Až zásahem Nejvyššího soudu (NS) skončil případ Andrease K., který byl před sedmi lety nezákonně odsouzen za pokus o vraždu. Muž si přitom „odseděl“ přes tři roky a na svobodu byl propuštěn až po rozhodnutí Ústavního soudu (ÚS). Podle Městského soudu v Praze (MS) si však k nezákonnému odsouzení pomohl sám, když se těžce opil a následně tvrdil, že je vinen.
Případ Andrease K., německého občana ruského původu, který byl v roce 2017 v České republice odsouzen za pokus o vraždu kamaráda, by mohl být dobrým námětem na scénář.
Celý příběh začal na podzim roku 2016 rybářskou výpravou čtyř přátel k jihočeskému rybníku. Už cestou z Německa, kde všichni dlouhodobě pobývali, mohutně popíjeli alkohol, v čemž pokračovali i poté, co dorazili k vodě. Podle zjištění policie měli dohromady do doby, kdy mělo dojít k činu, vypít tři lahve vodky, lahev koňaku a cca dvě přepravky piva. Minimálně tři z výpravy, včetně Andrease K., pobodaného a klíčového svědka obžaloby, si tak přivodili stav těžké opilosti.
Během noci pak byl jeden z přátel pobodán tak, že byl v ohrožení života. Místo toho, aby zavolali pomoc, se ho ovšem zbylí tři rozhodli naložit do auta a odvézt do Německa. Bloudili ovšem po lesích a po nějaké době dorazili k nočnímu klubu na hranicích, kde osazenstvo zavolalo záchranku a policii.
Policie nejdříve zadržela a jako podezřelé vyslechla všechny tři. Ti nejdříve všichni shodně uváděli, že si pro opilost nic nepamatují. Až jeden z nich změnil nad ránem výpověď s tím, že ho Andreas K. měl uhodit lahví do hlavy a následně po hádce a potyčce pobodat čtvrtého kamaráda. Od této výpovědi už byl Andreas K. podezřelý a ostatní dva byli policií propuštěni na svobodu.
Tato výpověď pak byla pro soudy hlavním důkazem o tom, že Andreas K. čin spáchal. V jeho neprospěch pak svědčilo hlavně to, že na záznamu z palubní kamery auta se měl Andreas K. ptát ostatních, zda čin spáchal a posléze se měl omlouvat, že je vinen. Dále soudy přihlédly k tomu, že se na jeho oblečení nacházela krev pobodaného. O jeho vině nepochyboval ani Krajský soud v Českých Budějovicích (KS), ani Vrchní soud v Praze (VS) a dovolání zamítl i Nejvyšší soud (NS).
K obratu ovšem došlo v březnu 2020, kdy senát ÚS ve složení Kateřina Šimáčková, Ludvík David (zpravodaj) a Vojtěch Šimíček vyhověl jeho stížnosti a rozhodnutí soudů zrušil s tím, že v případu byla masivně porušena zásada v pochybnostech ve prospěch.
ÚS poukázal na to, že soudy deformovaly důkazní situaci tím, když všechny důkazy hodnotily pohledem klíčové svědecké výpovědi jednoho z účastníků, aniž by tu ovšem podrobily kritickému hodnocení. Svědek byl přitom v době, kdy ke spáchání činu mělo dojít, prokazatelně těžce opilý a svoji původní výpověď, že si nic nepamatuje, změnil během zadržení policií až následně.
Nahrávka z auta byla podle ÚS orgány činnými v trestním řízení i soudy dezinterpretována, když svědčí toliko o těžké opilosti osazenstva vozu, je plná vulgarit, navíc technicky nekvalitní. Ohledně slov Andrease K. na nahrávce navíc ÚS poukázal na studie, které prokazují, že v opilosti dochází k obdobným sebelítostivým výpovědím, které jsou ovšem v rozporu s realitou.
Ohledně stop krve pobodaného na oblečení Andrease K. pak podle ÚS nelze mluvit o důkazu v jeho neprospěch, když tuto krev měli na oblečení všichni, kdo s ním jeli hodiny v autě. Naopak soudy podle ÚS zcela ignorovaly důkazy v jeho prospěch: na těle neměl žádné známky po zápase a za nehty nebyl jiný vzorek DNA než jeho. Nenašel se ani nůž, kterým byl útok proveden.
