Členství v Evropské unii dává menším státům výrazně více vlivu, než kolik by ho jinak na mezinárodním poli měly. Záleží jen na nich, jak možnosti dokážou využít, řekl ČTK v rozhovoru odborník na evropské a srovnávací právo, soudce Michal Bobek. Příležitosti podle něj dobře využívají například Nizozemci, Dánové nebo Lucemburčané. Česko má rezervy, možná i proto, že mnoho Čechů na unii stále hledí spíše skepticky, případně v ní vidí vnější mocenskou strukturu. Přitom ČR je součástí unie a může ovlivňovat její směřování, včetně evropské legislativy.
„Pokud to někdo dovede využít, tak je EU unikátní v tom, že dává znatelně více vlivu menším členským státům, než kolik by v reálném světě zahraniční mezinárodní politiky měly,“ řekl Bobek.
Od vstupu Česka uplyne 1. května 20 let. Jednotlivcům a firmám členství v unii usnadnilo nejen zahraniční obchod, ale například uplatňování právních nároků v zahraničí a vymáhání rozsudků v civilních a obchodních věcech. Mimo EU je vše složitější. „Musíte požádat cizozemský soud, aby vám nárok nejdřív uznal, pak vymohl. To se všechno v unii škrtlo, jdete přímo s titulem z jednoho státu do druhého,“ uvedl Bobek, jenž působil jako pedagog například v Oxfordu, byl generálním advokátem Soudního dvora EU v Lucemburku, nyní je soudcem Nejvyššího správního soudu (NSS).
O evropském právu se někdy mluví jako o složitém a rozbujelém systému. Podle Bobka se v tom ale příliš neliší od národního práva. Naopak, co do srozumitelnosti a předvídatelnosti na tom bývá lépe. Dříve byla podle něj situace ještě lepší, unijní legislativy nebylo tolik. „Také se tolik neměnila. Byly nastaveny odvětvové principy. Není možné být technickým expertem na vše. O to důležitější je, aby regulace měla dlouhodobější vizi, principy a logiku,“ popsal Bobek.
V posledních 15 letech se situace komplikuje, přibývá podrobné technické legislativy v nových oblastech, například v bankovnictví a financích, nebo také regulaci technologií či ochraně osobních údajů. Existují třeba nařízení o stovkách článků, kde velkou část obsahu tvoří vzorečky. Komplikaci představuje také mnohojazyčnost EU a nutnost překládat vše do každého z 23 úředních jazyků. To znamená, že unijní právo je přístupné ve všech jazycích, včetně češtiny. Občas se však může něco i „ztratit v překladu“.
Mohlo by vás zajímat
Házení na Brusel
Evropské právo tvoří směrnice, nařízení a další prameny, které se promítají do vnitrostátního prostředí. Směrnice se „překlápějí“ do legislativy členských států. Podle Bobka se to Česku v porovnání s některými jinými členskými státy vcelku daří, ač se někdy, tak jako v dalších zemích, objevuje fenomén označovaný jako gold-plating, tedy pozlacování, kdy členské státy z různých důvodů prezentují určitou úpravu jako požadavek EU, i když to není pravda. „Je to takový oblíbený vnitrostátní politický sport ‚hoď to na Brusel‘, který se ostatně nehraje jen u nás,“ uvedl Bobek.
S nařízeními pracují národní orgány přímo, jsou unifikačním nástrojem. Soudy musí znát také judikaturu z Lucemburku. Ve finále jsou svým způsobem „sluhy dvou pánů“, protože aplikují paralelně vnitrostátní i unijní právo.
Ojedinělý střet evropského a vnitrostátního soudu se odehrál v roce 2012 kvůli dorovnávacím příspěvkům pro české občany, kteří za federace pracovali na Slovensku, a pobírali pak nižší důchody. Česko kvůli názoru Soudního dvora EU přestalo přiznávat lidem nová dorovnání. Podle českého Ústavního soudu to však byla chyba. Soudní dvůr se prý dopustil excesu a nezohlednil specifické poměry vzniklé rozdělením Československa.
Šlo o názorový střet výjimečný i v evropském měřítku. „Bezpodmínečnou přednost unijního práva před právem vnitrostátním, především tedy ústavou, v zásadě neuznal nikdy žádný ústavní vnitrostátní soud. Italské a německé soudy už v 70. letech utvořily doktrínu, že vnitrostátní ústavní nebo nejvyšší soudy kontrolují, jestli zmocnění, které bylo předáno do Bruselu a Lucemburku, zůstává v daných mezích, a že pokud by to tak nebylo, teoreticky by mohly zasáhnout. České rozhodnutí znamenalo, že to vlastně poprvé někdo skutečně udělal,“ řekl Bobek.
Ačkoliv si pomyslné „poslední slovo“ mohou nárokovat obě strany, jsou dlouhodobé vztahy vnitrostátních soudů a Soudního dvora EU postavené spíše na dialogu než na střetávání. Právě vnitrostátní soudy do Lucemburku odesílají takzvané předběžné otázky, a získávají tak odpovědi, jak vykládat nejasné body evropského práva. Nastolují tak většinu agendy Soudního dvora EU. Zbytek tvoří přímé žaloby komise na členské státy či jiné přímé žaloby.
Předběžné otázky pokládá také NSS, je jich už 50. Loni se například obrátil do Lucemburku kvůli uchovávání DNA profilů lidí v policejních databázích bez časového omezení. „Je třeba vyjasnit, zda je to v souladu s ochranou osobních údajů, jak je upravena na unijní úrovni,“ uvedl Bobek. NSS o tom má pochybnosti.
