Plénum Ústavního soudu (ÚS) odmítlo ústavní stížnost bývalého ředitele Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře (ÚPDI) Pavla Kodyma. Ten se na ÚS obrátil poté, co ho vláda v prosinci minulého roku odmítla jmenovat do čela úřadu. Návrh na jeho opětovné jmenování předložil vládě ministr dopravy Martin Kupka, když mu to nařídil rozsudek Městského soudu v Praze (MS). ÚS však shledal Kodymovu stížnost jako nepřípustnou, neboť nevyčerpal všechny prostředky ochrany svých práv.
Pavel Kodym, bývalý předseda ÚPDI, neuspěl s ústavní stížností, kterou napadal rozhodnutí vlády nejmenovat ho opětovně šéfem tohoto úřadu. Plénum ÚS shledalo nepřípustným i jeho souběžný návrh na zrušení zákona, který převedl kompetence ÚPDI na Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS).
Kodym se na ÚS obrátil poté, co vláda v prosinci minulého roku nevyhověla návrhům ministrů dopravy a financí na jeho opětovné jmenování do čela ÚPDI. Ty byly vládě předloženy poté, co v listopadu Kodym uspěl u MS v Praze se správní žalobou. V té se Kodym bránil proti tomu, že nebyl do čela úřadu jmenován, ačkoliv uspěl ve výběrovém řízení. Místo toho byl úřad zrušen změnou zákona a jeho kompetence byly od roku 2024 převedeny na ÚOHS. Podle Kodyma se mělo jednat o odplatu ministra dopravy Martina Kupky za jeho aktivismus. Proti rozhodnutí MS v Praze byla podána ministerstvem dopravy kasační stížnost, která dosud nebyla Nejvyšším správním soudem (NSS) rozhodnuta.
I Kodym se ovšem obrátil opětovně na správní justici, a to s žalobou u MS v Praze na prosincové rozhodnutí vlády jej do čela ÚPDI nejmenovat. Zároveň s touto žalobou podal i zmíněnou ústavní stížnost s návrhem na zrušení zákona, kterým byl ÚPDI zrušen a jeho kompetence převedeny na ÚOHS.
„Stěžovatel se domnívá, že veškeré příkoří, kterého se mu nyní dostává, pramení z toho, že úřad pod jeho vedením poctivě plnil roli nezávislého regulátora na úseku železniční dopravy. Stěžovatel tak vidí ve zrušení úřadu a postupu ministra dopravy a vlády pokus o oslabení či odstranění nezávislosti regulátora trhu. Tímto postupem chce politická reprezentace zvýhodnit národního dopravce, společnost České dráhy a vyřešit nelehkou finanční situaci této obchodní společnosti,“ popisuje se v usnesení ÚS.
Kodym dále ve stížnosti tvrdil, že zrušení ÚPDI vedlo k tomu, že v ČR neexistuje žádný nezávislý regulátor v této oblasti, ačkoliv to požaduje unijní právo. ÚOHS a jeho nynější předseda nesplňují totiž podle Kodyma požadavek nezávislosti. „Stěžovatel upozorňuje, že v důsledku neexistence skutečně nezávislého regulátora se otevřou „dveře“ pro nezákonné postupy ve prospěch Českých drah a vůbec narušení hospodářské soutěže na trhu železniční dopravy,“ shrnuje ÚS Kodymovu argumentaci.
Podle Kodyma vláda jeho nejmenováním do čela ÚPDI porušila jeho právo na rovný přístup k veřejným funkcím, přičemž okolnosti mají svědčit o „svévolném postupu ministra dopravy s cílem zbavit se politicky nepohodlné osoby a instituce, a to na úkor závazků vyplývajících z unijního práva“. A zákon, kterým byly kompetence ÚPDI převedeny na ÚOHS je podle Kodyma neústavní a v rozporu s unijním právem.
Kodyma podpořilo zasláním svého stanoviska u Ústavního soudu i několik organizací a firem. Vedle Tansparency International či opozičního politika z hnutí ANO Martina Kolovratníka také firma Regio Jet Radima Jančury.
Plénum ÚS však dospělo k závěru, že stížnost i návrh na zrušení jsou nepřípustné.
Stěžovatel totiž podle pléna dosud nevyčerpal všechny procesní možnosti ochrany svých práv, o čemž svědčí i to, že souběžně podal zmíněnou správní žalobu.
A ani zde nejsou důvody pro uplatnění výjimky pro přípustnost jeho předčasného návrhu.
Je tomu tak proto, že argumentace stěžovatele o rozporu zákona, kterým přešly kompetence ÚPDI na ÚOHS, s českým ústavním pořádkem je druhořadá a doplňuje principiální argumentaci o nesouladu českého zákona s právem unijním. Povinnost vyřešit takový nesoulad má však každý soud členského státu EU.
„V nynější věci je nesprávná již ústřední stěžovatelova teze, podle níž jen Ústavní soud může účinně posoudit soulad vnitrostátního zákona s unijním právem. Jak již Soudní dvůr Evropské unie opakovaně vysvětlil, rozpor vnitrostátního práva s právem unijním musí vyřešit každý soud členského státu Unie. Soudní dvůr také odmítl, aby vyřešení rozporu mezi vnitrostátním a unijním právem náleželo výlučně jednomu (soudnímu) orgánu,“ konstatuje se v odůvodnění usnesení pléna, jehož zpravodajem byl soudce Zdeněk Kühn.
Petr Dimun
