V projednávání vládního návrhu na uzákonění hromadných žalob bude sněmovní ústavně-právní výbor pokračovat koncem ledna. Dnes debatu o předloze přerušil, aby poslanci získali čas na předkládání pozměňovacích návrhů. Ohlásili je už Patrik Nacher z opozičního hnutí ANO a Jakub Michálek z koaličních Pirátů. Spotřebitelé by návrhem zákona dostali právo vymáhat své nároky společně, soud by pak vydal jeden rozsudek. Jde o případy, kvůli kterým by se samostatně nevyplatilo lidem soudit kvůli nákladům řízení. Poslanci nedokončili ani debatu o zkrácení oddlužení.
K zavedení kolektivních žalob pro lepší vymáhání práv spotřebitelů nutí Česko unijní směrnice z listopadu 2020. Náměstek ministra spravedlnosti Antonín Stanislav uvedl, že předloha představuje minimalistické začlenění směrnice do právního řádu. Umožňuje hromadná řízení jen u společného vymáhání většího množství spotřebitelských nároků vůči podnikatelům. Spotřebitel by se musel přihlásit, žaloby by podávaly k Městskému soudu v Praze oprávněné neziskové organizace.
Nacher, podle kterého by zákon nebyl v předložené podobě použitelný, představil členům výboru hned několik úprav. Chce, aby spotřebitelé s pohledávkou do 1500 korun byli do hromadné žaloby zařazeni automaticky. Pokud by se řízení účastnit nechtěli, museli by se aktivně odhlásit. Neziskové organizace podávající žaloby by podle jeho další úpravy nemusely být zastoupeny advokátem, jak to navrhla vláda. Nacher také navrhne uzákonění odměny pro tyto organizace v případě, že hromadná žaloba uspěje. Bude navíc prosazovat zvýšení horní hranice odměny žalobce až na 25 procent z přisouzeného plnění místo až pěti procent. V podstatě o stejném návrhu mluvil také Michálek. Zmínil i snížení nutného počtu spotřebitelů pro hromadnou žalobu z 20 na polovinu a úvahy o rozšíření zákona na malé a střední podniky.
Princip hromadných žalob má i kritiky. Předseda poslanců ODS Marek Benda jej pokládá za nebezpečný trend, který k lepšímu postavení spotřebitele nepovede.
Sněmovní ústavně-právní výbor také znovu nedokončil debatu o vládní novele, jež zkracuje dobu oddlužení z nynějších pěti let na tři roky pro všechny dlužníky. Podle zpravodajky Taťány Malé (ANO) se sešla pětice pozměňovacích návrhů. Neznamenají ale podle ní zásadní posun k hájení práv poctivých dlužníků a věřitelů a k posílení požadavků na řádné plnění povinností dlužníka. Oddlužení je jednou z možností řešení úpadku. Navrhované změny insolvenčního zákona vychází z evropské směrnice a měly by podle vlády proces zpřístupnit širšímu okruhu podnikatelů i spotřebitelů.
Narušení rovnováhy?
Projednávání novely přerušil výbor hlasy všech přítomných členů, a to už počtvrté. Vrátí se k ní koncem ledna. Náměstek ministra spravedlnosti Antonín Stanislav zdůraznil, že předloha vychází z vládního programu. „Snažili jsme se připravit vyvážený předpis,“ uvedl.
Úpravy mají podle ministerstva spravedlnosti zajistit to, aby lidé v úpadku získali druhou šanci spočívající v možnosti rychleji se dostat z dluhové pasti a vrátit se do legální ekonomiky. Část poslanců se ale k navrhované změně podmínek oddlužení staví rezervovaně, poukazuje na možné narušení rovnováhy v postavení věřitelů a dlužníků a na princip, že dluhy se mají platit.
Evropská směrnice předpokládá tříletou dobu oddlužení jen pro podnikatele. Vláda se v programu zavázala k tomu, že ji vztáhne na všechny dlužníky.
Nyní jsou možnosti oddlužení prakticky dvě. Základní předpokládá, že lidé uhradí za pět let aspoň 30 procent dlužné částky. Pokud zaplatí méně, o jejich oddlužení na konci procesu rozhoduje soud. Ve druhé variantě musejí lidé uhradit věřitelům za tři roky nejméně 60 procent svých dluhů. Senioři, zdravotně postižení lidé a lidé s dluhy z dětství mají zvýhodněný režim.
Novela zavádí tříletý proces oddlužení. Osvobození od placení zbývajících dluhů by nově nebylo podmíněno splacením určité části pohledávek věřitelů. Povinnosti by dlužník splnil, pokud by „dosáhl předpokládané míry uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů určené insolvenčním soudem v rozhodnutí o schválení oddlužení“.
Pro řádné plnění povinností by dlužník musel při plnění splátkového kalendáře plně využívat možnosti svých příjmů a dosahovat odpovídající mzdy, nebo jiného příjmu. Nesměl by uměle své příjmy snižovat. Předpokladem povolení oddlužení by zůstala podmínka, že ostatní věřitelé obdrží alespoň tolik, kolik zpravidla při plnění splátkového kalendáře obdrží insolvenční správce za svou činnost. Předloha podle zdůvodnění zakotvuje přísnější požadavky na řádné plnění povinností dlužníka i na dohled ze strany insolvenčního správce tak, aby dlužník splatil dluhy v nejvyšší reálně dosažitelné míře.
(čtk, epa)
