Ředitelství silnic a dálnic (ŘSD) neuspělo s ústavní stížností proti rozsudkům trestních soudů, které organizaci shledaly vinnou z nedbalostního zavinění úmrtí řidiče nákladního vozu. Ústavní soud (ÚS) odmítl její stížnost jako neopodstatněnou. ŘSD soudy potrestaly peněžitým trestem 1 milion korun, povinností zveřejnit výrok o vině ve dvou celostátních denících a určily jí náhradu majetkové i nemajetkové újmy poškozeným.
Pro vyvození trestní odpovědnosti právnické osoby není nutné, aby byla zjištěna konkrétní fyzická osoba, která nese odpovědnost za spáchaný trestný čin. Pro jednotlivce je navíc někdy složité změnit nefungující systém, jehož selhání vede k trestněprávním důsledkům. Trestní odpovědnost právnických osob tak vyplňuje mezeru tam, kde nelze dovodit individuální trestní odpovědnost.
K takovým závěrům dospěl druhý senát ÚS v čele se soudcem Janem Svatoněm, když zamítl ústavní stížnost ŘSD. Ta se u ÚS domáhala zrušení rozhodnutí obecných soudů, které jí shledaly vinnou z toho, že z nedbalosti způsobila v roce 2017 smrt řidiče nákladního vozu, na který spadl strom. O jeho špatném stavu přitom zaměstnanci ŘSD věděli, avšak strom neodstranili. Ačkoliv soudy neshledaly trestní odpovědnost konkrétní osoby, dospěly k závěru, že se trestného činu dopustila ŘSD.
Dovolání společnosti v září minulého roku odmítl i Nejvyšší soud (NS). A to přesto, že pochybnost ohledně rozhodnutí odvolacího soudu vyjádřilo také Nejvyšší státní zastupitelství, které NS navrhlo, aby rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání. Podle NS však pro vyvození trestní odpovědnosti právnické osoby není nutné zjistit a prokázat, která konkrétní fyzická osoba uvedená v § 8 odst. 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob se dopustila jednání popsaného v odstavcích 1 a 2.
NS: O špatném stavu stromu věděli
V daném konkrétním případu bylo podle NS bez pochybností prokázáno, že zaměstnanci ŘSD nejpozději od roku 2013 věděli o špatném stavu daného stromu, aniž by ovšem kdokoliv něco učinil. Podle NS v případě ŘSD naprosto selhal vnitřní systém, kdy sice za statisíce korun byly pořízeny odborné posudky, potvrzující špatný stav stromu, aniž by to ovšem vedlo k jakékoliv nápravě.
V ústavní stížnosti ŘSD, kterou zastupoval advokát Tomáš Gřivna, namítala, že obecné soudy nesprávně vyřešily otázku zavinění na straně fyzické osoby, jejíž jednání bylo ŘSD přičítáno. Soudy také podle stěžovatelky neposoudily znaky nedbalosti ke všem skutečnostem, jež jsou znakem skutkové podstaty daného trestného činu, přičemž ze samotné existence posudků, z nichž vyplývala potřeba strom pokácet, nelze dovozovat, že o nich neztotožněná osoba mohla vědět, znát jejich obsah a že by jednání neztotožněné osoby mohlo být přičítáno stěžovatelce. Rozhodnutí obecných soudů tak zasáhla do jejího práva na zachování principu presumpce neviny a soudy přijatá konstrukce její trestní odpovědnosti nepřípustně rozšiřuje výklad trestních předpisů nad jejich rámec.
Ani podle ústavních soudců však založení trestní odpovědnosti právnické osoby nebrání, nepodaří-li se zjistit konkrétní fyzická osoba. „Ustanovení § 8 odst. 2 a odst. 3 tak nebrání tomu, aby byla trestní odpovědnost právnické osoby odvozována od jednání určité skupiny jejích vedoucích pracovníků, zaměstnanců či osob s rozhodujícím vlivem na řízení právnické osoby, bez toho, aby byly označeny konkrétní osoby. Trestní odpovědnost právnických osob totiž slouží i k vyplnění mezery tam, kde nelze dovodit individuální trestní odpovědnost,“ uvádí se v odůvodnění usnesení o zamítnutí stížnosti.
Trestní odpovědnost právnických osob tak vyplňuje mezeru
„Pro jednotlivce, mezi jehož jednání a následkem trestného činu může být složité prokázat vztah příčinné souvislosti, je navíc fakticky často velmi složité změnit nějaký nefungující systém (srov. popsanou nefunkční kontrolní činnost stěžovatelky v odst. 24 a 25 rozsudku krajského soudu). Trestní odpovědnost právnické osoby není závislá na tom, zda se podaří, či nepodaří individuálně usvědčit/odsoudit sekundární [vedoucí osoby uvedené ve smyslu § 8 odst. 1 a) až c) TOPO] nebo terciární subjekt [zaměstnanec] ze spáchání trestného činu,“ konstatuje se dále v usnesení.
ÚS nepřisvědčil ani námitce stěžovatelky, že bylo zasaženo do jejích práv, když NS rozhodl o jejím dovolání v neveřejném zasedání, čímž vyloučil možnost se ho zúčastnit.
„Podle Evropského soudu pro lidská práva má obecně obviněný právo zúčastnit se jednání u soudu prvního stupně (srov. rozsudek velkého senátu ve věci Hermi proti Itálii ze dne 18. 10. 2006, stížnost č. 18114/02, bod 62 a násl.), v řízení o opravných prostředcích už osobní účast obviněného nemá tak zásadní význam. Ve vztahu ke stěžovatelce lze navíc poukázat na skutečnost, že je osobou právnickou, a vést jednání v její přítomnosti fakticky nelze,“ uzavřel ÚS.
Petr Dimun
