Souzením se až do smrti a poté s jejich synem hrozila seniorům žena, pokud jí neprodají chalupu za jí stanovenou cenu. Do objektu se nastěhovala. Poté podala žaloby, nemovitost zablokovala na katastru a následná soudní jednání obstruovala. Nejde o výkon práva, nýbrž o jeho zneužití a trestný čin, potvrdil Nejvyšší soud. Jako protiprávní může být posouzeno i jednání při výkonu subjektivního práva. Dovolání proti odsouzení za vydírání, soud odmítl.
Svoji chalupu u Klatov nabídli v září 2016 k prodeji přes realitku staří manželé, které už vysilovala starost o nemovitost. Cena byla stanovena na 3 700 000 korun. Odsouzená žena však chtěla jejich dům koupit jen za 3 456 000 a další čtyři roky nutila manžele pod psychickým nátlakem, aby jí chalupu za nevýhodných podmínek prodali.
Žena se do cizí chalupy bez souhlasu nastěhovala, aniž by podepsala rezervační smlouvu nebo složila peníze. Opakovaně se nedostavila k podpisu smlouvy k notáři, takže manželé dali v listopadu 2016 realitní kanceláři pokyn, aby „dále již s obviněnou pro ztrátu důvěry o koupi nemovitosti nejednala“.
Případ projednalo trestní kolegium Nejvyššího soudu a schválilo právní větu. Úplný rozsudek je zde.
Mohlo by vás zajímat
V reakci na to žena podala na manžele žalobu a katastr požádala o záznam: „Dne 16. 11. 2016 podala u Okresního soudu v Klatovech žalobu o nahrazení projevu vůle, podpisu kupní smlouvy za poškozené a téhož dne podala ke Katastrálnímu úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrálnímu úřadu v Klatovech, žádost, aby byl soudní spor o nemovitost vyznačen v katastru nemovitostí, a tím poškozeným bránila, aby nemovitost prodali jiným zájemcům,“ popisuje rozhodnutí Nejvyššího soudu, co se stalo.
Pokud neprodají, bude se soudit až za hrob
Ještě před nařízeným soudním jednáním v březnu 2017 navštívila žena seniory v jejich bydlišti v Praze 8. „Zde na poškozené čtyři hodiny činila nátlak, že jí musí nemovitost prodat za sníženou kupní cenu v částce 2 500 000 Kč, tedy o 956 000 Kč méně, než činila její údajná počáteční nabídka, jinak se s nimi bude soudit do konce jejich životů, a i poté dále s jejich synem,“ stojí doslova v souhrnu faktů v rozsudku.
Manželům dala ultimátum do 20. března. Když na návrh nepřistoupili, nedostavovala se k soudním jednáním a obstrukcemi řízení protahovala. Poté, co Okresní soud v Klatovech žalobu v roce 2018 zamítl a rozsudek nabyl právní moci ve spojení s dalším rozsudkem v roce 2019, podala v listopadu 2019 totožnou žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 a znovu žádost na katastr k zablokování nemovitostí.
Poté co Obvodní soud pro Prahu 1, sp. zn. 13 C 239/2019, dne 28. 1. 2020 rozhodl o zastavení řízení pro překážku věci pravomocně rozhodnuté, poškozené dne 20. 3. 2020 opět navštívila v místě jejich trvalého bydliště, kde jim před domem v Praze 8 zopakovala, že pokud jí nemovitost neprodají za kupní cenu 2 500 000 Kč, bude se s nimi soudit až do konce jejich života, uvádí se v rozsudku.
Odsouzená: Občanskoprávní žaloba není vyhrožování
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2022 byla žena odsouzena za vydírání, krádež a neoprávněné opatření, padělání a pozměňování platebního prostředku k dvaceti měsícům podmíněně na dobu čtyřicet měsíců. Bylo jí uloženo zdržet se neoprávněných zásahů do práv poškozených a uložen peněžitý trest ve výši 20 tisíc korun.
V dovolání namítala nesoulad mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením věci. Události se podle ní odehrály zcela jinak: Zájem o nemovitost potvrdila složením částky 130 000 korun, věci si nastěhovala do domu se souhlasem seniorů, nátlak na manžele popřela. Podle jejích slov šlo jen o „deklaraci úmyslu domáhat se ochrany jejího subjektivního práva soudní cestou“.
Dále podle ní došlo ústně k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí a podání žaloby o nahrazení projevu vůle není „šikanózní výkon práva“. Ani oznámení katastru nemovitosti s následkem vyznačení poznámky spornosti na listu vlastnictví není protiprávní a nelze jej považovat za formu nátlaku. Výsledek sporu pak nebylo možné předjímat, neboť žalobu podávala sama, nikoli prostřednictvím právního zástupce, jenž by mohl kvalifikovaně posoudit reálný předpoklad jejího úspěchu, uvedla žena v dovolacích důvodech.
K nedostavování se k soudu napsala, že neexistuje povinnost účastníka řízení dostavit se osobně k projednání věci.
Obviněná dále uvedla, že si je vědoma judikatury Nejvyššího soudu, podle níž je možné za určitých okolností šikanózní výkon práva posoudit i jako trestný čin pomluvy či vydírání. To se však podle ní týká insolvenčních návrhů, občanskoprávní žalobu podle ní interpretovat jako výhrůžku nelze.
Nakonec namítla procesní chybu, když soud v hlavním líčení jednal v její nepřítomnosti.
