Soudce Nejvyššího správního soudu (NSS) Tomáš Langášek byl pět let předsedou jednoho z kárných senátů, které posuzovaly kárná provinění soudců. Během této doby tento kárný senát projednal a rozhodl ve 32 případech. Ve čtyřech z nich uložil nejpřísnější opatření – zbavil kárně žalované funkce soudce. Přesto či právě proto je Langášek stoupencem zachování stávajícího systému kárného řízení a kritikem navrhovaných změn. „Řeknu jen, že není ku prospěchu soudců, veřejnosti a už vůbec ne justice jako celku. Je bohužel symptomatické pro tuto zemi, že se energie a peníze vynakládají na rozbourání něčeho, co funguje, místo toho, aby se vynaložily na nápravu tolika věcí, které dlouhou dobu nefungují,“ říká Tomáš Langášek v rozhovoru pro Českou justici.
Poznal byste jako soudce, že nastal čas z justice odejít?
To je otázka na tělo. Myslím, že snad ano, ale nebudu dělat ramena, že to vím jistě a že je to jednoduché poznat. Ale práce mi musí dávat smysl a jeho součástí je i dobrý pocit z toho, že ji odvádím poctivě a nemusím se za ni stydět. Kdyby se vytratil, byl by to snad silný signál dřív, než si toho všimnou kolegové nebo dokonce vedení mého soudu. Snažím se, abych rozhodoval nejen fundovaně, ale i v reálném čase. Držím se zásady, že nízký stav nedodělků je spolehlivě hlubokým příkopem mezi mnou a předsedou soudu, ať je jím kdokoliv. Je to dobré pro účastníky a je to dobré i pro mne jako soudce, protože se cítím svobodnějším a nezávislejším. Soudce, který má průtahy, je vlastně ohrožen ve své nezávislosti, protože ho mají kární žalobci takříkajíc na lopatě. Proto jsme se i v kárném senátu snažili, aby kárná řízení netrvala dlouho a obvinění soudci mohli co nejrychleji kárné řízení pustit z hlavy.
Bylo vám někdy některého z kolegů, kteří stáli před kárným senátem, líto?
Myslíte z kolegů soudců, u kterých jsme v kárném senátu shledali vinu? Líto asi ne, když si kárné stíhání zavinili. Snad jen těch, kteří se před kárným senátem ocitli skoro nedopatřením, například trestní soudci, kteří to opravdu mají velmi náročné na pozornost a něco přehlédli a obviněný třeba přeseděl vazbu. Kvůli závažnému následku v porušení osobní svobody to muselo před kárný senát, ale bylo vidět, jak to ty soudce hodně lidsky i profesně mrzí. I kární navrhovatelé podávají v takových případech kárný návrh evidentně neradi, protože jde třeba o jinak vynikající a kvalitní soudce. To jsem pak rád, že jsme prosadili dohody o vině a kárném opatření a jednali jsme s takovými kolegy šetrně a s porozuměním, aby se ten karambol vyřešil co nejrychleji a bezbolestně.
Mrzely mne případy průtahů v řízení u celoživotních soudců, kteří během té dlouhé služby státu vyhořeli, přestali zvládat náročnou agendu, ujel jim takzvaně vlak, často byly spouštěčem problémy se zdravím či v rodině. V tomto je soudní systém nelítostný. Funkce soudce je velice osamělé povolání, systém předpokládá setrvale vysoký nebo dokonce vzrůstající výkon a ruku v ruce s tím i rostoucí plat navzdory tomu, že s vyšším věkem se někdejší výkonnost přirozeně vytrácí. V řadě rozhodnutí jsme tento problém pojmenovali, ale kárný senát jej vyřešit nemůže a ani to neumí. Dost dobře nejde soudce zprostit obvinění za průtahy jen proto, že máme pochopení pro jeho situaci, do které se dostal nejen svou vinou ale i proto, že ho ten soudcovský stereotyp za ta dlouhá léta semlel. Soudce je tu především pro účastníky řízení a ty to nezajímá. Oni se obrací na soud, aby se jim dostalo co nejdříve spravedlnosti. Nikdo z nás přece nechce, aby jeho případ připadl soudci, který na to nemá sílu a schopnosti, ať už z jakéhokoliv důvodu.
