Až dvanáct let vězení za znásilnění bez násilí značí, že stát se dramaticky vrací k trestům z 50. let. Nový trestný čin znásilnění neodpovídá názvu, když není založen na násilí. Definice bezbrannosti už je v judikatuře a soudy ji aplikují. Návrh trestného činu znásilnění je šitý na míru Istanbulské úmluvě bez její ratifikace. Takové připomínky uplatnil Nejvyšší soud k novému návrhu pohlavních trestných činů. Zůstaly ale nevypořádané.
Připomínky Nejvyššího soudu podstatné povahy k návrhu nového obsahu trestného činu znásilnění, přeskupení stávajících činů a zavedení nových pojmů do trestního zákoníku se „zcela nepodařilo vypořádat“. Uvádí to Legislativní rada vlády (LRV). Podle vládních legislativců současná právní úprava ve spojení s judikaturou už potřebné případy pokrývá. „Není třeba tak radikální koncepční změna, která s sebou může přinést řadu nových výkladových problémů,“ cituje LRV Nejvyšší soud.
„Nejvyšší soud rovněž poukázal na to, že trestný čin znásilnění neodpovídá svému obsahu, když již není založen na násilí. Dále Nejvyšší soud nesouhlasí s nastavenou věkovou hranicí 12 let u bezbrannosti, považuje ji za příliš vysokou a požaduje 7 nebo 10 let a vyjadřuje obavu, že sexuální nátlak bude nově vykládán příliš široce,“ uvádí vládní legislativci argumenty Nejvyššího soudu.
Legislativní rada vlády to ve svém stanovisku pouze konstatuje a návrh ukládá vládě předložit poslanecké sněmovně. Návrh na „radikální změnu“ trestných činů kapitoly III. Trestního zákona proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti tak míří do parlamentu.
Začal stát aplikovat Istanbulskou úmluvu?
Ostatně i proti způsobu, jak ministerstvo spravedlnosti k novele dospělo a dále ji v legislativním procesu posunuje, zazněly u Nejvyššího soudu výhrady: „V rámci diskusí zazněly výhrady, že se v zásadě vyhovuje požadavkům tzv. Istanbulské úmluvy, ač proces její ratifikace dosud nebyl ukončen. Mělo by tak nejprve dojít k ratifikaci, teprve poté by se měly upravovat právní předpisy,“ uvádí ve svých připomínkách Nejvyšší soud. Pod těmi jsou podepsáni členové trestního kolegia. K Istanbulské úmluvě odkazují v materiálů několikrát.
Úplný materiál včetně návrhu, důvodové zprávy a připomínek je zde.
Podle Nejvyššího soudu úprava není nezbytná, všechny popisované skutky v návrhu jsou trestné i bez ní a tzv. nekonsenzuální pohlavní styk a negativní postoj ke styku lze už nyní postihnout, uvádí soud a dokládá to příklady rozhodnutí. Nová úprava naopak rozhodování soudů komplikuje a adresáty nových trestných činů znejišťuje.
Česká justice o těchto případech a právních větách schválených trestním kolegiem pravidelně informuje. Soud například vyřkl větu, podle které lze nesouhlas vyjádřit polohou těla.
Také věk při pohlavním styku lze už nyní shledat znakem bezbrannosti. A to i přesto, že oběti se pohlavní styk líbil.
„Praxe reálně vůbec nepotřebuje definici bezbrannosti, že s tímto pojmem umí běžně pracovat, že většina prvků v demonstrativním výčtu, které mohou být důvodem bezbrannosti, je zcela nesporná, uznává je odborná literatura i aplikační praxe,“ uvádí v připomínkách Nejvyšší soud.
Nová definice znásilnění v. stará
Především je třeba upozornit na to, že se má měnit objektivní stránka této skutkové podstaty. Není zcela jasné, jak bude vykládáno jednání spočívající ve „vykonání soulože“, zda se přebírá dosavadní výklad vztažený k donucení v okamžiku vykonání nebo nikoli, uvádí mimo jiné Nejvyšší soud. Nebo zda jen už jen o pokus. A tyto otázky vyvstávají u dalších trestných činů, jak je navrhuje novela zákona.
Nově navrhované ustanovení § 185 Znásilnění trestního zákona vypadá takto:
Kdo s jiným proti jeho seznatelné vůli vykoná soulož nebo jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží, kdo jiného donutí k souloži nebo jinému pohlavnímu styku provedenému způsobem srovnatelným se souloží s jinou osobou, nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti, bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až deset let.
Sazbou tři až dvanáct let je pak ohrožen ten, kdo uvedené spáchá na dítěti, těhotné ženě nebo se zbraní.
V současnosti je znásilnění v § 185 definováno takto:
(1) Kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až pět let.
V případě dítěte, těhotné nebo jednání se zbraní jde o dva roky až deset let.
