Tři soudci Ústavního soudu vydali odlišné stanovisko k nálezu Ústavního soudu, kterým plénum zamítlo vydání majetku českého státu Nadaci knížete z Lichtenštejna. Plénum se přihlásilo k ustálené judikatuře ohledně Benešových dekretů. Soudci David Uhlíř, Lucie Dolanská Bányaiová a Milan Hulmák by naopak napravovali historické křivdy.
Ústavní soud dnes zveřejnil nález v případu stížnosti Nadace knížete z Lichtenštejna a jedné fyzické osoby. Úplný text nálezu je zde:
Stěžovatelé před Ústavním soudem se původně žalobou domáhali vyklizení nemovitostí v Praze 10, případně určení vlastnického práva nebo náhrady za tyto nemovitosti. „V katastru nemovitostí je jako jejich vlastník zapsán stát (zastupovaný vedlejšími účastníky). Nadace však tvrdí, že sporné nemovitosti vlastní, neboť je univerzálním dědicem Františka Josefa II. Lichtenštejna (zůstavitel),“ vysvětlil dnes ve zprávě Ústavní soud.
V žalobě tvrdili, že stát tyto nemovitosti v roce 1945 bez právního důvodu fyzicky ovládl a jejich vlastníkem tak zůstal až do své smrti zůstavitel. Dekret presidenta republiky č. 12/1945 Sb. se podle nich nevztahoval na zůstavitele, ani na sporné nemovitosti. Civilní soudy žalobě stěžovatelů nevyhověly
ÚS: Tvrzení, že konfiskace je nicotná, není opodstatněné
Plénum Ústavního soudu stížnost zamítlo a přihlásilo se ke dřívějším rozhodnutím svých senátů v případech stěžovatelů, jakož i ke své dlouhodobě ustálené judikatuře.
„Ústavní soud připomněl, že konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. podléhaly všechny osoby německé a maďarské národnosti, bez ohledu na státní příslušnost, ledaže by se aktivně zúčastnily boje za zachování celistvosti a osvobození Československa. Ke konfiskaci docházelo s okamžitou platností nabytím účinnosti dekretu dne 23. 6. 1945. O tom, zda jsou v konkrétním případě naplněny podmínky pro konfiskaci, deklaratorně rozhodovaly okresní národní výbory. Tyto závazné konfiskační výměry bylo možné právně zpochybnit pouze ve správním řízení, případně před správním soudem,“ uvedl dnes Ústavní soud.
S ohledem na ustálenou judikaturu k tzv. Benešovým dekretům ÚS zdůraznil, že rozhodnutí poválečných správních orgánů soudy nejsou oprávněny nově přezkoumávat. Úzkou výjimku z toho pravidla stanovily pouze restituční předpisy. „Tvrzení stěžovatelů, že konfiskační výměr je pro své vady nicotný, přitom není opodstatněné,“ uvádí Soud.
Okresní národní výbor v Olomouci, kde sídlilo lichtenštejnské ústřední ředitelství, k provedení konfiskačního dekretu vydal výměr, v němž zůstavitele označil za osobu německé národnosti. Proti tomuto výměru ze dne 31. 7. 1945 zůstavitel brojil stížností, kterou projednal a zamítl Zemský národní výbor v Brně. Stížnost později zamítl i správní soud, vysvětlil Ústavní soud v dnešní zprávě.
Poválečné události jsou mimo současné právo
Ústavní soud současně připomněl účinky restitučního zákonodárství a závěry plenárního stanoviska Pl. ÚS-st. 21/05.
„Civilními žalobami se nelze úspěšně domáhat vlastnického práva k věcem, kterých se stát zmocnil před 25. 2. 1948 nebo v období rozhodném pro restituce. Pro tyto účely lze uplatňovat pouze tzv. restituční nároky, které však stěžovatelé nevznášejí. Jinak by neexistovala jistota ani limit, který by bránil potomkům dřívějších vlastníků domáhat se např. přezkumu kroků první pozemkové reformy nebo odčinění jakýchkoli jiných tvrzených křivd z předchozích staletí,“ zopakoval dnes Ústavní soud ve své zprávě.
