České úřady měly více zkoumat okolnosti sexu a rozpoložení ženy, která sice nebyla nezletilá, závislá ani nemocná, ale přesto se nedokázala bránit pohlavnímu obtěžování kněze v semináři. Cítila se paralyzovaná a po styku vyjádřila nesouhlas. Policie případ odložila, Ústavní soud stížnost odmítl. Český stát nedostál své povinnosti vyšetřit událost ve všech souvislostech a ochránit oběť, uvedl Evropský soud pro lidská práva. ČR zaplatí ženě 25 000 euro.
Žena si u Evropského soudu pro lidská práva stěžovala, že byla dva roky v letech 2008 – 2009 vystavena nedobrovolným sexuálním praktikám ze strany kněze. Ve Štrasburku podala v červenci 2021 stížnost kvůli restriktivnímu výkladu skutkových podstat trestných činů znásilnění a sexuálního zneužívání podle platného zákona v roce 2009, který podle ní nebyl dostatečný pro trestáni za sexuální delikty a pro nedostatek vyšetřování.
Úplný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva, jak byl vyhlášen 20. června 2024, je zde.
Pomoc kněze chválou obnažování
Stěžovatelka je česká státní příslušnice narozená v roce 1981. V rozhodné době navštěvovala seminář na teologické fakultě. Uvedla, že od roku 2008 do roku 2009 – když byla psychicky ovlivněna smrtí svého otce a zhoršením stavu jejího zdraví – byla napadena knězem, který vyučoval na teologické fakultě a byl také vedoucím její disertační práce.
V Ústavní stížnosti, která byla českým Ústavním soudem zamítnuta, je situace popsána takto: „V minulosti se setkala s charismatickým knězem, který ji v jejích sedmnácti letech osahával. Později při studiu na vysoké škole poznala vyučujícího, rovněž kněze, který díky své teologické erudici získal její důvěru a v roce 2007 se stal vedoucím její diplomové práce. Poté, co se mu svěřila se svými trýznivými vzpomínkami na kněze, nabídl jí ,pomoc´, která měla spočívat v obnažování stěžovatelky, chvále a dotýkaní se jejího těla, později sám učitel vyžadoval vzájemné dotyky. V roce 2008 navštívil vyučující stěžovatelku pod záminkou duchovního rozhovoru, požadoval však pohlavní styk.“
V roce 2009 upozornila na věc příslušné církevní úřady, které knězovi nařídily, aby rezignoval na své povinnosti na teologické fakultě a vystoupil ze společenství v klášteře, které vedl. Muž odešel do kláštera v Itálii, kde nyní žije, uvádí se v rozsudku ESLP.
Kněz se policii přiznal z porušení etiky
V témže roce policie zahájila vyšetřování, a vyslechla mimo jiné také stěžovatelku. Žena jim řekla, že zpočátku viděla své fyzické vztahy s podezřelým jako pokusy pomoci jí, ale že tyto incidenty zesílily po otcově smrti. Dále uvedla, že se velmi bála, cítila se pošpiněná a provinilá a měla strach, že nebude moci dokončit studium.
Tvrdila, že knězi při několika příležitostech řekla, že s těmito činy nesouhlasí, aniž by byla schopna se bránit. „V roce 2020 podezřelý zaslal policii prohlášení, ve kterém se ke spáchání činu přiznal jako k porušení etiky, avšak tvrdil, že žena s fyzickými styky souhlasila,“ uvádí ESLP.
Policie následně vyšetřování zastavila. Na základě tehdy planého trestního zákona dospěla k závěru, že jednání podezřelého je neslučitelné s jeho povinnostmi a dobrými mravy, avšak není trestným činem. Policisté se domnívali, že jednání kněze nemůže být považováno za sexuální zneužívání, protože žena nebyla v rozhodné době nezletilá a nebyla ani pod kontrolou podezřelého tak, aby využíval její závislosti na něm.
Sex bez násilí a závislosti ještě nebyl trestný
Z pohledu policie nešlo ani o násilnění, protože podezřelý se neuchýlil k násilí nebo pohrůžkám násilí a stěžovatelka vyjádřila svou námitku až po – a nikoli během – pohlavních styků. Policie shledala, že jednání podezřelého mohlo představovat sexuální nátlak podle nového trestního zákoníku (zákon č. 40/2009), ale ten vstoupil v platnost až k lednu 2010 po předmětných událostech.
Stěžovatelka se proti tomuto rozhodnutí odvolala, ale státní zastupitelství její odvolání zamítlo, když trvalo na minimalizaci jednání kněze a utrpení ženy.
Státní zástupce měl nicméně za to, že stěžovatelka nebyla pod kontrolou podezřelého, ve smyslu tohoto pojmu, jak je vykládán v příslušné judikatuře (konkrétně jako vztah rodiče k jeho dítěti, opatrovníka k osobě nezpůsobilé k právním úkonům nebo učitele a jeho žáka) a že stěžovatelka nepostrádala schopnost bránit se.
Městské státní zastupitelství následně potvrdilo toto rozhodnutí včetně faktu, že bylo řádně odůvodněno.
ÚS: Ne každé nemorální jednání je trestné
Stěžovatelka podala ústavní stížnost, která byla v roce 2021 prohlášena za nepřípustnou. Nález českého Ústavního soudu je zde.
„Ústavní soud rozumí stěžovatelce, kterou zklamala osoba, jíž důvěřovala, a namísto slíbené pomoci s řešením v té době existujících problémů spektrum problému rozšířila; stěžovatelka ztratila důvěru v někoho, komu se svěřila se svými niternými pocity, byla tím zpochybněna její víra i víra v sebe sama, což mělo dopad na její psychiku. Takové narušení uznaly i orgány činné v trestním řízení, které opakovaně konstatovaly, že šetřené jednání učitele bylo nemorální a neetické. Šlo o nepřijatelné porušení mravních pravidel spjatých zejména s očekáváným chováním představitele církve, které však přísluší sankcionovat podle morálních nebo církevních regulí,“ uvádí v nálezu Ústavní soud.
