Po letech života na svobodě požádala žena o zahlazení trestní minulosti. Městský soud však zjistil, že ho v roce 2011 okresní soud neinformoval, že žena má vykonat zbytek trestu 918 dní ve vězení. Do desetileté promlčecí lhůty se nepočítá pobyt ve vězení nebo v ústavu, a tak je žena ve vězení, odkud podala ústavní stížnost. Institut promlčení výkonu trestu je spjat se zásadou účelnosti trestu, uvedl Ústavní soud. Případ vrátil obecným soudům a apeluje na rychlé jednání.

Žena si u Ústavního soudu stěžuje na rozhodnutí soudů, že musí vykonat zbytkový trest, ke kterému nebyla jedenáct let vyzvána: „Napadenými rozhodnutími soudy zamítly stěžovatelčinu žádost o zahlazení jejího staršího odsouzení k trestu odnětí svobody, který nebyl po dobu 11 let vykonán z důvodu
opomenutí soudu,“ shrnul obsah ústavní stížnosti Ústavní soud.

V říjnu 2022 podala žena žádost o zahlazení předešlých trestů. Jenže, „nahlédnutím do rejstříku trestů městský soud zjistil, že ve věci sp. zn. 10 T 205/2001 není zaznamenán výkon trestu“. Městský soud požádal o stanovisko obvodní soud kvůli pochybnosti, zda byl výkon trestu promlčen.

Obvodní soud informoval, že dne 27. 10. 2011 nabylo právní moci rozhodnutí, podle nějž má žena vykonat zbytek trestu odnětí svobody v trvání 918 dnů. „Avšak ,z nezjištěného důvodu´ nedošlo k informování městského soudu a rejstříku trestů, kde uvedené rozhodnutí není dodnes zaznamenáno,“ stojí v rozhodnutí Ústavního soudu.

Mohlo by vás zajímat

Úplné rozhodnutí Ústavního soudu z 20. února 2024, které Ústavní soud vyhlásil ve středu 28. února 2024, je zde:

Jak k něčemu takovému došlo?

Desetiletá promlčecí lhůta výkonu trestu uběhne až v červenci 2024, neboť žena „byla v mezidobí ve výkonu trestu, což je skutečnost, která staví běh promlčecí doby“.

V březnu 2023 zaslal soud po jedenácti letech výzvu k nastoupení trestu. Listinu se však nepodařilo doručit, protože žena se z adresy před patnácti lety odstěhovala. Nakonec po ní vyhlásila pátrání policie. „Následujícího dne byla hlídkou vypátrána a dodána do věznice, v níž se nacházela i v době podání ústavní stížnosti,“ shrnuje Ústavní soud situaci.

Jak k něčemu takovému mohlo dojít? V lednu 2005 byla žena odsouzena za podvody na pět a půl roku ve vězení. Ve věku dvacet let uzavírala v roce 1998 celkem 38 leasinkových smluv s úmyslem neplatit a zboží prodávat v zastavárnách. V roce 2007 požádala žena o podmínečné propuštění kvůli péči o své nezletilé děti. Soud ženu propustil a stanovil zkušební lhůtu pět let.

Jenže v roce 2010 ji Okresní soud v Hodoníně odsoudil za v říjnu za krádež a v listopadu téhož roku za ohrožování výchovy dítěte, když neposílala syna do školy. „Po veřejném zasedání za účasti stěžovatelky (t. č. ve výkonu trestu) rozhodl obvodní soud dne 26. 9. 2011, že stěžovatelka vykoná zbytek trestu odnětí svobody v trvání 918 dnů, uloženého jí městským soudem ve věci sp. zn. 10 T 205/2001,“ uvádí se v rozsudku.

Informace o trestu nebyla odeslána

„K výkonu uvedeného trestu však nedošlo. Informace o jeho nařízení nebyla zaslána městskému soudu, který byl příslušný nařídit výkon trestu, a nebyla ani zaznamenána v rejstříku trestů. Stěžovatelka tedy nebyla vyzvána k nástupu výkonu trestu,“ stojí v rozhodnutí Ústavního soudu doslova.

