ uvedl český Ústavní soud.
Úplné usnesení českého Ústavního soudu je zde.
Kdy je přípustné omezit finančně přístup k soudu?
Podle Evropského soudu pro lidská práva jsou „různá omezení, včetně finančních, týkající se přístupu jednotlivce k soudu slučitelná s článkem 6 odst. 1 pouze tehdy, pokud sledují legitimní cíl a existuje přiměřený vztah proporcionality mezi použitými prostředky a legitimními prostředky.
„Při určování, zda stěžovatel požíval svého práva na přístup k soudu či nikoli, bere Soud v úvahu výši poplatků, včetně schopnosti stěžovatele je uhradit, jejich poměr k nároku, který připustily vnitrostátní soudy, fázi řízení, v němž bylo toto omezení uloženo, předvídatelnost těchto poplatků při jejich uložení a zda sporný systém soudních poplatků poskytuje dostatečnou míru flexibility, aby mohl účastník využít osvobození od zaplacení soudních poplatků,“ uvedl ESLP s odkazem na vlastní judikaturu jako například Podbielski a PPU Polpure proti Polsku , č. 39199/98 , § 64, 26. července 2005 Chorbadzhiyski a Krasteva proti Bulharsku , č. 54991/10 , § 60, 2. dubna 2020.
ESLP: Muž mohl chtít méně, pak by poplatek byl nižší
Poté ESLP ve shodě s českou vládou konstatoval, že „v době, kdy byl stěžovatel vyzván k zaplacení poplatků za své odvolání, existovala jasná judikatura nejvyšších vnitrostátních soudů navazujících na plénum Ústavního soudu“. Stanovisko ze dne 28. dubna 2009 potvrdilo, že v řízeních, jako je řízení zahájené stěžovatelem, byly splatné soudní poplatky „Takový požadavek tedy měl být pro žadatele předvídatelný,“ uvedl Soud.
Stěžovatel netvrdil, že by si nemohl dovolit platit poplatky, ani že systém nebyl dostatečně flexibilní, aby mu umožnil využít úplné nebo částečné osvobození od této platby, zdůraznil dále Soud.
„Soud rovněž poznamenává, že samotná podstata stěžovatelova práva na přístup k soudu byla zachována, protože jeho případ byl meritorně přezkoumán soudem prvního stupně. Rovněž s ohledem na odůvodnění rozsudku posledně jmenovaného odkazujícího na zákonné omezení a možnost požadovat zvýšení nájemného vůči nájemcům mohl stěžovatel upravit svůj nárok směrem dolů, čímž by došlo ke snížení soudních poplatků, které byly závislé na výši částky ve sporu. Kromě toho, jakmile bylo odvolací řízení zastaveno pro nezaplacení soudních poplatků stěžovatelem, mohl stěžovatel přesto dosáhnout zrušení rozhodnutí o zastavení, pokud by poplatky zaplatil do konce lhůty stanovené pro odvolání. proti tomu rozhodnutí,“ uvedl doslova ESLP.
Protože odvolání stěžovatele nebylo přezkoumáno, není známo, jaká by byla konečná výše náhrady škody přiznaná stěžovateli a v důsledku toho jejich poměr k soudním poplatkům za dovolání, dodal dále Evropský soud pro lidská práva, který z uvedených důvodů stížnost jako zjevně neopodstatněnou zamítl.
Irena Válová