Studijní volno
Jak tedy vyhoření předejít?
Myslím, že by vyhoření šlo předcházet zavedením možnosti obdoby akademického sabatikalu po dosažení nějakého věku či let služby. Vhodné by bylo nabídnout soudcům od určitého věku snížení výkonové kvóty spojené ovšem se snížením platu, aby neutrpěla generační solidarita mezi soudci. Nelze totiž žádat, aby mladší soudci dosahovali vysokých kvalitních výkonů za nižší plat než jejich starší a méně výkonní kolegové. I tady platí, že odměňování v justici musí být rovné, ovšem za předpokladu, že i pracovní podmínky a výkonnostní požadavky jsou srovnatelné.
Ale zase si nenalhávejme, že taková podpůrná opatření odstraní všechny průtahy. U některých z těch rozsáhlých průtahových kauz, které jsme řešili, šlo o soudce, u kterých ty problémy byly i v době, kdy měli být na vrcholu sil, protože nebyli příliš pracovití nebo měli špatnou nebo dokonce žádnou organizaci své práce se spisy nebo postrádali mentalitu soudce. Takoví se často hájili tím, že s nimi vedení soudu manažersky nepracovalo, že je na průtahy neupozornilo, že je neproškolilo a podobně. To jsme vždycky zvedali obočí. Justice není pro slabé, nesamostatné povahy. Soudce musí být silná osobnost. Naše představa o nezávislém soudci je, že má mít maximální svobodu v rozhodování a organizaci pracovního života, za to však nese plnou odpovědnost za stav svého soudního oddělení. To, že má průtahy, musí přece poznat i bez upomínání od vedení soudu. Taková obhajoba u nás nemohla uspět.
Často jsem od soudců, kteří čelili kárnému řízení, slyšel na adresu kárného senátu věty typu „oni justici nerozumí“. Porozuměl jste jí?
Jak nerozumí? Jsou to plané řeči. Nevím proč by jedni soudci měli justici rozumět lépe než jiní soudci. Nakonec ty pluralitně složené kárné senáty, ze správních soudců, civilních soudců, trestních soudců, státních zástupců, advokátů a akademiků přispívají ke komplexnímu pohledu na justici. Mám s nimi výbornou zkušenost. Předchozímu modelu kárných řízení v podobě dvou instancí soudcovských kárných senátů u vrchních soudů a Nejvyššího soudu se naopak vytýkala profesní slepota a stavovská solidarita, která vedla k mírným postihům, navíc se obecně ví, že odvolací stupeň má spíše tendenci sankce zmírňovat.
Odstup od agendy je přínosný
Co to vlastně znamená „rozumět justici“ a jaký to má význam pro kárné řízení?
Že se něco v justici nějak léta dělá, neznamená, že se to dělá správně pro ty, kvůli kterým tu ta justice je. Soudnictví nemůže být zahleděné do sebe. Naopak odstup od posuzované agendy může přinést jiné a neotřelé perspektivy. Kárné řízení je jedním ze způsobů veřejné kontroly justice. Špinavé prádlo se prostě pere na veřejnosti, to je daň za ústavní garanci nezávislosti. I kárné senáty musí být nezávislé a nestranné, proto v nich musí být alespoň z poloviny profesionální soudci, a to současný model splňuje. V jednom z našich kárných rozhodnutí jsme se zabývali otázkou postihu soudce za rozhodovací exces. A zdůraznili jsme, že předpokladem takového hodnocení je i široká shoda v odborné veřejnosti a že kárné senáty jsou k takovému hodnocení vhodně uzpůsobeny, protože jsou složené pluralitně ze zástupců různých právnických profesí.