„Na základě výše řečeného Ústavní soud shrnuje, že závěr o vině stěžovatele nebylo možné v této fázi objasněnosti případu založit ani na problematické, resp. neověřené svědecké výpovědi A. M. jakožto klíčovém (přímém) důkazu, ani na uceleném, spojitém a na sebe navazujícím řetězci nepřímých důkazů, neboť takový řetězec při žádné racionální a logické interpretaci vzniknout nemohl. V rámci trestního řízení proti stěžovateli totiž došlo k deformaci celé řady důkazů a potažmo k extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými a právními závěry. Ústavní soud má za to, že jelikož pro provedení dokazování přetrvávaly důvodné pochybnosti o existenci relevantních skutkových okolností, zejména ve vztahu k osobě pachatele, jež v průběhu trestního řízení nebyly odstraněny, bylo namístě aplikovat ústavněprávní zásadu in dubio pro reo (nález sp. zn. III. ÚS 1624/09, citovaný výše; nález sp. zn. II. ÚS 1975/08, citovaný výše; nález sp. zn. IV. ÚS 137/05, citovaný výše; nález sp. zn. I. ÚS 733/01, citovaný výše). Krajský soud, vrchní soud a Nejvyšší soud ale těmto ústavněprávním požadavkům nedostály, pročež porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, princip in dubio pro reo dle čl. 40 odst. 2 Listiny a ve svém důsledku také právo stěžovatele na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1 Listiny,“ uzavírá se v odůvodnění nálezu ÚS z března 2020.
Příběh by tím mohl skončit. Ovšem má ještě pokračování s momentem opět ne zcela lichotivým pro českou justici.
Andreas K., kterého obvinění soud v novém řízení následně zprostil, požádal o odškodnění. To vyčíslil na bezmála 2,3 mil. Kč, když největší část, přes 1,8 mil. Kč požadoval za 361 dní strávených ve vazbě a 877 dní ve výkonu trestu. Poukázal také na to, že během pobytu ve vězení mu zemřela matka a bratr, přičemž se s nimi nemohl rozloučit. Dále zmínil i to, že do výkonu trestu nastoupil jako doposud bezúhonný ve svých 54 letech, navíc s těžkým onemocněním pohybového aparátu.
Ministerstvo spravedlnosti mu vyplatilo 1,8 mil Kč s odůvodněním, že už tak se jedná o mimořádně vysokou částku, kdy denní sazba za den nezákonně strávený ve výkonu vazby a trestu činí 1500 Kč.
Andreas K. se proto obrátil se svým požadavkem na zbylou částku na soud.
Obvodní soud pro Prahu 2 (OS) mu zcela vyhověl. Případ se podle OS totiž vymyká běžným případům, přičemž zdůraznil, že žalobce je cizincem neovládajícím český jazyk, že v průběhu nezákonného uvěznění došlo ke smrti jeho bratra a matky, že mu nebylo umožněno používat pomocných prostředků při chůzi a že mu uvěznění způsobilo problémy v rodinném životě.
Senát MS v Praze však byl jiného názoru a nárok naopak zamítl. Podle MS si totiž Andreas K. sám „zkomplikoval průběh a celkovou dobu trestního stíhání tím, že se záměrně přivedl do stavu těžké opilosti a sám se sebeobviňoval slovy ‚jsem vinen‘, což si posléze nepamatoval“. Navíc stres způsobený omezením osobní svobody se plynutím času podle MS snižuje, a ztráta kontaktu s osobami blízkými, včetně nemožnosti vykonávat zaměstnání, je pravidelným důsledkem omezení osobní svobody, stejně jako nemožnost zúčastnit se smutečních událostí.
Toto rozhodnutí však nyní zrušil Nejvyšší soud, když vyhověl dovolání Andrease K. Podle NS totiž nelze akceptovat tvrzení odvolacího soudu o tom, že se Andreas K. k pokusu o vraždu nepřímo přiznal při rozhovoru s ostatními aktéry v rámci jízdy motorovým vozidlem. Tyto závěry MS v Praze jsou totiž podle NS v rozporu jak s výkladem Ústavního soudu v dané věci, tak se závěry zprošťujícího rozhodnutí KS v Českých Budějovicích. „Na dezinterpretaci hodnocení obsahu nahrávky ze strany orgánů činných v trestním řízení přitom žalobce (ani jeho opilost v době, kdy mělo k pokusu o vraždu dojít) žádný podíl nenesl,“ připomněl NS.
„V kontextu posuzovaného případu se tak Nejvyššímu soudu hypotetický závěr, že si dovolatel více než čtyřleté omezení osobní svobody ve formě nuceného výkonu trestu odnětí svobody (z čehož na výkon trestu připadalo 877 dní) sám způsobil svou těžkou opilostí během rybářského výletu s přáteli, zdá nejen právně nesprávný, ale – z lidského hlediska – také nepřiměřeně přísný,“ uzavřel NS s tím, že soudy by měly obecně být při posuzování zavinění trestního stíhání spíše restriktivní.
NS v rozhodnutí také vytkl MS v Praze, že hodnotil dopady omezení osobní svobody do života Andrease K. paušálně a nepřihlédl k mimořádným okolnostem případu i k tragickým událostem v jeho rodině.
Petr Dimun
