Muž učinil fatální chybu, když se v roce 2011 nebránil proti propuštění od Útvaru pro ochranu ústavních činitelů kvůli onemocnění HIV. Tím si zavřel dveře k žalobě proti diskriminačnímu rozhodnutí služebního funkcionáře. Nepomohl mu ani ombudsman, soudy jeho žaloby o nárok na půl milionu za nemajetkovou újmu zamítly. Nejvyšší správní soud (NSS) nenalezl přípustnou kasační námitku a kasační stížnost odmítl.
Muž sloužil jako příslušník Policie ČR u Útvaru pro ochranu ústavních činitelů. V lednu 2011 byl rozhodnutím ředitele útvaru ze služebního poměru propuštěn, neboť podle lékařského posudku pozbyl dlouhodobé způsobilosti k výkonu služby kvůli infekci HIV. Muž se proti rozhodnutí neodvolal.
Déle než rok poté, v červenci 2012, však podal u ministerstva vnitra návrh na zahájení řízení o přezkumu rozhodnutí. Ministr vnitra mu přípisem sdělil, že jeho propuštění není v rozporu s právními předpisy.
Úplné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o odmítnutí kasační stížnosti ze 14. března 2024 je zde:
HIV je postižení, ombudsman doporučil zvážit žalobu
Jak vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, záležitosti se zabýval také veřejný ochránce práv, který k tomu vydal zprávu „Propuštění ze služebního poměru z důvodu diagnostikování onemocnění virem HIV“. Podle zprávy je onemocnění virem HIV, a to i v asymptomatické fázi, možné považovat za zdravotní postižení. Tedy zakázaný diskriminační důvod ve smyslu tzv. antidiskriminačního zákona.
Antidiskriminační ustanovení zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů však současně podle ombudsmana představuje lex specialis k antidiskriminačnímu zákonu, a proto na úrovni jednoduchého práva není možné diskriminaci z důvodu zdravotního postižení dovodit.
„Veřejný ochránce práv dospěl k tomu, že aplikovaná ustanovení služebního zákona včetně vyloučení zdravotního postižení ze seznamu diskriminačních důvodů a automatické ukončení pracovního poměru z důvodu onemocnění virem HIV jsou v rozporu s ústavním pořádkem i právem EU. Žalobci dal ke zvážení podání žaloby dle § 77 odst. 9 zákona o služebním poměru,“ shrnuje NSS šetření ombudsmana s doporučením stěžovateli.
Žaloba o půl milionu nároku z diskriminace
V roce 2013 uplatnil propuštění policista nárok z diskriminace u svého bývalého útvaru, nároku ministerstvo vnitra nevyhovělo. „Žalobce dne 10. 9. 2013 podal žalobu, kterou se domáhal zadostiučinění v podobě konstatování, že vydáním posudku o zdravotní nezpůsobilosti a následným propuštěním byl diskriminován, a dále zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 500 000 Kč,“ shrnuje vývoj událostí NSS.
Obvodní soud pro Prahu 7 žalobu zamítl s tím, že žalobce nebyl diskriminován. Městský soud v Praze rozsudkem v listopadu 2017 rozsudek potvrdil. V srpnu 2017 však oba rozsudky zrušil a řízení zastavil Nejvyšší soud, neboť „podle něj není dána pravomoc soudů, a věc postoupil policejnímu prezidentovi k dalšímu řízení“.
Ochranná služba Policie ČR jako správní orgán I. stupně v návaznosti na popsaný průběh řízení žalobu po obsahové stránce posoudila jako žádost o náhradu nemajetkové újmy. Ochranná služba Policie ČR je přejmenovaný Útvar pro ochranu ústavních činitelů, k přejmenování došlo v roce 2016.
Ochranná služba řízení zastavila pro zjevnou nepřípustnost žádosti, „vzhledem k tomu, že zákon o služebním poměru neupravuje náhradu tvrzené nemajetkové újmy“. Odvolání zamítl náměstek policejního prezidenta s tím, že zákon o služebním poměru je komplexní a speciální a že neuplatňuje obecná úprava antidiskriminačního zákona. To se stalo v květnu 2019.
Žalobce: Vyhláška o zdravotní způsobilosti je protiústavní
Rozhodnutí napadl muž žalobou u Městského soudu v Praze. „Obecně shrnul problematiku infekce HIV a vývoj medicínského pokroku v oblasti její léčby, jakož i konkrétně svůj zdravotní stav s ohledem na jeho nákazu. Dále shrnul právní úpravu ochrany proti diskriminaci. Následně poskytl komparativní náhled na judikaturu a právní úpravu věnující se problematice HIV jako zdravotního postižení a zákazu diskriminace HIV pozitivních osob,“ cituje žalobní argumentaci NSS.
HIV pozitivní muž před soudem argumentoval tím, že vyhláška č. 393/2006 Sb., o zdravotní způsobilosti, je protiústavní. „Stanovila totiž, že osoba, která je držitelem laboratorního průkazu HIV bez klinických projevů může být buď klasifikovaná jako způsobilá k službě s omezením, nebo jako trvale nezpůsobilá k službě,“ uvedl muž.