Za těch pět let předsedování kárného senátu jsme posuzovali soudce i funkcionáře, soudce trestní, civilní i správní, přitom jsme ty věci posuzovali z různých perspektiv, které nám přináší různé právní profese, které zastáváme. Nepochybně se naše poznání justice rozsahem a kvalitou prohloubilo. Ale je ošidné považovat to za komplexní obrázek, protože jsme logicky byli konfrontováni především s případy selhávajících soudců a u řady z nich jsme si říkali, že se ani soudci stát neměli. Ale s touto výhradou mám pocit, že česká justice je v dobré kondici a že jí veřejnost může v zásadě důvěřovat. Snad jsme k té důvěře přispěli i my kárným rozhodováním.
Neříkal jste si někdy, že na zbavení funkce je naopak kárná žalobkyně či kárný žalobce?
Takto vyhroceně ne. Někdy nás zarazil způsob nebo spíše forma ústního přednesu kárného žalobce. I když je soudce kárně obviněn, pořád je to kolega soudce a zaslouží si slušné a důstojné zacházení. O to jsem se jako předseda kárného senátu snažil. Kárné řízení není trestní řízení, před kárným senátem nestojí zločinci, ale povětšinou lidé, kteří pro stát odvedli hodně záslužné a nevděčné práce. Ale chápu, že vztahy mezi navrhovatelem a kárně obviněným mohly být už vyhrocené, prostě i soudci jsou jen lidé.
Někdy jsme si, hlavně u těch průtahových kauz, říkali, že je na pováženou, že to kární navrhovatelé nechali dlouho dojít tak daleko a neřešili tu situaci dříve. Mám pocit, že tomu trošku negativně napomohlo zavedení funkčních období – končící předsedové si třeba nechtěli naštvat kolegy a vyhnívající problémy nechávali na svých nástupcích. Asi si neuvědomují, že mohou spáchat kárné provinění i tím, že nevyužijí svou kárnou pravomoc tam, kde je to namístě, a nechají třebas kárné provinění promlčet. I přehlížení prohřešků soudců významně narušuje důvěru veřejnosti v justici.
Trestní řád a jeho aplikace jako nová zkušenost
Co bylo na práci předsedy kárného senátu to nejtěžší?
Jistě bylo náročné připravit se na první kárné jednání. Aplikuje se podpůrně trestní řád, a to pro mne byla nová zkušenost. Ale jako u každého jiného řemesla s každým dalším jednáním jsem získával větší jistotu, takže zrovna toto jsem brzy přestal pociťovat jako břemeno. Setrvale tíživé je pro mne ale vyhlašování odsuzujících rozhodnutí – přece jen ukládat sankce, zejména ty nejpřísnější, a obracet se přímo na kárně odsouzené kolegy, vesměs jinak ctihodné osoby, a vytýkat jim nedostatky v jejich práci či jednání, na to si lze zvyknout jen obtížně. Necítil jsem se přitom komfortně, ale oni jistě ještě méně. Ale to si nestěžuji, to je prostě úděl soudce. Pomáhala mi velká opora, kterou jsem měl v kárném senátu, vůbec mohu hovořit o velkém štěstí na vylosované kolegy i jejich náhradníky. Lidsky jsme si sedli a diskuse s nimi pro mě byly nesmírně obohacující. Štěstí jsme měli i na náhradníky. Přátelsky jsme se sešli i mimopracovně. Všichni k organizaci jednání přistupovali velmi zodpovědně, neměl jsem problémy svolávat jednání, i když každý z nás má velmi náročná povolání.
Které případy a proč byly podle vás těmi nejobtížnějšími?
Spočítal jsem, že za těch pět let jsme rozhodovali 32 věcí. Judikatorně významné byly hned první dvě, v nichž jsme vymezili pojetí skutku u průtahů v řízení, a pak i ve shodě s dalšími kárnými senáty jsme prosadili možnost uzavírat v kárném řízení dohody o vině a kárném opatření. Ty se velice osvědčily. Tu první jsme ovšem schválili až na podruhé, protože původně sjednané kárné opatření bylo zjevně nepřiměřeně mírné. Takže vidíte, že i dohody posuzujeme velice pečlivě a nevezmeme každou, která se nám předloží. Pořád platí, že účelem kárného řízení je nejen ochrana subjektivních práv a nezávislosti kárně stíhaného soudce, ale také ochrana integrity soudcovského sboru a posilování důvěry veřejnosti v justici. I dohodnuté kárné opatření musí odpovídat objektivní závažnosti kárného provinění. Nemůže to být jen na oko.
