Justiční akademie v Kroměříži (JA) chybovala, když před deseti lety zadala napřímo, bez výběrového řízení, dvěma soudcům vypracovat texty pro tzv. elektronické školení za bezmála tři miliony korun. Podle aktuálního rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (NSS) tak bude muset JA do státního rozpočtu vrátit skoro milion korun. Zakázku tehdy od akademie dostali dva prezidenti Soudcovské unie: Jaromír Jirsa a Libor Vávra. První jmenovaný nyní působí na Ústavním soudu, Vávra je opět v čele profesní organizace soudců.
Justiční akademie v Kroměříži, která se dlouhodobě potýká s nedostatkem finančních prostředků, přijde o bezmála milion korun. Takový odvod byl akademii vyměřen na základě rozhodnutí finančního úřadu, na který se obrátilo v roce 2017 Ministerstvo spravedlnosti (MSp). To při vyhodnocování vzdělávacího projektu v rámci „Programu švýcarsko-české spolupráce“ zjistilo, že akademie nechala vypracovat texty pro elektronické školení dvěma soudcům bez výběrového řízení.
„Bylo zjištěno, že stěžovatel vyplatil JUDr. Jaromíru Jirsovi v letech 2013 – 2016 za zhotovení e-learningových textů 1 979 068 Kč a JUDr. Liboru Vávrovi bylo v letech 2013-2014 vyplaceno 783 200 Kč; ačkoli se jednalo o plnění zadané ve stejném časovém období a stejného charakteru, zhotovení textu bylo zadáno jako samostatná zakázka malého rozsahu s plněním do 10 000 CHF, přičemž hodnoty zakázek nebyly sečteny. Podle podmínek přidělení dotace však na plnění dle těchto parametrů měla být vyhlášena veřejná zakázka,“ uvádí se v odůvodnění rozhodnutí finančního úřadu.
Justiční akademie se bránila u soudu
JA se ovšem proti tomu bránila správní žalobou. V ní argumentovala tím, že se jednalo o tak specifický druh činnosti, který vyžadoval speciální znalost práva, že nebylo možné výběrové řízení vypsat. Jednak se muselo jednat výhradně o soudce a těm podle JA zákon o soudech soudcích účast ve výběrovém řízení zakazuje. A když akademie oslovila soudce Nejvyššího soudu, nebyl nikdo z nich ochoten – s ohledem na časovou vytíženost – se úkolu zhostit. Proto padla volba na zmíněné dva soudce.
Krajský soud v Brně (KS) ovšem žalobu zamítl s tím, že JA neprokázala, že by zadání vybraným dvěma dodavatelům bylo absolutně nezbytné a neexistoval nikdo jiný, kdo by toho byl schopen. Stejně tak odmítl úvahu, že by zákon o soudech a soudcích zakazoval soudcům účast ve výběrových řízeních.
Mohlo by vás zajímat
Soudci se mohou účastnit výběrových řízení
Akademie se ovšem ani s tímto rozhodnutím nesmířila a trvala na svém stanovisku. V kasační stížnosti uvedla, že je pro ni úvaha o nutnosti předložit důkazy o dalších oslovených soudcích překvapivá a pro tyto účely nemá ani k „předložení důvěrné komunikace s dalšími seniorními postavami české justice jejich souhlas“ ve smyslu nařízení o GDPR. A za překvapivý označila JA i názor KS, že soudci nejsou nijak limitováni zákonem v účasti ve výběrových řízeních. Soustavné vyhledávání pedagogické činnosti na vlastní účet za účelem zisku by totiž podle JA zcela logicky naplnilo definici podnikání, což je u soudců podle akademie „naprosto správně“ považováno za nepřípustné. „Stěžovatel poukazuje na to, že představa, že se seniorní soudci z Ústavního soudu, Nejvyššího soudu atp. budou hlásit do otevřeného výběrového řízení a mezi sebou otevřeně soutěžit, jednoduše neodpovídá skutečnosti. Dedukci, že by se do takové soutěže žádná z osob požadovaných kvalit nepřihlásila, lze označit za notorietu. Ostatně takový přístup seniorních soudců by byl lidsky zcela pochopitelný,“ uvádí si v kasační stížnosti JA.
Ani podle NSS však JA nepostupovala správně a jejímu výkladu zákona o soudech a soudcích nepřisvědčil. Podle NSS navíc nebyl důvod omezovat zakázku pouze na osoby z řad soudců.
„V řízení bylo nepochybně prokázáno, že stěžovatel v obou zde řešených případech vypracování e-learningových textů neoprávněně rozdělil předmět veřejné zakázky tak, aby došlo ke snížení předpokládané hodnoty, jejíž reálná výše mnohonásobně překročila limit stanovený manuálem pro realizaci „přímých“ nákupů,“ uvádí se v rozhodnutí NSS, v němž opakovaně označil argumenty JA za „účelové“ či „scestné“.
„Tvrzení stěžovatele, že proces výběru autorů byl ztížen tím, že došlo právě k účinnosti nového občanského zákoníku a navazujících změn v procesních předpisech s tím, že součástí požadavků na autora byla znalost nové legislativy, jakož i praktická znalost práce vyšších soudních úředníků, je zcela irelevantní. Stěžovatel sice tvrdil, že neexistoval subjekt odlišný od vybraných dodavatelů, jež by byl schopen realizovat předmětné plnění, nicméně nepředložil žádné důkazy, které by vypovídaly o objektivní skutečné nemožnosti jiných než vybraných dodavatelů splnit předmětné zakázky. Zcela nepodložené je tvrzení, že nebylo možno oslovit soudce NS pro jejich vytíženost; stěžovatel sice tvrdí, že oslovil více osob, ale všechny odmítly až na uvedené dva soudce JUDr. Jirsu a JUDr. Vávru. Nejvyšší správní soud konstatuje, že jednak nic takového stěžovatel nedoložil (byť se snaží nyní argumentovat odkazem na GDPR). Specifičnost plnění, které se stěžovatel na několika místech kasační stížnosti dovolává, pak mohl promítnout právě do zadávacích podmínek. Nejvyšší správní soud nijak nezpochybňuje, že bylo třeba s ohledem na požadavky projektu vybrat autory textů velmi důkladně, jak opakovaně zdůrazňuje stěžovatel, nicméně zcela jistě by možných autorů existovalo více, než právě jen uvedení dva stěžovatelem přímo oslovení soudci,“ konstatuje se v rozhodnutí NSS.
Podle NSS zákon o soudech a soudcích nezapovídá soudcům veškerou výdělečnou činnost, naopak výjimka se vztahuje mj. na činnost pedagogickou s obecným korektivem, že nenarušuje důstojnost či důvěru v justici.
„Nejvyšší správní soud neshledává nic nepřípustného ani společensky neakceptovatelného na tom, přihlásí-li se soudce do zadávacího řízení vyhlášeného subjektem uvnitř resortu justice, jehož předmětem je plnění týkající se oblasti vzdělávání v oblasti soudnictví, resp. státního zastupitelství. Nejvyšší správní soud tedy nepřisvědčuje stěžovateli, že potenciální dodavatelé e-learningových textů z řad soudců by nesměli na základě zákona o soudech a soudcích soutěžit o plnění zadaná ve formě veřejné zakázky. Nadto, jak již bylo uvedeno, stěžovatelem, jakkoli k tomu po celou dobu jeho tvrzení směřují, nebylo prokázáno, že by se potenciální dodavatelé daného plnění skutečně museli „rekrutovat“ pouze z řad soudců,“ argumentuje v rozhodnutí NSS.
Petr Dimun
