Moravskoslezský kraj se stal v České republice lídrem mezi strukturálně postiženými regiony. Evropské dotační programy dokázal využít nejlépe. Nahoru ho vystřelil i Operační program Spravedlivá transformace, který podporuje také Ústecký a Karlovarský kraj. Mezi regiony se ale nůžky spíše rozevírají, než aby tomu bylo naopak. Přesto region střední a východní Evropy v posledních letech ekonomicky výrazně vyrostl. Podle náměstka ministra pro místní rozvoj a kandidáta do Evropského parlamentu za STAN Radima Sršně k tomu vede cesta přes oblast vědy a výzkumu, ale i kvalitní digitální infrastrukturu, uvedl to v Eurodebatě Ekonomického deníku, České justice a Zdravotnického deníku s názvem „Budoucnost Evropy – agenda pro nový Evropský parlament a Evropskou komisi“.
Budoucnost evropské kohezní politiky je dnes podle Sršně otevřené téma. Kohezní politika EU, neboli politika hospodářské, sociální a územní soudržnosti, jejímž cílem je snižování rozdílů mezi úrovní rozvoje jednotlivých regionů, představuje aktuálně téměř třetinu všech výdajů Evropské unie. Kohezní politiku si v Česku široká veřejnost spojuje zejména s dotacemi do dopravní infrastruktury, životního prostředí a rozvoje podniků, tedy s regionální politikou.
V bruselských diskusích se přitom začíná podle Sršně rozlišovat mezí kohezí a kohezní politikou. Ke kohezi přispívají podle některých hlasů různé evropské politiky, které se samy o sobě za kohezní primárně neoznačují. Je tedy otázkou, jestli v budoucnosti bude zachována kohezní politika jako samostatná s vlastní rozpočtovou kapitolou Evropské unie.
Revoluce či evoluce se na úrovni Evropské unie podle Sršně odehraje z hlediska objemu financí, které do budoucna do těchto rozpočtů půjdou. „V rámci kohezní politiky by se měly průřezově uplatňovat zelená, digitální a demografická transformace,“ uvedl Sršeň. Nová Evropská komise by měla podle něj dát jasně najevo, že je kohezní politika základním principem Evropské unie.
Evropská unie dnes hospodaří s prostředky kolem jednoho procenta svého HDP. To je podle Sršně na výzvy, které se na Evropu valí, málo. Podle některých výzkumů by evropským rozpočtem mělo procházet sedm procent HDP, aby dokázala EU efektivně fungovat. To je však na hony vzdáleno tomu, co jsou členské státy ochotny v blízké budoucnosti připustit. Sršeň se domnívá, že v příštím rozpočtovém období se Česká republika nestane čistým plátcem do rozpočtu Evropské unie. Měla by tudíž z evropského rozpočtu čerpat více, než bude do něj odvádět. A právě kohezní politika zde hraje klíčovou roli.
Sršeň není rád, když se kohezní politika neuplatňuje koncepčně, neměla by se vzdálit dosahování svých vlastních cílů. V této souvislosti upozornil i na to, že by kohezní politika neměla být krizovou politikou, což se ale v současnosti děje. K tomu má podle Sršně Evropa i jiné nástroje, jako je například NextGenerationEU či Národní plán obnovy, které jsou určeny na řešení specifických krizí. Kohezní politika by ale podle něj měla být na druhou stranu dostatečně flexibilní na to, aby se dala v době krizí využít.
Otázkou ale zůstává, zda nedojde k ořezání samotné kohezní politiky ve prospěch koheze, která se prolíná dalšími programy. „Bez kohezní politiky bude Evropa zranitelná, nebude fungovat vnitřní trh a nastanou problémy,“ upozornil Sršeň.