Obtížné, právně i skutkově, byly především kauzy z posledního roku. Ve věci pověřeného místopředsedy Městského soudu v Brně jsme museli vyřešit celou řadu právních oříšků. Protože šlo o soudce, který byl výkonem funkce místopředsedy soudu pouze pověřen, museli jsme nejprve odpovědět na to, zda vůbec a jak lze postihnout funkcionáře, který vlastně není funkcionářem. Ve stručnosti jsme dospěli k závěru, že pouhé pověření jej kárné odpovědnosti nezbavuje. A pak jsme museli analyzovat limity poskytování informací z neveřejného trestního řízení. Tady se mi velice hodila detailní znalost judikatury Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu. Poskytnutí rozhodnutí o domovních prohlídkách médiím jsme tehdy podrobili silné kritice, nakonec však byl kolega kárného návrhu zproštěn, protože se s ohledem na napětí v informační judikatuře, mluvili jsme o rozbředlém právním terénu, nedopustil rozhodovacího excesu.
Které kazy byly nejtěžší z lidského hlediska?
Lidsky obtížné byly kauzy průtahů u letitých zkušených soudců, v nichž s ohledem na opakované kárné řízení, tedy kárnou recidivu, bylo ve hře nejpřísnější kárné opatření odvolání z funkce soudce. Nechci to znovu otevírat, protože to pro ony kolegy a kolegyně bylo velmi citlivé, ale možná bych zopakoval, co jsem už říkal, že justice je jen pro silné a samostatné osobnosti. Snad ale mohu v této souvislosti zmínit kladný dojem, který jsme měli z obhajoby jednoho zkušeného trestního soudce. Ač čelil dalšímu kárnému řízení v řadě pro průtahy a platil za řekněme náročného kárně obviněného, uměl se hájit efektivně a věcně, uznal i část viny, takže to v uvozovkách uhrál jen na nejpřísnější finanční postih. Ten kolega si tak podržel kontrolu nad svým profesním životem a funkce soudce se později vzdal sám. To na nás udělalo dojem. Potvrdilo se mi, že soudce, má-li dobře chránit práva a svobody druhých, musí být schopen postavit se kárnému obvinění čelem a musí umět chránit svá vlastní práva. Tím nechci říci, že za každou cenu. Dobrý soudce musí být též schopen racionálního pohledu na sebe sama a musí umět přiznat svou chybu či nedostatek. Chyba je příležitost ke zlepšení. Takovou sebereflexi, byla-li věrohodná, jsme vždycky uměli ocenit. Naopak pokud kárně obvinění obstruují, popírají i nepopíratelné, vznáší formalistické námitky či řízení protahují, třebas tím, že teprve na jednání začnou vznášet obsáhlá vyjádření či důkazní návrhy, činí kárnému senátu totéž, co by sami jako soudci od účastníků nestrpěli. To opravdu není dobrá strategie, nic pozitivního jim nepřinese.
Skutkově a právně náročný pro nás byl jeden z posledních případů soudkyně, která byla opatrovnicí svého postiženého příbuzného, přitom od něj nabývala značný majetek. Šlo tedy o jednání v jejím občanském životě, a ne při výkonu funkce. Tady jsme se museli opřít mimo jiné i o etické normy chování soudce. Aplikovali jsme pravidlo, že soudce se musí i mimo výkon funkce ve svém občanském životě chovat tak, aby nesnižoval vážnost soudcovského stavu. Má se vyvarovat i jen zdání, že svým nevhodným chováním právo nerespektuje či porušuje. Zejména plní-li občanskou povinnost. Pokud se soudce dobrovolně ujme funkce opatrovníka, očekává od něj veřejnost oprávněně, že své povinnosti opatrovníka bude plnit vzorně, takřka učebnicově. Důvěra veřejnosti v justici se totiž buduje pracně a dlouho, zatímco selhání jednotlivého soudce ji může snadno a rychle zničit.