Stěžovatelka před Ústavním soudem byl byla následně ve výkonu trestu odnětí svobody od 27. 10. 2011 do 29. 11. 2012 (za výše uvedenou jinou trestnou činnost) a posléze od 24. 4. 2015 do 9. 12. 2016, dodává pro pořádek Ústavní soud.

Na celou záležitost přišel soud až v roce 2022, kdy žena požádala o zahlazení trestů.

Na rozdíl od obecných soudů, Ústavní soud není přesvědčen o tom, že do běhu desetileté promlčecí lhůty trestu se v tomto případě nezapočítává doba jiného trestu. „Soudy v napadených rozhodnutích dospěly k závěru, že promlčecí doba výkonu předmětného trestu počala běžet dne 27. 10. 2011, byla desetiletá a do jejího běhu se nezapočítává doba, v níž stěžovatelka vykonávala jiný trest odnětí svobody. Zatímco první z uvedených závěrů je v dané věci nesporný, následné dva závěry vykazují podle Ústavního soudu ústavněprávní nedostatky,“ uvádí Ústavní soud.

„Soudy bez podrobnějšího odůvodnění zřejmě vyšly z pouhé skutečnosti výkonu jiného trestu odnětí svobody jakožto překážky běhu promlčecí doby. S takto formalistickým výkladem § 94 odst. 3 trestního zákoníku se však Ústavní soud neztotožňuje,“ uvádí se v rozhodnutí.

ÚS: Stavění lhůty nenastává automaticky

Zákon ke stavení promlčecí doby v § 94 odst. 3 trestního zákoníku uvádí, že „do promlčecí doby se nezapočítává doba, po kterou nebylo možno trest vykonat proto, že se odsouzený zdržoval v cizině, vykonával ochranné léčení ústavní nebo zabezpečovací detenci nebo byl na něm vykonáván jiný trest odnětí svobody“. „K pochopení a řádné aplikaci tohoto ustanovení je podle názoru Ústavního soudu třeba vyjít ze smyslu institutu promlčení výkonu trestu jako takového,“ uvádí Soud.

Jinými slovy, stavení promlčecí doby výkonu trestu odnětí svobody nenastává v důsledku výkonu jiného trestu odnětí svobody automaticky, nýbrž pouze v odůvodněných případech. Aby stavení promlčecí doby mohlo z ústavněprávního hlediska obstát, musí v dané trestní věci existovat konkrétní skutkové okolnosti, které takový postup ospravedlňují, uvádí k tomu Ústavní soud ve zprávě.

Při posuzování nelze vycházet z prostého zjištění

Odsouzený nemůže těžit z vyhýbání se trestu například pobytem v cizině, avšak současně uplynutím promlčecí doby klesá nejen potřeba ochrany společnosti, nýbrž i uvádění společenských vztahů do souladu se zastaralými právními akty, konstatoval Soud.  Podle Ústavního soudu stavění promlčecí doby závisí na individuální situaci.

„K závěru, že ,výkon jiného trestu odnětí svobody´ je bez dalšího a ve všech případech skutečností způsobující stavení promlčecí doby, nelze podle Ústavního soudu dospět ani na základě jazykového výkladu. Naopak nutnost individuálního hodnocení, zda ke stavení promlčecí doby dojde, vyjadřuje podle Ústavního soudu zákon slovním spojením „do promlčecí doby se nezapočítává doba, po kterou nebylo možno trest vykonat proto,…“

„Tím zákonodárce podle Ústavního soudu vyjádřil, že při posuzování běhu promlčecí doby nelze vycházet z prostého zjištění, zda nějaká z uvedených skutečností nastala, nýbrž je třeba individuálně posoudit, jaký vliv měla na možnost výkonu trestu odnětí svobody,“ předkládá své stanovisko Ústavní soud.

