Kancelář prezidenta republiky neporušila právo na informace, když ignorovala SMS novinářů z příkazu Miloše Zemana. Bývalý prezident nechal vyvěsit na web Prohlášení o boji proti dezinformacím, kde uvedl, že nebude poskytovat informace pěti médiím. Kancelář neměla povinnost odpovídat na jejich textové zprávy, neboť nešlo o kvalifikované žádosti podle zákona o svobodném přístupu k informacím, uvedl Nejvyšší správní soud. Kasační stížnost vydavatele zamítl. Argumentace soudu podle vydavatele Deníku N Jana Simkaniče nepůsobí přesvědčivě, a proto se obrátí na Ústavní soud.
Kancelář prezidenta republiky (KPR) zveřejnila v květnu 2021 na svém webu zprávu s názvem „Prohlášení o boji proti dezinformacím“. V ní uvedla, že „nadále nebude poskytovat jakékoli informace týdeníku Respekt, serveru Seznam Zprávy, blogu Deník N, redakcím 168 hodin a Reportéři ČT.
Novináři z vydavatelství deníku N poté zaslali formou sms dotazy kancléři Vratislavu Mynářovi a mluvčímu prezidenta Jiřímu Ovčáčkovi. „… Je pravda, že ústavní činitelé už nemají možnost se s panem prezidentem spojit jinak – než přes Váš mobilní telefon? Je podle Vás správné, že téměř veškeré schůzky dojednáváte vy, místo sekretariátu, který je k tomu určený?“ stálo v jedné sms. V dalších se novináři ptali na bezpečnostní prověrku Vratislava Mynáře, na údajné schůzky ohledně zakázky na BVP nebo zda je pravda, že prezidentovi „už se nelze dovolat“ a veškerý kontakt jde přes Mynáře.
Vydavatel: Moc je dnes kontrola nad informacemi
Kancléř ani mluvčí na dotazy buď nereagovali, nebo zaslali odkaz na prohlášení. Vydavatel Deníku N firma N media, a.s. se následně žalobou u Městského soudu v Praze domáhala určení, že zásah způsobený „Prohlášením o boji proti dezinformacím“ a odpíráním odpovědí na otázky, je nezákonný.
Městský soud v Praze žalobu odmítl s tím, že KPR je sice orgánem veřejné moci, avšak v dané věci není správním orgánem. K tomu podal vydavatel Deníku N kasační stížnost s odkazem mimo jiné na právo, které „plyne každému z obecné povinnosti státních orgánů zakotvené v čl. 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod“.
„V dnešní době je pojem ,moc´ třeba vnímat i jako kontrolu nad informacemi a jejich šířením. O povaze žalované jako orgánu státní moci svědčí i to, že rozhoduje o nárocích občanů, pokud se jedná o žádosti o informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím,“ uvedl stěžovatel v kasační stížnosti.
Právo na informace podle vydavatele obdobně přiznává článek 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle kterého je stát povinen informovat o své činnosti a neklást takovému informování žádné překážky.
Mimo zákon není na informace ústavněprávní nárok
S odkazem na nález Ústavního soudu z roku 2010 potvrdil Nejvyšší správní soud, že „svobodu projevu zajišťuje mj. právo na informace, které je nutnou podmínkou pro efektivní výkon svobody projevu“. „Jednotlivec musí disponovat údaji k určité otázce, aby si mohl na otázku vytvořit vlastní názor,“ uvedl Soud.
Avšak článek. 17 odst. 5 Listiny nezakládá žádná subjektivní práva, pouze konkretizuje povinnosti (pozitivní závazky) státu, zopakoval dále Nejvyšší správní soud. „Ukládá totiž státním orgánům a orgánům územní samosprávy povinnost přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Listina výslovně počítá s prováděcí zákonnou úpravou, kterou je především zákon o svobodném přístupu k informacím,“ uvedl Nejvyšší správní soud.
Žádný přímý ústavně právní nárok ani důvod pro poskytování informací mimo právní rámec nelze podle Nejvyššího správního soudu z Listiny dovodit. Podle soudu je tedy zřejmé, že stěžující si vydavatelská firma se práva na informace může domáhat jen v rámci zákona, který je k tomu určen.