Ne každé neetické či společensky nepřijatelné jednání je trestným činem a podléhá kontrole obecných soudů, které jediné rozhodují o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 40 odst. 1 Listiny); příslušné orgány veřejné moci v rámci jim svěřené kompetence nezjistily konflikt s platnou právní normou, uzavřel případ Ústavní soud.
ESLP: Úřady přehlédly, že žena mohla mít pro pasivitu důvod
Stížnost na porušení článku 3 Úmluvy – zákaz nelidského a ponižujícího zacházení a článku 8 – právo na soukromý život podala žena k Evropskému soudu pro lidská práva 20. Července 2021.
Jak ve své zprávě uvádí Evropský soud pro lidská práva, policie zřejmě zastávala názor, že aby předmětné činy byly postižitelné, bylo by nutné, aby stěžovatelka vyjádřila námitky během tohoto jednání. Skutečnost, že takové námitky vyjádřila opakovaně až poté a možnost, že se kněz mohl mýlit, když považoval chování za souhlasné, neměla pro úřady význam.
Úřady také podle Soudu přehlédly možnost, že stěžovatelka mohla mít důvody zůstat pasivní nebo se nebránit z důvodu pravomoci podezřelého. České orgány nepovažovaly za nutné posoudit věrohodnost výpovědi na základě souvislostí a zkoumat okolnosti v celku. Zejména dostatečně nezkoumaly, zda a případně do jaké míry se stěžovatelka nacházela ve zvláště zranitelné a závislé situaci na dotyčném knězi. Orgány činné v trestním řízení se omezily na závěr, že stěžovatelce nechyběla schopnost se bránit.
Zastavení stíhání znemožnilo odvolání k soudu
Soud si při svém rozhodování byl vědom toho, že tuzemská judikatura ve stávající podobě uznávala, že oběť nemusí být v určité situaci způsobené například alkoholem, drogami, nemocí nebo postižením, schopna vyjádřit svá přání nebo se bránit.
Podle Evropského soudu pro lidská práva však tato možnost nebyla dostatečně zohledněna jako situace neplatného souhlasu vyplývající ze zneužití zranitelnosti nebo psychologické reakce obětí sexuálního napadení obecněji. Ve světle omezujícího výkladu skutkových podstat trestného činu znásilnění, jak je definuje zákon č. 140/1961 orgány odpovědné za vyšetřování rozhodly o jeho zastavení.
Konečné rozhodnutí v projednávané věci tak bylo přijato v předběžné fázi trestního řízení, takže případ nebyl nikdy předložen soudu, vnitrostátní právo neumožnilo stěžovatelce podat odvolání k soudu.
Soud: Nezjišťovat pocity a okolnosti byla chyba
Pokud jde o trestný čin pohlavního zneužívání ve smyslu trestního zákoníku platného v rozhodné době, úřady dospěly k závěru, že stěžovatelka nebyla pod kontrolu podezřelého ve smyslu tohoto pojmu, jak je vykládán v příslušné judikatuře. Její svobodná vůle nebyla omezena, protože byla plnoletá s plnou způsobilostí k právním úkonům a nedotčená jakoukoli nemocí, která by jí bránila vyjádřit její přání, zopakoval ESLP.
Zjištění úřadů v tom smyslu, že stěžovatelka mohla pociťovat určitou závislost na podezřelém, nepodnítilo však žádnou další analýzu situace. „Podle názoru Soudu tento přístup – který v podstatě spočíval v tom, že úřady odmítly posoudit skutečnosti v jejich kontextu s přihlédnutím k psychickému stavu stěžovatelky s ohledem na konkrétní okolnosti případu, a nikoli pouze na skutečnost, že byla plnoletá – byl chybný,“ uvádí ve své zprávě ESLP.
Soud navíc poznamenal, že úřady měly za to, že jednání podezřelého mohlo představovat sexuální nátlak podle nového trestního zákoníku, který vstoupil v platnost po sporné události.
ESLP: Stát selhal v trestání nesouhlasného sexu
Soud zejména shledal, že přístup úřadů neumožnil dostatečnou ochranu stěžovatelce. V důsledku toho má Soud za to, že český stát selhal v naplnění pozitivního závazku spočívajícího v účinné aplikaci trestního systému tak, aby byl způsobilý trestat nekonsensuální sexuální styky uváděné stěžovatelkou, uvedl ESLP ve své zprávě.
Přístup úřadů v projednávané věci nebyl podle Soudu způsobilý zajistit stěžovatelce přiměřenou ochranu. V důsledku toho Soud shledal, že český stát nesplnil svůj pozitivní závazek, jak je po něm požadováno, uvedl Soud s odkazem na případ M.C. v. Bulharsko z roku 2003, který se týká „efektivní aplikace trestně-právního systému schopného postihovat nesouhlasné sexuální vztahy uváděné stěžovatelem“.
V této souvislosti Soud zopakoval, že toto není rozhodnutí o trestní odpovědnosti údajného pachatele a výše uvedené zjištění tedy nemůže být vykládáno jako vyjádření k jeho vině nebo jako výzvu k obnově vyšetřování v projednávané věci, zdůraznil Evropský soud pro lidská práva ve zprávě o případu.
V daném případě došlo k porušení článků 3 a 8 Úmluvy, uzavřel ESLP.
Soud rozhodl, že Česká republika má stěžovatelce zaplatit 25 000 eur za nemajetkovou újmu a 1 000 eur jako náhradu nákladů a výdajů.
Irena Válová