Jde o zákon proti příživníkům z roku 1968

Podle Ústavního soudu je nutno ustanovení posoudit rovněž teleologicky a systémově. „Zatímco u jiných skutečností vyjmenovaných v § 94 odst. 3 trestního zákoníku (např. pobytu v cizině) lze překážku výkonu trestu zásadně předpokládat, u výkonu jiného trestu odnětí svobody v České republice tomu tak není,“ upozorňuje Soud na obsah trestního zákoníku, který je datován „bouřlivým rokem 1968“.

„I při vědomí toho, že politické cíle této novely (přijaté krátce po bouřlivém roce 1968), vyhraňující se dále např. proti asociálním živlům a příživníkům, mohly být ve skutečnosti jakékoliv, je podle Ústavního soudu evidentní, že v současné době výkonných elektronických databází, nelze smysluplně setrvat na stanovisku o „těžko překonatelných obtížích“ při evidenci osob ve věznicích a administrativě soudu,“ uvádí Ústavní soud.

Jinak řečeno, tvrzení, že by se dnes měl běh promlčecí doby stavět z důvodu, že pro stát je těžko překonatelnou obtíží evidovat pobyt a pohyb vlastních vězňů, vyznívá podle Ústavního soudu absurdně. Pro úplnost zbývá doplnit, že o nic méně absurdně by takový závěr nezněl v roce 2011, kdy celá otázka promlčení výkonu stěžovatelčina trestu vznikla, uvádí Ústavní soud.

„Na druhou stranu si lze představit situaci ,souběhu´ několika trestů odnětí svobody s různou délkou, přičemž výkon jednoho je sice časovou překážkou výkonu trestu druhého, avšak není obtížně překonatelnou organizační překážkou pro včasné nařízení jeho výkonu v rámci stanovené promlčecí doby výkonu trestu,“ uznává Ústavní soud.

Žena se trestu nevyhýbala, nařízen mohl být kdykoli

Podle Soudu lze tedy uzavřít, že „stavení promlčecí doby výkonu trestu odnětí svobody nenastává v důsledku výkonu jiného trestu odnětí svobody automaticky, nýbrž pouze v odůvodněných případech“. Ústavní soud došel k závěru, že v tomto případě nedošlo k řádné aplikaci institutu promlčení výkonu trestu.

„Z žádného z vyžádaných spisů nevyplývá, že by se stěžovatelka výkonu trestu jakkoliv vyhýbala. Naopak lze poukázat na skutečnost, že stěžovatelka byla ve výkonu trestu nejen v době, kdy obvodní soud a Městský soud v Praze rozhodly o jejím neosvědčení a současném nařízení výkonu zbytku trestu na podzim roku 2011, nýbrž ještě bez přestávky celý rok poté,“ uvádí Soud.

Další výkon trestu odnětí svobody tudíž bylo stěžovatelce možné nařídit kdykoliv poté, co se rozhodnutí o vykonání zbytku trestu odnětí svobody stalo vykonatelným, bez ohledu na to, zda byla na svobodě nebo ve vězení.

Soud: Postupujte urychleně, existují pochybnosti

„Po posouzení všech výše uvedených okolností dospěl Ústavní soud k závěru, že soudy v dané věci nesplnily svou ústavní povinnost chránit stěžovatelčina základní práva a svobody (viz čl. 4 Ústavy) a povinnost řádně odůvodnit své rozhodnutí (čl. 36 odst. 1 Listiny). Jejich stručné závěry podle Ústavního soudu neodpovídaly jednak složitosti daného řízení a jednak kvalitě stěžovatelkou uplatněných námitek,“ uvedl v závěru Ústavní soud, který rozhodnutí soudů vrací k dalšímu řízení.

„Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka aktuálně nachází ve výkonu trestu odnětí svobody, přičemž z výše uvedeného je zřejmé, že o oprávněnosti tohoto omezení existují pochybnosti, Ústavní soud apeluje na obecné soudy, aby v novém řízení postupovaly s největším urychlení,“ uzavřel svoje rozhodnutí Ústavní soud.

Irena Válová