Soudcem se stal krátce po sametové revoluci. Od roku 1994 byl „justičním manažerem“: šéfoval Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou, byl prezidentem Soudcovské unie, místopředsedou Krajského soudu v Brně. A až mu v červnu skončí desetiletý mandát ústavního soudce, zamíří Tomáš Lichovník na Nejvyšší soud.
Jste kariérní soudce, bývalý prezident Soudcovské unie. Jakou zkušenost si z působení na Ústavním soudu odnášíte?
Měl jsem tu čest po deset let sledovat práci naší justice tak trochu zvenčí, a přitom dostatečně zblízka. Díky studiu rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) jsem mohl i srovnávat s cizinou. Má zkušenost je taková, že se nemáme zač stydět. Jedná se o celkovou úroveň ochrany práv a vymahatelnosti práva. Excesy jsou všude a budou vždy. Jde „jen“ o to, aby to byly jen excesy a aby jich bylo co nejméně. Setkal jsem se s rozhodnutími, z nichž je zřejmé, že rozhodujícímu soudci či soudcům byli účastníci řízení zcela lhostejní. S rozhodnutími, která se zdála formálně správná, ale která se lidsky nedala pochopit. Nebylo jich naštěstí mnoho. A v mezinárodním srovnání také obstojíme. Je dobré srovnat si, na co si u ESLP stěžují naši nespokojení účastníci a na co z jiných států. Ale na takové srovnávání nejsem ten pravý.
Změnil se v něčem po působení na Ústavním soudu váš pohled na justici či státní zastupitelství?
Snad jsem se spíš ještě více utvrdil v již dříve zastávaných názorech. Jako soudce bych se měl snažit nalézt právo. Nalézt, pokud možno, spravedlivé řešení. Či řečeno slovy Ústavy, chránit právo. Opravdu mám velmi nerad „bonmot“, že k soudům se chodí pro rozsudek, a ne pro spravedlnost. Jistěže jako soudci nemůžeme spravedlnost zajistit všem a ve všech případech, ale musíme se o to alespoň snažit. A účastníci by měli poznat, že se o to snažíme. A státní zastupitelství? Státní zástupci musí být nadáni silnými pravomocemi a nesmí se bát je uplatňovat. Ale s vědomím velké odpovědnosti. Trestní stíhání či použití zajišťovacích institutů mohou lidem zcela změnit život a v případě omylu již nemusí být skutečná náprava ani možná. Stále je třeba myslet na zásadu ultima ratio.
Mělo by se nějak změnit vnitřní fungování Ústavního soudu?
Mělo. Prošel jsem si statistiku a byl jsem soudce zpravodajem v 2813 senátních usneseních a ve 130 senátních nálezech. K tomu připočtěme 14 plenárních nálezů a 20 plenárních usnesení. Počet plenárních rozhodnutí nepovažuji za nepřiměřený. Počet senátních ano. Uvedené počty senátních věcí je třeba vynásobit třemi, a ještě něco přidat z rozhodování se soudními funkcionáři. Během deseti let jsem se tak v senátu podílel na asi 10 000 rozhodnutích. Z toho v drtivé většině se jednalo o odmítavá usnesení, v nichž jsme stěžovatelům stručněji či obsáhleji vysvětlovali, že jejich ústavně zaručená práva nebyla dotčena. To není v pořádku. Odčerpává to síly, čas, pozornost apod. od případů skutečně vyžadujících zásah Ústavního soudu. Řešení nevidím v omezování možnosti podat ústavní stížnost, ale v omezení povinnosti odůvodňovat odmítavá usnesení.
Mohlo by vás zajímat
Zákon umožňuje být opravdu velmi stručný již nyní, ale na takovém postupu by bylo třeba nalézt shodu mezi soudci Ústavního soudu. Nepovažuji za možné či vhodné, aby usnesení jednoho soudce nepřesahovala jednu stranu a u ostatních se jednalo o mnohastránková díla. Během svého působení na Ústavním soudu jsem si mnohokrát uvědomil nebezpečí spočívající v možnosti dvou soudců prosadit nález zcela měnící judikaturu obecných soudů. Považoval bych za vhodné, aby nálezy byly vynášeny ve více než tříčlenných senátech. Usnesení pak v těch tříčlenných. To by však vyžadovalo změnu zákona. Bez změny zákona by Ústavní soud mohl přijmout sebeomezení, podle kterého by o rozhodnutích velkého či rozšířeného senátu, „sbírkových“ rozhodnutích apod. rozhodovalo plénum. Obdobně to již dnes platí o rozhodnutích zvláštního senátu ve věcech kompetenčních sporů.