Česká republika je na špici v rychlosti čerpání
Česká republika má k dispozici v rámci evropské kohezní politiky na období 2021 až 2027 19,8 miliardy eur a podle Sršně patří na evropskou špici v rychlosti čerpání dotací. V současnosti jsou vysány výzvy na téměř 80 procent prostředků, které může získat. Pomoci mají i tuzemským regionům, mezi kterými se podle Sršně podle HDP nůžky spíše rozevírají.
„Praha uniká a máme tady neuralgické regiony jako Karlovarský kraj. A pak je tu Moravskoslezský kraj, který sice patří těm strukturálně postiženým, ale já vnímám, že se díky Spravedlivé transformaci a dalším iniciativám, ale i vědě a výzkumu, nadechl,“ zmínil Sršeň, který věří, že se kraje dokáží vzájemně inspirovat.
Co se ale podle Sršně také ukazuje, je to, že podpora malého a středního podnikání v zemi není dostatečná. „Měli bychom více podporovat vědu a výzkum a u regionů se zaměřit na řešení na míru, aby si oni sami řekli, co potřebují,“ podotkl Sršeň. Data i nástroje k tomu Česká republika podle něj má a prostředky umí decentralizovat.
Podle ředitele sekce hospodářské politiky Svazu průmyslu a dopravy České republiky Bohuslava Čížka budou mezi jednotlivými regiony vždy rozdíly a firmy budou u zvažovaných investic hodnotit ekonomickou výhodnost nebo nevýhodnost, a to co jim nabídne infrastruktura. Jako problém vidí délku hodnocení projektů a administrativu evropských dotací. Zkušenosti firem jsou často odrazující. V programech na výzkum a vývoj aplikace má po roce a půl hodnocení žádosti firmy o dotaci v Česku její americký konkurent už dávno produkt vyvinutý a prodává ho na trhu.
Z pohledu intervencí, věcného zacílení, strukturální politiky i posílení konkurenceschopnosti se může Česko více zaměřit například na oblast daňových odpočtů na výzkum a vývoj pro menší a střední firmy, vyjmenovává Čížek. „Firmy se to bojí využívat, takže tam to musíme změnit,“ konstatoval. Potřeba je podle něj se zaměřit také na lepší zacílení národních programů podpory výzkumu a vývoje. Zároveň by podle něj měly být bonifikované nejlepší projekty napříč odvětvími, které budou mít největší ekonomický přínos. V kohezní politice je podle Čížka nutné se soustředit na zmiňovanou délku povolovacích procesů, snížení byrokracie a na vysoký počet kontrol a auditů.
Konstatoval také, že témata, která by měla být v Evropě podporována, jsou digitální a zelené technologie, bezpečnost a obrana nebo například oblast surovin, čipů a polovodičů. Podle Čížka je ale jasné, že všechna v České republice zastoupena nebudou.
Debata se vede pouze v technické rovině
Často skloňovanými tahouny transformace ekonomiky jsou odvětví s vysokou přidanou hodnotou, jako je ICT sektor, farmaceutická výroba nebo automobilový průmysl. Například evropský Operační program Technologie a aplikace pro konkurenceschopnost v letech 2021 až 2027 rozdělí mezi české podniky téměř 80 miliard korun. Podle ředitele Asociace pro aplikovaný výzkum v IT Jaromíra Hanzala je v něm zatím ale proplaceno jen 0,35 procenta prostředků, které jsou k dispozici. Problém podle něj spočívá i v tom, že debata, která se ohledně kohezní politiky vede, je pouze technická. Chybí zde snaha zaměřit se na koncový produkt místo meziproduktů nebo udržet v zemi firmy a neprodat je investorům příliš brzy.
Hanzal ale zároveň kohezní politiku hodnotí za posledních dvacet let jako příběh obrovského úspěchu. „Žádný region v Evropě nevyrostl tak rychle jako její střední a východní část. Určitě je to výsledek i kohezní politiky,“ zmínil Hanzal. V České republice si to ale podle něj komplikujeme více, než bychom museli. Poznamenal, že stejně jako v národních plánech obnovy Evropské unie, kde 25 procent prostředků míří na digitalizaci nebo do informačních technologií, by se to mělo dělat i v kohezi.