Právo na informace je realizováno sto šestkou
„Konkrétně se jedná např. o zákon o svobodném přístupu k informacím. Není proto pravda, že žádný zákon k provedení zmíněných ustanovení neexistuje, jak se stěžovatelka mylně domnívá,“ poukázal NSS na tzv. stošestku.
Zákon 106/1999 o svobodném přístupu k informacím je například zde.
Podle soudu není pochyb, že novinářské dotazy byly kladeny ohledně činnosti státního orgánu – prezidenta republiky. Tento orgán má povinnost poskytovat informace o své činnosti a dotazy spadají do působnosti článku 17 Listiny. KPR je servisní orgán prezidenta, vyřizuje dotazy směřované k rezidentovi, žadatelé o informace se mohou obracet na Kancelář i na prezidenta samotného.
„Stěžovatelka se tedy může potřebných informací domáhat prostřednictvím zákona o svobodném přístupu k informacím u žalované (resp. přímo u prezidenta), prostřednictvím čehož může realizovat svou svobodu projevu,“ předestřel Nejvyšší správní soud.
Nebyly to žádosti, byly to jen esemesky
Jenže to se v tomto případě nestalo: „NSS ovšem konstatuje, že v nynější věci dotazy pracovníků stěžovatelky nebyly žádostmi o informace ve smyslu zákona o svobodném přístupu k informacím,“ uvedl soud doslova. Podle soudu šlo o běžné dotazy novinářů, nikoli o žádosti podle zákona „106“, a proto orgán veřejné moci nemá povinnost mimo rámec zákona na ně odpovídat.
„V nynější věci ani skutečnost, že prezident vydal prohlášení o neposkytování informací určitým médiím, či neodpovídání na dotazy novinářů ze strany žalované, které však v tomto případě nejsou kvalifikovanou žádostí o informace (jedná se jen o SMS dotazy), s ohledem na uvedené tedy nemůže sama o sobě zasáhnout do svobody projevu či do práva na informace, které plynou z čl. 17 odst. 2 Listiny,“ uvedl Nejvyšší správní soud.
Bez zákonného postupu není KPR správní orgán
Práva na informace se musí každý domáhat nejprve podle zákona o přístupu k informacím, aby toto právo mohl poté případně vymáhat soudně. Pouze při zákonném postupu totiž vystupuje státní orgán jako správní orgán, vyplývá z rozhodnutí NSS.
„Z výše uvedeného textu vyplývá, že při dotazech novinářů, jak byly položeny v posuzovaném případě (SMS dotazy), žalovaná nevystupovala jako správní orgán, který mohl zasáhnout do veřejných subjektivních práv stěžovatelky,“ uvedl v rozhodnutí NSS.
Jako správní orgán a zároveň povinný subjekt vystupuje KPR až ve chvíli, kdy jsou požadovány informace o činnosti prezidenta ve smyslu zákona o svobodném přístupu k informacím. Prezident, kancléř ani mluvčí tedy neměli zákonnou povinnost odpovídat na sms novinářů.
„NSS tak závěrem shrnuje, že v projednávané věci žaloba směřuje proti subjektu, který v tomto konkrétním případě nevystupuje jako správní orgán. Je tedy dán nedostatek pravomoci soudu, přičemž se jedná o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, který brání věcnému projednání žaloby,“ shrnul Nejvyšší správní soud a kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
„Po prostudování rozsudku musíme bohužel konstatovat, že argumentace soudu na nás nepůsobí přesvědčivě. Princip transparentní a otevřené komunikace státních institucí považujeme za zásadní pro možnost jejich kontroly ze strany médií a veřejnosti a jsme připraveni za něj bojovat. Proto nám nezbývá než se obrátit na Ústavní soud. V prostoru střední Evropy dochází ke stále většímu omezování svobody médií, jak můžeme vidět v Maďarsku či na Slovensku, a nechceme dovolit, aby se tento trend stal novým standardem i v ČR,“ reagoval pro ČTK Simkanič.
Irena Válová