Obstál podle vás Ústavní soud v době pandemie covidu? Mnozí právní profesionálové označují jeho rozhodování z té doby jako „rozpačité“.
Obstál i neobstál. Z pohledu platné právní úpravy asi ano. Z pohledu očekávání veřejnosti nikoli. Alespoň podle mne. Nebylo to však tím, že by Ústavní soud nechtěl rozhodovat a nerozhodoval. Byla to nešťastná kombinace mimořádných krátkodobých opatření a zákonné úpravy řízení před Ústavním soudem. Ačkoli se plénum scházelo po celou dobu pandemie covidu prakticky každý týden, mohli jsme zpravidla návrhy na zrušení opatření vlády či ministerstva zdravotnictví pouze odmítat z procesních důvodů. Dodnes z toho nemám dobrý pocit, ale domnívám se, že Ústavní soud by neměl vědomě porušovat zákon, aby mohl říci svůj názor. Když již nemůže reálně zasáhnout. V jiných řízeních, než o zrušení mimořádných opatření Ústavní soud rozhodoval jako obvykle.
Jaký tedy podle vás byl tzv. třetí Ústavní soud?
Řekl bych, že třetí Ústavní soud byl především pestrý. Profesním složením, věkovým složením, životními zkušenostmi jednotlivých soudců a názory na právo i svět vůbec. Celou tuto charakteristiku vnímám jako klad. Taková pestrost sice občas přináší těžkosti v rozhodování či při formulaci společného textu rozhodnutí, ale nutí soudce být stále ve střehu. A to je dobře.
Které „své“ nálezy považujete za stěžejní? A která rozhodnutí Ústavního soudu naopak považujete za problematická?
Odpověď na první část otázky může zavánět samochválou, přesto odpovím. Stěžejní je silné slovo, ale vzpomenu alespoň dva nálezy. První se týká „maximálního“ výživného. Jeho vyznění by mělo být takové, že výše výživného pro dítě se nemá mechanicky odvíjet od příjmu povinného rodiče a poskytovat případně dítěti (zvláště zletilému) nedůvodně vysoký příjem. Zde se jednalo o výživné ve výši 100.000 Kč měsíčně pro zletilé dítě mající veškeré zaopatření a studující střední školu. Je právem rodiče vychovávat dítě i ohledně hospodaření s penězi. Takový bezpracný příjem může dítě i poškodit. S mým asistentem Martinem Pospíšilem, který nález připravoval, používáme pracovní název nálezu: „Bez práce nejsou koláče“.
Další snad důležitý nález se týkal odškodnění trestně stíhaného komunálního politika. Ten po zahájení trestního stíhání ihned odstoupil, a když se po zprošťujícím rozsudku domáhal odškodnění, soudy jeho návrh zamítly. Prý odstoupil dobrovolně. Jestliže se politik zachová příkladně, jak to snad většinově jako občané očekáváme, nemělo by mu to být na újmu.
A k tomu problematickému rozhodnutí. Při přezkumu zákonné úpravy plošně zakazující kouření v restauracích jsem byl silně proti. Nikoli, že bych jako bývalý kuřák chtěl chodit do zakouřených restaurací, ale považoval jsem takovou úpravu za silný zásah do práva rozhodnout se, jakou restauraci budu provozovat a do jaké restaurace budu chodit. S odstupem času sleduji, že na nekuřácké restaurace jsme si zvykli a nejsem si jist, zda by návrat do „starých časů“ našel podporu. Zřejmě tedy většina rozhodla dobře.
Ústavní soud často kritizuje a mění rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to zvláště v jeho civilní dovolací agendě. Budete loajálním soudcem Nejvyššího soudu, anebo spíše loajálním bývalým ústavním soudcem?
Budu se snažit být dobrým soudcem. S loajalitou to nemá nic společného. Po většinu mého profesního života jsem byl soudcem okresního soudu. Zvyklým přijmout, byť někdy se skřípěním zubů, rozhodnutí odvolacího či dovolacího soudu a postupovat podle něj. Posledních deset let jsem měl naopak možnost ovlivňovat rozhodování obecných soudů všech stupňů. Z těchto zkušeností si odnáším následující: soudce by měl respektovat systém justice, nastavení opravných prostředků a tomuto systému se podřídit. Nikoli však natolik, aby vydal rozhodnutí příčící se jeho svědomí. Tím by se zpronevěřil svému slibu. Takto vyhrocené situace však v životě soudce zpravidla nenastávají nebo maximálně … za deset let.
Petr Dimun