Rozřazení podniků by se mělo změnit
Za farmaceutický sektor hovořil v eurodebatě manažer pro vnější vztahy Zentiva Group Tomáš Pala. Velké farmaceutické firmy podle něj z drtivé většiny dotace nemůžou přijímat. Ještě horší to mají farmaceutické firmy, které sídlí v Praze. Velké firmy v bohatých aglomeracích jsou z podpor často zcela vyloučeny, přestože by jejich inovace přinesly prospěch celé republice nebo regionu střední a východní Evropy. Při přechodu na uhlíkovou neutralitu nebo úsporách energií by ale farmaceutické firmy podíl na dotacích uvítaly, protože jsou to oblasti, kde jsou znevýhodněny oproti svým konkurentům z neevropských teritorií. Pala rovněž vítá podporu malých a středních podniků,inovačního prostředí a propojení firem s univerzitami.
Podle místopředsedy dozorčí rady Asociace malých a středních podniků a živnostníků České republiky Jiřího Kvíze je jedna ze zásadních věcí, které by se měly v kohezní politice vyřešit, úprava zařazení firem s 300 až 400 zaměstnanci do speciální kategorie. Neměly by podle něj být stavěny na roveň s podniky jako je například Siemens. „Nejsou to nadnárodní korporace, nejsou bohaté a na dotace v drtivé většině nedosáhnou,“ upozornil s tím, že se definice malých a středních firem, které prioritně dosáhnou na dotace, neměnila posledních dvacet let. S tím by se podle něj mělo něco udělat.
Výše veřejné podpory a vztah k malým i velkým podnikům byl podle Sršně rovněž důležitým tématem španělského předsednictví EU a bude se řešit i v budoucnu. Tomáš Pala v této souvislosti upozornil, že řadu podmínek si stanoví jednotlivé členské státy samy na národní úrovni.
Infrastrukturu podporujme finančními nástroji, výzkum a vývoj dotacemi
Podle Sršně se povede rovněž velká diskuse o tom, zda v kohezní politice upřednostňovat dotace nebo finanční nástroje (zvýhodněné úvěry). I v podporách obcí ve výstavbě bytů dnes podle něj jdeme cestou, že dáváme menší míru dotací a větší míru finančního nástroje, třeba dlouhodobého úvěru pro obce se zvýhodněnou úrokovou sazbou například 1,5 procenta.
Rozdíl mezi tímto úrokem a komerčními podmínkami na úrovni sedmiprocentního úročení je obrovský. Na druhou stranu existují podle Sršně oblasti, kde je potřeba větší zapojení dotací.
Hanzal k tomu podotkl, že by byl nerad, aby to skončilo tak, že se řekne, že je dotační kohezní politiku složité administrovat, a tak se to přesune do úvěrových finančních nástrojů. Podle Jiřího Kvíze je například zrovna v oblasti výzkumu a vývoje přímá finanční dotace důležitý a nezaměnitelný nástroj podpory. „Naopak u větších infrastrukturních projektů si dokážu představit větší zapojení finančních nástrojů,“ doplnil.
Čížek za důležitou považuje při užívání finančních nástrojů i výši konkrétní sazby. Roli potom budou u zvolené formy podpory pro firmy hrát i doba návratnosti – to by nedávalo smysl například u výzkumu a vývoje. Jako forma pobídek podle něj ale mohou sloužit například i daňové odpočty. Jako určitou formu podpory zmínil i spolupráci, kdy firmy na určitých projektech kooperují s výzkumnými organizacemi, které pro ně něco vyvíjejí a čerpají přitom veřejnou podporu. „Není to jen o dotacích a jejich podmínkách,“ podotkl Čížek.
Tereza Čapková, Ekonomický deník