Léta žaláře za nátlak na smilstvo mužů i žen
Ačkoli je nové ustanovení výkladově nevyjasněné a měnící desetiletí zažitý obsah zavrženíhodného chování, sazby za něj jsou naopak jasné. Podle Nejvyššího soudu dochází skrytě ke zvýšení sazeb: „Kromě toho tímto způsobem (poněkud skrytě a zastřeně) dochází k poměrně výraznému zpřísnění trestání jednání, které se u nás tradičně po dobu několika desítek let vnímá (i mezi laickou veřejností) jako znásilnění, tedy donucení jiného (primárně ženy) násilím či pohrůžkou bezprostředního násilí k souloži anebo využití bezbrannosti oběti k tomu,“ uvádí Nejvyšší soud.
Jak dále soud shrnuje, za znásilnění bylo v letech 1962 – 1991 vězení 3 – 8 let, v současnosti jsou to dva roky až deset let vězení. Podobně přísná sazba, jak je navrhována nyní, pět až deset let „těžkého žaláře na postih násilného smilstva platila v zákoně z roku 1950, který kopíroval sto let platnou úpravu.
Nyní se tak podle soudu navrhuje poměrně dramatické zpřísnění postihu znásilnění (v původním tradičním smyslu, ovšem ještě rozšířeném o další penetrační formy pohlavního styku, jakož i o další formy nátlaku na vůli oběti, navíc s genderovým vyrovnání, znamenajícím, že obětí může být i muž). Podle návrhu má být jeho pachatel postihován tresty odnětí svobody v rozpětí 3 až 12 let.
Požadavky vznesli aktivisté
Z důvodové zprávy však podle Nejvyššího soudu vůbec nevyplývá, že by byl požadavek na tak razantní zpřísnění postihu oprávněný a potřebný. „Je nám známo, že takové požadavky ze strany některých vystupujících aktivistů zaznívaly v průběhu jednání o možných legislativních (či jiných) změnách postihu sexuálních deliktů a že byly vznášeny námitky proti příliš mírné aplikační praxi českých soudů při postihu jednání označovaných jako znásilnění,“ uvádí k tomu soud.
Podle soudu se po rekodifikaci trestního zákoníku pod pojem znásilnění podřazuje mnohem širší škála zavrženíhodných aktivit pachatelů v sexuální oblasti: Došlo k rozšíření forem nátlaku též na pohrůžku jiné těžké újmy, k rozšíření forem sexuální interakce o vynucení pohlavního styku nesrovnatelného se souloží.
„Především však Ministerstvo spravedlnosti zadalo studii, kterou zpracoval (kromě jiných) JUDr. Jakub Drápal, Ph.D., a z níž vyplynul pravý opak, tedy že znásilnění je u nás trestáno velice přísně, jde (v zásadě) o nejpřísněji trestaný delikt po brachiálních útocích na život a zdraví,“ upozorňuje soud. Podle studie jsou v ČR tresty za znásilnění druhé nejpřísnější po vraždě.
Nejvyšší soud stojí za zásadami procesu
Jak vyplývá z připomínek trestního kolegia Nejvyššího soudu, během debaty tohoto orgánu došlo i na problematické dokazování trestných činů v sexuální oblasti při respektu k zásadám procesu, tedy presumpci neviny. „A z něj plynoucí postulát in dubio pro reo, jakož i zásada zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností (tzv. zásada materiální pravdy), které musí respektovat i zákonodárce při stanovování znaků skutkových podstat trestných činů,“ vysvětluje Nejvyšší soud.
„To je především úskalí nyní projednávaných trestných činů, které jsou vesměs založeny na posouzení dvou protichůdných verzí skutkového děje, a sice verze osoby, proti níž se řízení vede, a deklarované oběti tohoto trestného činu (přičemž však je zde i riziko křivého obvinění z její strany, které musí být orgány činnými v trestním řízení též zvažováno,“ dodává k tomu trestní kolegium NS.
Trestná budou jednání jako plácnutí přes zadek?
Kolegium naopak některé formulace považuje za slabé, příliš široce formulované nebo nepatřičné či nedůsledné. Příkladem je zúžení skutkové podstaty u nepenetračních trestných činů.
Soud naopak varuje před zaváděním trestného činu „vykonání jiného pohlavního styku nesrovnatelného se souloží“. „Je třeba varovat před přepínáním trestní represe na jednání doposud vcelku běžná, ve společnosti vcelku akceptovaná, nanejvýš vnímaná jako pohoršující, morálně problematická, avšak bez významnější společenské závažnosti a škodlivosti, natož aby se uvažovalo o jejich trestnosti (např. plácnutí přes hýždě, polibek na tvář apod.),“ uvádí soud a znovu apeluje na jasné užívání slova „vykonání“.
„Bylo by vhodné alespoň v důvodové zprávě vysvětlit, co se má podle zákonodárce rozumět pod tímto pojmem, nedojde-li ke změně formulace. Okamžik dokonání je totiž mimo jiné nejzazším okamžikem, do kterého lze dobrovolně upustit od pokusu ve smyslu § 21 odst. 3 TZ, proto má stanovení takového momentu enormní význam při trestněprávním postihu a musí být zřejmé, co se jím míní,“ uvádí ve svých připomínkách Nejvyšší soud.
Irena Válová