Jde o zneužití práva, které by jinak užít mohla
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství označil ženiny argumenty za pouhé podružnosti ve snaze vyhnout se podstatnému pro její odsouzení, totiž „že v neprospěch poškozených zjevně zneužila svá práva, která by jinak v souladu s právem soukromým užít mohla“.
„Takové užití práva označil za nejen trestné, ale i nepožívající žádné ochrany s odkazem na § 2 odst. 3 občanského zákoníku, podle něhož nesmí být výklad a použití právního předpisu v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ani k bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Podle § 8 občanského zákoníku zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Zneužívaná nesmí být ani procesní práva v souladu s § 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu,“ uvedl.
Inscenovaná setkání vyústila v další žaloby
„Nikoli každé konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného je porušením uvedeného základního práva obviněného,“ uvedl ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud. Podmínky, za kterých je takový postup možný, stanový zákon, uvedl Nejvyšší soud s tím, že tyto podmínky byly dodrženy.
Co se týče skutkových zjištění, v provedených důkazech nelze shledat jakékoliv rozpory se zjištěným skutkovým stavem, uvedl dále Nejvyšší soud. Její verzi událostí nepřisvědčil. „Z její výpovědi je zřejmé, že s nastěhováním nábytku, který přivezla bez souhlasu poškozených, s manželem nesouhlasili, ale vzhledem k tomu, že už ho přivezla, tak nakonec přistoupili k jeho uskladnění.“
„Nejvyšší soud se ztotožňuje i se závěrem soudů, že obviněná činila obstrukce v občanskoprávních řízeních, neboť se k nim nedostavovala, popřípadě nepřebírala poštu, čímž se snažila soudní řízení co nejdéle protahovat, takový její vzorec chování je pak zřejmý i z výpovědi jejího bývalého manžela P. R., který uvedl, že obviněná nechodila na státní, když se s ní rozváděl,“ uvedl Nejvyšší soud.
Podle soudu se to týká i účelového podání totožné žaloby k Obvodnímu soudu pro Prahu 1. byť obviněná poukazuje na rozdílný charakter žalob s ohledem na kupní cenu a data sjednání. Proto se lze ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, který upozornil, že „obviněná na základě nových jí zinscenovaných osobních setkání podává nové žaloby“.
Zneužití práva nepožívá právní ochrany
Právě vyhodnocení podávání žalob jako trestný čin, uvedla žena jako další dovolací důvod, neboť podle ní šlo o „výkon subjektivního práva“, nikoli trestný čin vydírání.
To je ale podle soudu mylný výklad: „Obviněné není kladeno za vinu, že by ze své pozice vykonávala svá subjektivní práva, k čemuž je samozřejmě plně oprávněna, ale že tak činila šikanózním způsobem s cílem, aby jí poškození proti jejich vůli prodali jejich nemovitost. Platí přitom, že podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění, a zejména pak podle § 8 občanského zákoníku zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany,“ uvedl k tomu Nejvyšší soud.
Odpovědnost za vydírání může podle Nejvyššího soudu nastat, jestliže „sice pachatel hrozí něčím, co by za jiných okolností mohl zcela v souladu s právem vykonat, jestliže je taková pohrůžka použita“. Takovou pohrůžku použila a svá práva zneužila.
Došlo k újmě osobní, zdravotní i majetkové
„Jestliže pachatelka vyhrožovala poškozeným, že se s nimi bude soudit do konce jejich životů (a poté i s jejich synem) za současné vědomosti neoprávněnosti jejich nároků (nelze souhlasit s tvrzením, že výsledek sporu nebylo možno předvídat, a to minimálně při opakovaně podané žalobě k jinému soudu, řízení o níž také bylo zastaveno pro překážku věci pravomocně rozhodnuté), není vyloučeno takovou formu nátlaku na poškozené, jímž je nutila, aby něco konali, považovat za významný zásah do jejich životů, kterým byl naplněn zákonný znak trestného činu vydírání spočívající v pohrůžce jinou těžkou újmou,“ uvedl doslova Nejvyšší soud.
K újmě došlo s ohledem na seniorský věk manželů v osobní a zdravotní sféře a rovněž i ve sféře majetkové, neboť byli vystaveni situaci, kdy nebyli předmětnou nemovitost schopni prodat. „Je přitom irelevantní tvrzení obviněné, že (opakované a dlouholeté) vyznačení poznámky soudního řízení – plomby v katastru nemovitostí jim formálně nijak nebránila v dispozici s danou nemovitou věcí, když fakticky nebyli schopni prodej uskutečnit, pročež i vážní zájemci (zjištění dokazováním) nakonec od svého záměru pro přetrvávající spor odstoupili, a nynější zájemci čekali na ukončení sporu, což je v takových případech zcela logické,“ dodal Nejvyšší soud.
Právní věta:
Jako protiprávní může být posouzeno i jednání, kterým pachatel sice uplatňuje své subjektivní právo, avšak zjevně jej zneužívá k účelu, k němuž neslouží (§ 2 odst. 3 a § 8 o. z., § 6 o. s. ř.). Spočívá-li takové jednání pachatele v podávání občanskoprávních žalob proti zájmům poškozených s cílem je donutit, aby mu proti své vůli za cenu pro ně nevýhodnou prodali jejich nemovitou věc, může jít o pohrůžku jinou těžkou újmou ve smyslu § 175 odst. 1 tr. zákoníku.
Irena Válová