Osoba s aktivním onemocněním může být klasifikovaná jenom jako trvale nezpůsobilá k službě. Vyhláška ovšem nespecifikuje, co je v případě HIV infekce myšleno jako „klinický projev“ a „aktivní onemocnění“. Takový paušálně učiněný závěr bez ohledu na individuální posouzení zdravotního stavu a činnosti, kterou má žalobce vykonávat, je nepřiměřeným zásahem do práva na svobodnou volbu povolání a nemá žádný legitimní důvod, nastolil muž před Městským soudem v Praze.
Dále namítal protiústavnost § 77 služebního zákona, který podle něho nepokrývá všechny diskriminační důvody. A konečně, žalobce nesouhlasil, že není dána pravomoc obecných soudů k rozhodování o jím uplatněných nárocích z titulu diskriminace. Podle něho lze uvažovat i o možnosti, že v rozporu s ústavním pořádkem a unijním právem je celá část dvanáctá zákona o služebním poměru.
Muž si zavřel dveře k soudu už v roce 2011
Městský soud žalobu zamítl, aniž by shledal důvod pro předložení věci Ústavnímu soudu. Podle názoru MS v Praze měl sice náměstek policejního prezidenta žalobu zamítnout jako nedůvodnou, nikoli nepřípustnou, avšak to nemění nic na tom, že veřejná subjektivní práva žalobce zůstala nedotčena. Ohledně protiústavnosti vyhlášky o zdravotní způsobilosti soud uvedl, že její obsah byl zcela irelevantní pro posouzení toho, zda vůbec může služební orgán rozhodnout o žalobcem uplatněném nároku na náhradu nemajetkové újmy.
Jádrem odůvodnění rozsudku městského soudu pak bylo vypořádaní námitek směřujících proti § 77 odst. 9 zákona o služebním poměru. „Toto ustanovení vylučuje z pravomoci civilních soudů nároky vzniklé z porušení práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení ve služebním poměru v případě, že k porušení těchto práv došlo rozhodnutím služebního funkcionáře,“ vysvětlil soud.
„Na rozdíl od jiného chování, pokud k nerovnému zacházení došlo vydáním rozhodnutí služebního funkcionáře, lze se proti němu účinně bránit v rámci řízení ve věcech služebního poměru před služebním orgánem. Nezákonnost rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru způsobenou jeho diskriminačním charakterem je však třeba namítnout v odvolání proti takovému rozhodnutí,“ připomněl soud průběh propuštění v roce 2011.
„Nepodáním odvolání si žalobce zároveň sám znemožnil předstoupit před správní soud se žalobou směřující proti rozhodnutí služebního funkcionáře ve věci jeho propuštění ze služebního poměru,“ dodal k tomu Městský soud v Praze.
NSS nenašel ve sto odstavcích kasační námitku
Rozhodnutí Městského soudu v Praze pak potvrdil Nejvyšší správní soud v zamítnuté kasační stížnosti žalobce. Podle NSS muž nedodal žádnou novou argumentaci, pouze v rozsáhlém elaborátu čítajícím sto odstavců zaměnil slovo žalobce za slovo stěžovatel.
Podle Nejvyššího správního soudu byl k argumentům pro kasaci přidán jeden jediný odstavec, ve kterém si muž stěžuje na důvody rozhodnutí Městského soudu v Praze. Ten odstavec zní: „Přitom skutečnost, že se stěžovatel nebránil proti propuštění ze služebních poměru ve lhůtě 15 dnů, je Městským soudem v Praze považována za podstatný důvod, pro zamítnutí správní žaloby.“
Jenže s tím se Městský soud v Praze vypořádal: „Je tedy zřejmé, že i přes drobné odlišnosti ve formulaci žaloby a kasační stížnosti stěžovatel uplatnil shodnou argumentaci, kterou městský soud odpovídajícím způsobem vypořádal v napadeném rozsudku a s ohledem na výše reprodukované závěry označil za nedůvodnou,“ uvedl NSS.
Podle Nejvyššího správního soudu neopomněl městský soud ani stěžovatelem tvrzenou protiústavnost právní úpravy a otázku jejího rozporu s právem EU. „Jelikož se tedy uplatněné kasační námitky míjí s důvody, pro které lze dle § 103 odst. 1 s. ř. s. rozhodnutí krajského (zde městského) soudu napadnout, je kasační stížnost v souladu s výše shrnutou a setrvalou judikaturou nepřípustná“, uvedl Nejvyšší správní soud.
„Zbývá dodat, že nenalezl-li Nejvyšší správní soud v daném případě žádnou přípustnou kasační námitku, jíž by se mohl zabývat, z logiky věci se nemohl podstatou věci, jakkoliv zabývat, a tedy ani uvažovat o předložení věci Ústavnímu soudu k posouzení ústavní konformity stěžovatelem zpochybňované právní úpravy,“ uzavřel Nejvyšší správní soud.
Irena Válová