Neustálé zpochybňování platu
Lze ze zkušenosti z působení v čele kárného senátu zobecnit některé problémy, kterými česká justice trpí?
Jak jsem říkal, z případů selhávajících soudců je ošidné usuzovat na celkový obraz justice, protože před kárným senátem končí jen mizivé procento soudců. U některých kauz jsme ale byli rozpačití řekněme z maloměšťáckých poměrů, které na daném soudu panovaly, a to nejen na straně kárně obviněných soudců, ale i na straně vedení soudu. Soudci by ke své práci a ke kolegům měli přistupovat s nadhledem, s noblesou a totéž bych očekával od funkcionářů. V této souvislosti mi vytanula na mysl jedna kauza, ne kárná, ve které se soudci soudili s předsedou soudu o stravenky. Vůbec nechci hodnotit skutkový a právní stav, to bez znalosti věci poctivě nelze, ale už jen ten vnější dojem z takového případu pověsti justice škodí. To by si měly strany sporu uvědomit.
Také jsem naznačil, že jedním z problémů je chybějící prevence vyhoření. Čeští soudci už dnes oproti soudcům v okolních zemích žádné speciální benefity nemají, nemají zvláštní podporu v pracovní neschopnosti, nárok na rehabilitační programy, více týdnů dovolené či výsluhy. Nekritizuji to, jen to konstatuji. Může být racionální toto všechno odbourat a ponechat to jen na výši soudcovského platu. Z něho si pak mohou a mají tyto věci hradit nebo si na ně naspořit. Ale i ten soudcovský plat je bohužel neustále zpochybňován, přitom soudci mají jinou výdělečnou činnost zakázanou. A tady je také důležitá role kárných řízení jako samoočistného mechanismu. Aby soudci, kteří se dopouští kárných provinění a nepracují dobře a kvalitně, v justici skončili nebo pobírali plat nižší. Jen tak může společnost akceptovat vysoké platové zabezpečení soudců pracovitých a odborně zdatných a těch je naprostá většina.
V čem je současný systém kárného řízení problematický. Co by se mělo změnit?
Není problematický. Je neustále z určitých kruhů zpochybňován, ale ty argumenty jsou dílem zástupné, dílem nepravdivé. GRECO požaduje, aby kárné řízení bylo dvojinstanční, ale zapomíná se, že tento požadavek, ale ono je to ve skutečnosti pouhé doporučení, ústava ani evropská úmluva to nevyžadují, se týká jen případů, kdy je soudce z funkce odvolán. Na Slovensku to vyřešili tak, že pro tyto případy mají speciální odvolací senát přímo u Nejvyššího správního soudu. Mohli jsme se tím inspirovat. Je to levné, jednoduché a efektivní řešení. Krom toho odvolaní soudci mají i u nás možnost rozhodnutí kárného soudu revidovat cestou ústavní stížnosti. Ústavnímu soudu nic nebrání podrobit naše kárné rozhodnutí plnému přezkumu s ohledem na to, že jde o zásah do základního práva zastávat nerušeně veřejnou funkci podle čl. 21 odst. 4 Listiny. Ostatně i ty složité případy, které jsem zmínil, přezkoumá Ústavní soud, protože ti odvolaní soudci si podali ústavní stížnost. Mimochodem, Ústavní soud dosud žádné z ústavních stížností za celou dobu existence nynějšího kárného řízení u Nejvyššího správního soudu nevyhověl. To myslím dostatečně vypovídá o tom, jak důsledně i v jedné instanci dodržujeme procesní práva kárně obviněných soudců a jak pečlivě kárná obvinění posuzujeme.
Co je podle vás největším rizikem chystané změny podoby kárného řízení?
Nechci se k ní detailně vyjadřovat. Řeknu jen, že není ku prospěchu soudců, veřejnosti a už vůbec ne justice jako celku. Je bohužel symptomatické pro tuto zemi, že se energie a peníze vynakládají na rozbourání něčeho, co funguje, místo toho, aby se vynaložily na nápravu tolika věcí, které dlouhou dobu nefungují.
Petr Dimun