Tvrzení stěžovatelů, že soudy svými rozhodnutími nyní vyvlastňují jejich majetek, Ústavní soud podle jeho rozhodnutí nepřisvědčil.
„Sporné nemovitosti byly konfiskovány nabytím účinnosti dekretu dne 23. 6. 1945. Na tehdejší konfiskaci přitom nelze zpětně uplatňovat současné právní standardy – tehdejší události se nacházejí mimo působnost později přijaté Listiny základních práv a svobod a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Obdobně o československé konfiskaci lichtenštejnského majetku rozhodl v roce 2001 velký senát Evropského soudu pro lidská práva a posléze v roce 2005 i Mezinárodní soudní dvůr,“ připomněl Ústavní soud.
Ústavní soud na závěr zdůraznil, že v obdobných případech nevyhověl vysokým desítkám stěžovatelů a není důvod, aby se odchyloval od své dlouhodobě ustálené judikatury.
Soudce: Dveře jsou otevřené pro politické řešení
S nálezem nesouhlasí soudce David Uhlíř. V připojeném stanovisku má za to, že všechny rozsudky měly být zrušeny. „V obecné rovině jsem si vědom toho, že historii lze jen vykládat, nikoliv změnit. Nicméně i tam, kde je v důsledku závazných právních názorů definitivně uzavřena možnost napravit historické křivdy soudní cestou, zůstávají otevřené dveře pro politická řešení,“ uvádí soudce David Uhlíř.
„František Josef II., kníže z Lichtenštejna, právní předchůdce stěžovatelů, kterému měl být sporný majetek konfiskován dekretem prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., byl občanem státu, který si po celou dobu druhé světové války udržel neutralitu. Není žádný důvod na něj hledět jinak, než jako na jakéhokoliv jiného německy mluvícího občana jiného neutrálního státu, kupř. Švýcarska. Myšlenka, že by František Josef II., kníže z Lichtenštejna, byl spoluodpovědný za zločiny Třetí říše a že se na něj proto vztahuje dekret prezidenta republiky, je absurdní,“ napsal soudce David Uhlíř.
Odlišné stanovisko dále připojila soudkyně Lucie Dolanská Bányaiová, která nesouhlasí s odůvodněním nálezu. „Je věcí státu, zákonodárce, které ze způsobených křivd legislativně zmírní a které již ne. Stěžovatelé svými nároky do okruhu osob, jejichž křivdy mohou být restitučním zákonodárstvím zmírněny, podle stávajících restitučních předpisů nespadají. To však neznamená, že se na stěžovatelích, resp. jejich právním předchůdci, komunistický režim nedopustil křivdy tím, že zabránil řádnému soudnímu přezkumu konfiskačních výměrů vydaných ve značně napjaté a turbulentní době těsně po konci války; jen nejde o jednu z té vytčené skupiny křivd, které mohou být na základě restituční legislativy zmírněny restitucí,“ uvedla doslova Bányiová ve svém stanovisku k nálezu.
Odlišné stanovisko sepsal rovněž soudce Milan Hulmák, který nesouhlasí s odůvodněním a odkazuje k odlišnému stanovisku někdejší soudkyně Elišky Wagnerové. Přesto s nálezem vyslovil souhlas: „Mé stanovisko se tak v této části shoduje s odlišným stanoviskem soudců Lucie Dolanské Bányaiové a Davida Uhlíře. Protože však rozhodnutí obecných soudů i Ústavního soudu je založeno i na jiných důvodech, plně s ním ve výroku souhlasím,“ uvedl soudce Milan Hulmák.
Společný fond s právem Lichtenštejnů
Nadace knížete z Lichtenštejnu se opakovaně obrací na Nejvyšší i Ústavní soud. Usiluje o navrácení někdejšího lichtenštejnského majetku na Břeclavsku včetně zámků v Lednici a Valticích. Lichtenštejnové rovněž podali na Českou republiku mezistátní stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva.
Nadace knížete loni v říjnu uvedla, že je připravena se vzdát vlastnických nároků na majetek v ČR výměnou za vytvoření společného fondu, na který budou vlastnická práva ke spornému majetku převedena. Nadaci by byla svěřena povinnost odpovědně a udržitelně s majetkem ve fondu hospodařit.
Irena Válová
